David Rath před dvěma měsíci usedl do křesla ministerstva, vzal skalpel a začal do nemocného českého zdravotnictví razantně řezat. Je historicky prvním ministrem, který se do toho pustil tak zostra. O odvaze se však mluvit nedá. Ve chvíli, kdy za ním stojí premiér, jemuž stačí bouchnout pěstí do stolu a sociální demokracie i komunisté stojí v pozoru, aby vyjádřili svou podporu, se snadno úřaduje.
Lékárníci tvrdí, že je ministr likviduje, a chtějí stávkovat. Rath o nich na oplátku mluví jako o vztekajících se milionářích, kterým ubral pár korun zisku.
Krizový stav vyhlásili i praktičtí lékaři, pediatři a ambulantní specialisté. Nový šéf České lékařské komory má proto za úkol žádat od ministra zrušení vyhlášky, která výrazně omezuje příjmy soukromých praxí.
Nejnověji se rozčilili i zubaři. Ti mluví v souvislosti se zákonem o zdravotním pojištění, podle něhož bude šéfy pojišťoven jmenovat stát, rovnou o puči, jenž vrací zdravotnictví zpět o desítky let.
I pojišťovny křičí. Jenže potichu, aby to ministr neslyšel. Ten se totiž netají myšlenkou, že osm pojišťoven je až dost a stačily by tři. Moc zařídit to má. Ostatně – největší pojišťovnu v zemi už ovládl.
Takto vypadá situace dva měsíce poté, co David Rath usedl do čela resortu. Nikdo nepochybuje o tom, že je nutné šetřit. Žádný stát není tak bohatý, aby zaplatil všechno všem. Jenže co se ve zdravotnictví právě děje, má dvě chyby. Zaprvé Rathovy kroky, které se tváří jako utahování opasků, spíš vypadají jako vyřizování si účtů se všemi, kdo mu šlápli na kuří oko. Viz odvolaná ředitelka VZP Jiřina Musílková.
Ještě před pár měsíci měla z Ratha coby prezidenta České lékařské komory legraci. Nezapomněl jí to, a tak od okamžiku, kdy usedl do křesla ministra, všechny pušky mířily na ni. Málokdo z poslanců, kteří v úterý rozhodli o jejím odvolání, si připustil, že na počátku takřka dvanáctimiliardového dluhu VZP stál stát.
Jiřina Musílková tak byla v roli kapitána, který vyplul na cestu kolem světa, ale dostal málo paliva. Její chybou bylo, že místo aby bojovala o další a plánovala trasu tak, aby včas natankovala, řekla si: vždyť je to jedno, jestli tu bárku otřískáme o skaliska a tu a tam z ní vyteče další palivo...
Druhý a větší problém Rathovy "léčby" zdravotnictví je, že se ze všech těch nářků nad penězi vytratilo to nejdůležitější: pacient. Ministr to slovo používá, jen když dokazuje, že nápady opoziční ODS jsou k ničemu. "Budou trpět pacienti," dramaticky píchá prstík do reformy zdravotnictví z pera stínového ministra Tomáše Julínka. Co budou znamenat pro obyčejné lidi Rathovy kroky, o tom nemluví.
Pacient má přitom řadu otázek. Budu se moci připojistit na lepší kloubní náhradu, nebo zůstane u úplatku lékařům? Kolik budu platit za recept a za jídlo v nemocnici? A proč mám z pojištění doplácet sousedce na paralen, který si za deset korun může koupit, a přitom chybějí peníze na léky pro lidi s umělou ledvinou?
Řada otázek, žádné odpovědi. Pacientům je vcelku jedno, jestli bude autoritářskou rukou celému zdravotnictví vládnout jeden ministr či stát (model a la Velká Británie), nebo budou o všem rozhodovat pojišťovny a trh (jako v USA). Podstatné je, jak to bude fungovat.
Jenže politici ČSSD a ODS si místo vysvětlování, kam míříme, raději vyměňují roztomilosti typu, kdo je zpupný státní úředník, kdo zločinec a kdo by měl dostat pěstí. Pacienti mohou jen uctivě stát opodál a vše pozorovat.
