Radost z války

Už jsme jistě zapomněli na pobouření a znechucení, které námi otřáslo po shlédnutí obrázků z jedné z palestinských ulic 11. září, plné jásajících oslavovačů teroristických útoků na USA. Kdybychom nezapomněli, museli bychom cítit stejný odpor k těm, kteří dnes dělají prakticky totéž, jenže na druhé straně. Myslím tím ty americké občany shromážděné na sportovních stadionech, kteří se doslova bavili sledováním války v přímém přenosu na obřích obrazovkách nad sportovišti a neváhali projevovat bouřlivým jásotem své nadšení z každého záblesku ničivé exploze nad afghánským územím. Na ulicích si pak "neznámí lidé gratulovali a radovali se - konečně to ti bastardi dostávají."

Americký lid tímto způsobem jakoby potvrzuje, že mu nejde ani tak o prevenci a snahu zabránit dalšímu nebezpečí, jako spíše o psychologickou nutnost vybít si vlastní zlost. (Tento názor výmluvně potvrdil - jak svým činem, tak i slovy - americky výrobce toaletního papíru s podobiznou "zločince číslo jedna".) Možná, že mezi těmito reakcemi existuje nějaký rozdíl - třeba ten, že teroristické útoky na New York a Washington nejsou ospravedlnitelné a akce, byť vojenská se vším všudy, směřující k potlačení terorismu a nelidského režimu ospravedlnitelná je. Ale to je snad rozdíl jediný. Některé války jsou morálně ospravedlnitelné, nutné a správné, některé (třeba obrana Polska v r. 1939) mohou být dokonce právem důvodem k hrdosti; pražádná však nesmí být nikdy důvodem k radosti !  Mohu tuto vojenskou operaci chápat, akceptovat, schvalovat, ba dokonce plně podporovat, ale nemůžu jí krvežíznivě přijímat s pocitem nadšení, jásotu a soudržného všenárodního veselí. I kdybych třeba uvěřil propagandistické dělbě amerických špiček na Dobro-my, Zlo-oni, a i kdyby to třeba byla pravda, budu si stále myslet jedno: každá kritika zla má být vždy prodchnuta více žalem, nežli nenávistí. Obecně vzato, ničit je možná někdy nutné, ale žádné ničení není důvodem k radosti ! Vždy je smutné, že vznikla situace, která nás dohnala k nutnosti - a třeba i správnosti - cokoliv zničit. Je zajímavé, že národ, který si neváhá nechat posvěcovat svá jednání samotným Bohem, se nedokáže naučit ani nejzákladnějšímu projevu zbožnosti a lidskosti - pokoře. Frustrovaný člověk, který se nudí a není schopen tvůrčí lásky k životu, je vděčen za každou nudubourající aktivitu, je rád, že může kompensovat svou impotenci alespoň nenávistí, protože dokáže vnímat destrukci jako jistý druh kreativity. Každý chce být nějak významný; a když není schopen individuální tvořivosti, podepisuje se alespoň pod skupinovým ničením. Americké stadiony, den po začátku "odvety" (jak se to stále iracionálně a populisticky nazývá - dokonce v našich televizích) mi připomínají svou atmosférou gladiátorské hry - jásot když náš miláček propichuje toho, koho nemáme v Římě rádi; připomíná mi to nadšení mladých německých kluků, když nasedali do vlaků vypravujíce se za "fantastickým dobrodružstvím" první světové války; připomíná mi to onu stařenku, která si "přiložila polínko" na hořící Husovu hranici a měla při tom radost, že se může podílet na zabíjení zla. Na závěr dodávám : kdybych byl v r.1946 svědkem popravy předních nacistických zločinců, stál bych nejspíš v tichém, smutném zamyšlení na téma "Člověk… a přesto je mi tak cizí, ne svou národností, ale svou duší a morálkou"; stál bych hlavně v pokoře. Nejásal bych - "zvítězili jsme !" - raději bych se ptal, proč bylo vůbec třeba vítězit… tedy vlastně bojovat.