Raymond Aubrac zemřel v úterý 10. dubna ve věku 97 let. Několik týdnů předtím se svým přítelem Stéphanem Hesselem, autorem manifestu Indignez-vous! (Vzbuřte se!), vyzval Francouze k volbě socialistického prezidentského kandidáta Françoise Hollanda. Nebylo to jeho jediné veřejné angažmá v posledních letech.
Schopnost být blízko
Život Raymonda Aubraca, jedné z posledních postav francouzského odboje, se může číst jako román. Nebo možná také jako filmová „love story“, neboť je neodmyslitelně spjatý s příběhem jeho ženy - Lucie Aubracové. Režisér Claude Berri natočil o jejich fingovaném sňatku, který vyvrcholil Raymondovým osvobozením ze spárů gestapa, film se stručným a výstižným názvem, podle jejího jména: Lucie Aubracová (1997); před časem jej uvedla Česká televize.
Obal DVD k filmu Lucie Aubrac
Raymond Aubrac, vlastním jménem Raymond Samuel, se narodil ve východní Francii (Vésoul) v židovské rodině obchodníka 31. července 1914; oba jeho rodiče zahynuli v Osvětimi. Jako student inženýrství se angažoval v levicovém hnutí, navštěvoval tajně kurzy marxismu, kde se také setkal se svou budoucí ženou – Lucií Bernardovou. Jenže vztah k marxismu a komunismu vysvětlil i takto: „Nikdy jsem se necítil být součástí této rodiny,“ napsal ve svých pamětech Ou la mémoire s'attarde (Kde se paměť zastaví, Odile Jacob, Paříž 1996).
Přesto právě díky své ženě, která byla členkou komunistické mládeže, a pravděpodobně také díky vlivu své matky, byl těmto myšlenkám velmi blízko. Právě jeho schopnost „být blízko“ vyvolávala později různá podezření, kterým čelil po letech – ať už se týkala jeho role v poválečné Francii, přátelství s vůdcem lidového Vietnamu a jeho prvním prezidentem Ho Či Minem nebo vztahům k některým představitelům komunistického Československa.
Postoj Komunistické strany Francie byl ovšem na konci 30. let - na rozdíl od francouzské reprezentace - protimnichovský (proti podpisu Mnichovské dohody z podzimu 1938), jeho osobní postoj byl navíc silně poznamenán odmítáním moskevských procesů a německo-sovětské smlouvy Ribbentrop-Molotov.
Prezident Emil Hácha a Adolf Hitler - Nové říšské kancléřství v Berlíně. Zleva OttoMeissner, František Chvalovský, Emil Hácha, Adolf Hitler, Hermann Göring, Joachim von Ribbentrop, Wilhelm Keitela a Ernst von Weizsäcker.
Podpis paktu o neútočení - Sovětský ministr zahraničí Vjačeslav Molotov (vpravo) a jeho německý protějšek Joachim von Ribbentrop (vlevo) při podpisu paktu o neútočení 23. srpna 1939 v Moskvě. Uprostřed se usmívá J. V. Stalin.
Do odboje vstoupil vzápětí jako zklamaný voják z první linie – té Maginotovy. Později vysvětloval, že do odboje vstoupil, „jak už to tak bývá v tajných organizacích, souhrou okolností, díky kontaktům a přátelství“. Na otázku BBC z počátku letošního roku, kdy se „připojil k odboji“, odpověděl: „Nikdy jsem se k odboji nepřipojil, protože na počátku nebylo k čemu se připojovat.“ Začátky byly skromné: „Nejprve jsme koupili krabici křídy a začali jsme psát hesla na zeď. Později jsme psali letáky a házeli je lidem do schránek. A třetí fáze byl náš časopis – Libération (Osvobození). Teprve tehdy, když máte podzemní časopis, můžete vůbec mluvit o nějaké organizaci – protože k tomu potřebujete vlastní fungující strukturu.“
Nebyla to pouze distribuce časopisů, jak by se ze slov Aubraca zdálo. On sám ještě před Moulinovým příchodem – a na vlastní popud – stanul na čele ozbrojené sekce hnutí. V roce 1942, když byl generálem de Gaullem na čelo odbojové organizace ve Francii postaven Jean Moulin, postava dosud opředená mnoha tajemstvími, tvořila síť kolem časopisu Libération – vedle časopisu Combat (Odboj) a Franc-Tireur (Ostřelovač) – na jihu Francie tři dobře fungující organizace.
