Už v roce 1974 zveřejnili britští astronomové Fred Hoyle (před pár dny zemřel) a Chandra Wickramasinghe teorii, že prach v mezihvězdném prostoru obsahuje organickou hmotu, a že život tedy byl na Zemi zavlečen z okolního vesmíru. (Vědecký svět zná tuto hypotézu pod názvem teorie panspermie.)
Podle jejich názoru se mikroby přenášejí po celém vesmíru na kometách. Když se kometa dostane do blízkosti některého slunce, její povrch se ohřeje a kusy hmoty, obsahující mikroby, se uvolňují z jejího povrchu a v podobě meteoritů se dostávají na další vesmírná tělesa. Tedy i na Zemi.
Balon nad Indií
Chandra Wickramasinghe, nyní profesor Cardiffské univerzity ve Walesu, nedávno informoval na vědecké konferenci v kalifornském San Diegu o pokusu, který tuto teorii potvrzuje. S týmem ze své univerzity a z Indické organizace průzkumu kosmu v Béngalúru (Bangalore) vypouštěl v jižní Indii balon, který ve výškách mezi 20 a 41 kilometry sbíral do sterilních kontejnerů vzorky vzduchu.
"Našli jsme v nich směs živých i mrtvých mikrobů, většinou ve shlucích," konstatoval pak David Lloyd z Cardiffské univerzity, který byl odpovědný za rozbor obsahu kontejnerů. Bez ohledu na výšku bylo množství zjištěných mikroorganismů obdobné - mezi 100 a 300 mikroby na litr vzduchu.
"Tyto mikroorganismy se nemohly dostat do atmosféry nějakým vzdušným proudem z povrchu Země, protože pak by jich muselo být ve vyšších polohách méně," zdůrazňuje profesor Wickramasinghe.
Nad bariérou tropopauzy
Navíc balon sbíral vzorky až nad oblastí zvanou tropopauza (nachází se ve výšce 16 kilometrů nad Zemí), což je jakási přelomová zóna. Mezi Zemí a tropopauzou se vzduch s rostoucí výškou stále ochlazuje, avšak nad tropopauzou je vzduch teplejší (ovšem "teploty" se tu pohybují kolem minus 60 stupňů Celsia). Tropopauza tedy vlastně funguje jako teplotní bariéra, která láme vzestupné vzdušné proudy a brání přirozenému přenosu vzduchu z nižších do vyšších vrstev atmosféry.
"Pouze při výjimečných událostech, jako jsou sopečné erupce, se hmota z povrchu Země dostává až nad tropopauzu. V období našeho měření však v oblasti k žádným sopečným výbuchům nedošlo," konstatuje Wickramasinghe. "Ostatně mikroby by v žáru sopečné erupce vůbec nemohly přežít," soudí. Proto Wickramasinghe dospívá k závěru, že mikroorganismy, které jejich balon nasbíral, musí být mimozemského původu. Jeho vědecký tým právě nyní připravuje důkladné, zejména genetické porovnání nasbíraných mikroorganismů s mikroby pozemskými, a doufá, že tak získá nevyvratitelný důkaz. "Vesmírné mikroby však pravděpodobně budou v mnohém podobné těm pozemským - vždyť i ty kdysi přišly z vesmíru," předpokládá profesor Wickramasinghe.
Shluk umožňuje přežití
Podle propočtů vědeckého týmu se do zemské atmosféry každý den dostává třetina tuny mikroorganismů z vesmíru. Právě to, že jsou tyto mikroorganismy ve shlucích, zhruba po sto bakteriích, také umožňuje jejich přežití - sluneční ultrafialové záření zabije mikroby na povrchu, avšak ty, jež jsou ukryté uvnitř shluku, přežijí. Indicie pro mimozemský původ některých pozemských organismů se vyskytovaly i dříve.
Například mikrob Deinococcus radiodurans se vyskytuje často poblíž jaderných reaktorů a dokáže přežít 3000krát vyšší dávku radioaktivity, než která by zabila člověka. Je záhadou, jak se v něm mohla tato schopnost vyvinout, když na Zemi zřejmě takto vysoká radiace nikdy nebyla. Že by přišel odněkud z vesmíru, kde je radiace vyšší?
Teorie o příchodu zárodků života z vesmíru na naši Zemi vysvětluje i nesrovnalosti, které trápí evoluční biology. Život totiž zřejmě neměl na Zemi dostatek času k tomu, aby se mohl vyvinout samovolně. Někteří experti předpokládají, že se složitější organismy mohly vyvinout až po skončení období, v němž na mladou Zemi s katastrofálními účinky dopadaly obrovské kusy hmoty, která v prostoru zbyla po vzniku vesmírných těles. Jenže pak by neměla evoluce dost času na to, aby stačila svým pomalým tempem vyvíjet stále složitější živé organismy.
Evoluce bleskem
Časový nepoměr by se však dal vysvětlit právě příletem nějakých funkčních základních částic živé hmoty z vesmíru, které se na Zemi už jen dále rozvíjely. Pomoci by jim v tom ostatně mohla i přírodní elektřina. Genoví inženýři využívají elektrického proudu, když chtějí v laboratoři přispět k tomu, aby organismy přijaly cizorodý gen. Vědecký tým vedený Sandrine Demanecheovou z Lyonské univerzity však nyní poprvé prokázal, že přesně totéž umí i příroda. Jak výzkumníci informovali v srpnovém čísle časopisu Applied and Environmental Microbiology, když v laboratoři přesně napodobili úder blesku, přiměli bakterie Escherichia coli přijmout gen z fragmentu DNA v okolí. Blesk je sice poměrně vzácný úkaz, nicméně každou vteřinu jich na planetě uhodí kolem stovky. Tato přírodní elektřina mohla tedy mikroorganismům umožňovat jejich další vývoj.
Nejsme sami?
Jestliže má profesor Wickramasinghe pravdu a zárodky života křižují celým vesmírem, znamenalo by to vlastně, že se život podobný pozemskému mohl vyvinout i jinde než na Zemi. Včetně života inteligentního. "Inteligentní život na Zemi je zřejmě výsledkem přijetí a rozvinutí genů, které k nám přišly v kosmických mikroorganismech. Stejný výsledek se tedy dá očekávat i na jiných místech vesmíru, na bezpočtu dalších planet," říká Chandra Wickramasinghe. "Myslím, že to je jeden ze zákonů vesmíru."
