Kremelští diadochové museli žasnout, když jim z Prahy přicházely rady, jak vypadá pravý komunismus a jak jej mají vylepšovat. Bouřit se ve jménu zlepšování komunismu nenapadlo žádnou jinou zemi východoevropského ruského panství - jen Čechoslováky.
Jiné známé vzpoury měly opačný cíl: komunismus a ruskou nadvládu odstranit či alespoň ulehčit. Paradoxem dějin je, že české recepty na zlepšení komunismu by vedly k jeho rychlé demontáži, jak to předvedl o dvacet let později Gorbačov.
Rozhodující pro "polednové politiky" byly ideály socialismu s lidskou tváří, nikoliv praktický život patnácti milionů občanů v konkrétní situaci: pod ruskou nadvládou. Slavit muže roku 1968 za jejich selhání je podobně omylné jako slavit hrdinství atentátníků na Hitlera z roku 1944. I ti chtěli vylepšovat svůj nacismus, když se ocitl v bezvýchodné krizi.
Vzpoura proti Rusům nebyla projevem touhy po svobodě a demokracii, nýbrž touhy uskutečňovat dokonalý komunismus za každou cenu. Krutost padesátých let si podávala ruku s fantazmagorickým rokem '68. Poslouchej naše ideje, přikazovali dokonce titíž lidé.
Nejprve věšeli ženy, pak dávali rozumy o demokracii. Realistou byl nakonec jen ničemný Brežněv. "Gorbačovskému" paradoxu už tehdy dobře rozuměl. Chápal, že čeští rudí adamité komunismus nezlepší, nýbrž zahubí. Chtěl ho zachránit, zavolal tanky. Nám zbyla trapná legenda: vtipnými nápisy na výlohách jsme prý ty tanky porazili.