Boj v ilegalitě přinesl i některá krycí jména – jedním z nich bylo právě jméno Aubrac, podle stejnojmenného regionu na jihu Francie.
Být to jen ve filmu, byl to snad i kýč
Důležitou kapitolou, jež měla dohru ještě v osmdesátých letech, bylo nasazení Lyonského řezníka, šéfa gestapa - Klause Barbieho, který v zóně - obsazené na podzim 1942 německými jednotkami - zahájil masivní pronásledování odbojového hnutí. Právě on stál za zatčením Jeana Moulina a zadržením a vyslýcháním Aubracovým na jaře roku 1943.
Kdyby to nebyl život, nýbrž pouze film, mohlo by vypadat osvobození Raymonda Aubraca – na základě fingovaného sňatku, který si jeho žena Lucie vymohla na lyonském gestapu pod záminkou brzkého porodu – velmi romanticky. Při převozu „vězněného ženicha“ ke sňatku dne 21. října 1943 přepadlo německý konvoj odbojové komando a Aubraca osvobodilo.
Francouzský odbojář Raymond Aubrac se svojí manželkou Lucií
Kdo by nechtěl, aby za vás žena v pokročilém těhotenství nasazovala život? Ideální scéna pro filmaře. Ale příběh lásky Lucie a Raymonda Aubracových byl tehdy prostě život. Při akci byli usmrceni tři němečtí vojáci, Lucie a Raymond vyvázli živí. Za necelé čtyři měsíce Lucie porodila – po strastiplném letu letadlem RAF přes kanál - zdravé dítě. Stalo se tak v Londýně. Manželi přitom Aubracovi již dávno dávno, totiž od začátku války, od roku 1939.
Jedna z neslavnějších scén druhé světové války měla ovšem ještě jednu odezvu – během procesu s Klausem Barbiem. Advokát Jacques Verges, jenž Barbieho – vydaného v roce 1983 bolívijskou vládou – v roce 1987 obhajoval, přišel se skandálním odhalením, že Aubrac spolupracoval s gestapem, což později ve své knize Aubrac, Lyon 1943 (Albin Michel, 1997) převzal historik Claude Chévy. Historik za to byl odsouzen pro difamaci.
Klaus Barbie (Narozen 25. října 1913, Bad Godesberg, Německo;, zemřel 25. září 1991, Lyon ve vězení, Francie). Měl hodnost SS-Hauptsturmführera; člen gestapa. Byl znám jako „lyonský řezník“.
Klaus Barbie (Narozen 25. října 1913, Bad Godesberg, Německo;, zemřel 25. září 1991, Lyon ve vězení, Francie). Měl hodnost SS-Hauptsturmführera; člen gestapa. Byl znám jako „lyonský řezník“.
Klaus Barbie před soudem v roce 1987
Přítel Ho Či Mina i československých soudruhů
Poválečné události, které byly svého druhu prodloužením dějů válečných, přivedly Francii do dalších válek. Na jihu země Raymond Aubrac působil nejprve ve funkcích, v nichž očišťoval území od reprezentantů kolaborantského vichystického režimu. Stál například za zatčením oblíbeného spisovatele Jeana Giona (česky vyšly mimo jiné prózy Husar na střeše, Silné duše, Hlasy země a v řadě reedic Muž, který sázel stromy).
De Gaulle posléze jmenoval Aubraca republikovým komisařem v Marseille. Zde sehrál diskrétní roli prostředníka mezi komunisty a nastupujícím režimem. Jeho kvality diplomata mu umožnily „být blízký“ odborářům, zároveň však likvidovat zárodky „lidových milicí“, podporovaných Komunistickou stranou Francie. Sám sebe občas označoval „kamaráda na cestě“, ale jeho přístup k levicovým vizím byl ovlivňován spíše přátelstvím, než doktrinářstvím.
