Pod jednu z nich jsem se také podepsal, byť se rozhodně nepovažuji za pravidelného posluchače Radiožurnálu a s potřebou změnit program (a hlavně hudební dramaturgii) téhle stanice souhlasím. Nikoli však se způsobem, jakým k ní došlo a dochází. Barbora Tachecí přišla s myšlenkou rychlého zpravodajství „tady a teď“, upřednostnila formu před obsahem a přiblížila Radiožurnál více poslouchaným celoplošným komerčním rádiím.
"Chceme, aby Radiožurnál byl modernějším a méně konzervativním rádiem schopným být v dlouhodobém horizontu absolutně většinovým rádiem v České republice,“ prohlásila Tachecí na sklonku loňského roku. Na tom by jistě nebylo nic špatného, pokud by Český rozhlas řekl, co si vlastně od nové podoby Radiožurnálu slibuje. Má to být rozhlasová verze veřejnoprávního televizního programu ČT1? V tom případě se Tachecí vydala správným směrem.
Jenže Radiožurnál se nikdy netvářil jako plnoformátová stanice se zábavnými prvky. Spíš než k ČT1 se dá přirovnat ke zpravodajskému kanálu ČT24, který mu podle bývalého ředitele Radiožurnálu Miroslava Konvaliny za dva roky svojí existence určitě ubral část posluchačů. Vyloženě na zpravodajství se v Českém rozhlase orientuje digitální stanice Rádio Česko, tu však naladí málokdo a poslechovost se pohybuje v řádech tisíců. Radiožurnál tedy plní spíše roli zpravodajského a publicistického okruhu, nikoli masové stanice zaměřené na absolutně většinového posluchače.
Takovou stanicí měl být původně Český rozhlas 2 – Praha. Jenže místo toho Praha připomíná zkostnatělý relikt veřejnoprávnosti s velmi konzervativními a velmi starými posluchači. Ne že by pro ně neměl rozhlas vysílat, ale když odečteme málo poslouchané digitální okruhy Rádio Česko, Leonardo, D-dur a Vltavu, mladý nebo středně starý posluchač si u Českého rozhlasu moc nevybere (alternativu pro mladé na ČRo 4 – Rádiu Wave naladíte jen v Praze a ve středních Čechách).
Jestliže nyní Radiožurnál přichází se svižnějším vysíláním, kratšími zprávami a určitou povrchností, asi zaujme typické posluchače komerčních rádií, ale koncesionáře zvyklého na hlubší analýzu a kvalitní zprávy spíš odradí. Jistě, po čase si lze zvyknout na cokoli a poslechovost Radiožurnálu zřejmě půjde nahoru, ale za jakou cenu? Že až na upoutávky a nešťastně zvolené motto „Zůstaňte s námi“ nerozeznáte, jestli posloucháte Radiožurnál, Frekvenci 1, nebo Rádio Impuls?
A má vlastně Radiožurnál konkurovat komerčním rádiím? Dvě už existují, jsou úspěšná a my jejich kopii nepotřebujeme. Rozhodně ne za koncesionářské poplatky. Radiožurnál by neměl připravovat „hurá vysílání“ a přetahovat se s Impulsem o většinového posluchače. Pokud by se totiž média veřejné služby měla přizpůsobovat vkusu většiny, brzy by místo České televize vysílala druhá Nova, ne-li ještě něco horšího.
Většinového posluchače nechme privátním stanicím, Český rozhlas by měl vysílat inteligentně pro rozumné lidi a lišit se od mainstreamu.
Nový Radiožurnál takový není, alespoň ne v prvních lednových dnech. Leccos se ještě může změnit a na hlubší hodnocení je třeba větší časový odstup, už teď je však jasné, že záměr zbourat původní program a hned vystavět něco úplně nového není pro konzervativního posluchače Radiožurnálu to pravé ořechové.
Změna byla potřeba, ale postupná, méně drastická a dobře vyargumentovaná. Jenže se s ní mělo začít už někdy před dvěma lety. Možná by dnes Radiožurnál vysílal úplně stejně, ale nikoho by to nepohoršovalo a všichni by byli spokojeni. Nebo by se vydal trošku jinou cestou, kudy by ho vedli jeho posluchači. Vnucovat jim najednou druhou Frekvenci 1 je nesmysl. Zejména tady a teď.