Ho Či Min (1890-1969) jedná v roce 1945 se Francouzi
Zřejmě opět tyto důvody přivedly Aubraca k přátelství s takovými osobnostmi, jako byl budoucí prezident lidového Vietnamu Ho Či Min, jenž se stal po válce i symbolickým kmotrem jeho dcery Elizabeth. Mohou za to vlastně Aubracovy dobré vztahy s komunisty ještě z Marseille. Nový vietnamský vůdce v letní Paříži roku 1946 hledal podporu pro uznání svého režimu. Ačkoliv se mu to nepodařilo, získal v Aubracovi přítele, který mu byl užitečný a blízký i později.
V průběhu války v Indočíně byl Raymond Aubrac několikrát žádán francouzskými představiteli, například prezidentem Vincentem Auriolem, aby jim pomohl v jednání s Vietnamem. Svolil až na žádost poradce Henryho Kissingera, na přelomu vlády prezidentů Johnsona a Nixona koncem 60. let – důvodem bylo zastavení bombardování Vietnamu.
Dlouhá a složitá jednání, na nichž si podával ruce předseda Organizace spojených národů Kurt Waldheim i Svatý stolec (a sám papež Pavel VI.), byla nakonec uzavřena smlouvou o zastavení palby v Paříži dne 23. ledna 1973. „Viděl jsem za svého života mnoho davů. Davy Lidové fronty nebo ty při Osvobození Marseille. Ale nikdy jsem neviděl něco srovnatelného. Mír, konečně mír,“ napsal ve svých pamětech o ukončení konfliktu, který prožil 30. dubna 1975 v Hanoji.
Kurt Waldheim, čtvrtý generální tajemník OSN - Rakušan Kurt Waldheim řídil Organizaci spojených národů v letech 1972 až 1981.
Někdejší rakouský prezident a šéf OSN Kurt Waldheim
Útržky z archivů
K Aubracovým vztahům s jinými komunistickými představiteli se vrátil po letech český historik Karel Bartošek ve své kontroverzní knize Les Aveux des archives (Doznání archivů, Seuil, 1996), která vyšla česky jako Zpráva o putování komunistickými archivy (Paseka, 2000). Dílo, jež vyvolalo skandál, zejména kvůli možné spolupráci Artura Londona, jedné z obětí stalinských procesů, s komunistickou mocí, se v něčem dotýká i Aubraca. Totiž coby zakladatele poradenské společnosti BERIM, která v letech 1948-1958 vedla jednání i s komunistickým Československem za účelem průmyslové spolupráce. O jednáních si dnes díky archivům můžeme přečíst závěry, k nimž dospěli tehdejší českoslovenští komunisté. Agenturu považovali za komunistickou, což díky dalším zakladatelským osobnostem z velké části také byla. Zdá se, že Raymond Aubrac si toho byl vědom, aniž by sám byl kdy komunistou: patrně by mu ani dnes nevadilo, že se podílel na inženýrské spolupráci mezi Východem a Západem.
Historik Karel Bartošek
Nejobtížnější byznys, který měl Aubrac na starosti v letech 1948-1952, se týkal spolupráce při válcování plechů, do něhož byly zapojeny USA, Československo a Německo. Jedním z prostředníků při jednání byl i dotyčný Artur London, zatčený roku 1951. V archivech zůstalo například toto jeho hlášení: „Soudruh Aubrac byl potěšen rozhodnutím o příjezdu naší delegace, která se na místě rozhodne, jakmile dostane finanční prostředky do začátku, jež by mohly sloužit jako kauce. Soudruh Aubrac uvedl, že díky těmto prostředkům se nabízí nakonec možnost efektivnější pomoci soudruhům z Francie.“
Francouzský odbojář Raymond Aubrac zemřel ve věku 97 let
Nebudu mlčet!
Je jisté, že Raymondovi Aubracovi nebyly nikdy cizí myšlenka solidarity, sociální podpory pracujícím, lidským právům, ani těch hodnot, za které bojoval podobně jako jeho přítel Stéphan Hessel, autor manifestu Indignez- vous! (Vzbuřte se! 2010). Vystoupili společně několikrát i proti politice Izraele v okupovaných oblastech. V roce 2003 spolupodepsal manifest Une autre voix juive (Ještě jiný židovský hlas) za účelem trvalého míru na Středním Východě.
