Na volbách do Dumy bylo ze všeho nejzvláštnější, že Putin ztratil nervy. Přehnaně se ukazoval na veřejných vystoupeních, která působila agresivně, ale měla vágní obsah. Brojil proti Západu a "chaosu" 90. let, stejně jako v roce 1999 dštil síru na čečenské teroristy a v roce 2003 na oligarchy.
Kreml opustil demokratické procedury, když kontroloval, které strany smějí kandidovat a jací jsou jejich kandidáti, přičemž Putinovo Jednotné Rusko monopolizovalo mediální zpravodajství. Opozičním aktivistům bylo bráněno ve většině předvolební kampaně, často byli zatýkáni a Kremlem kontrolované soudy zamítaly jejich stížnosti. Lidé byli v masovém měřítku zastrašováni, aby volili Jednotné Rusko. Nezávislým volebním pozorovatelům byla znemožněna činnost.
Duma nezvolena, spíše jmenována
V důsledku toho nebyla nová Státní duma ani tak zvolena, jako spíše jmenována. Postrádá legitimitu a její členové jsou neznámí. Putinovu legitimitu však poskvrnily také všeprostupující podvody. Jeho jediné "masové" shromáždění v Moskvě nepřilákalo více než 5 000 lidí. Hlavní otázky proto nyní znějí, nakolik autoritativním se Putin stane a zda ho tato žalostná kampaň oslabí.
Putinovu politiku lze snadno pochopit, pokud si člověk uvědomí, že tento muž obvykle dělá opak toho, co říká. Během svého prvního funkčního období se Putin jevil jako autoritativní reformátor, který provádí významné tržní reformy, jako bylo zavedení rovné třináctiprocentní daně z příjmu. Ve druhém funkčním období však už byl Putin pouze autoritářem, jenž neuskutečňoval žádné hospodářské či sociální reformy, které by stály za řeč. Vyvlastnění ropné společnosti Jukos, jejíž cena se odhaduje na 100 miliard dolarů, se stalo přelomovou událostí, po níž došlo k nárůstu korupce.
Hromada státních činitelů
Putin vytvořil ryze osobní diktaturu. Vládne prostřednictvím prezidentské administrativy a konkurujících si tajných policejních složek bez ideologie či strany. Jednotné Rusko je v podstatě jen hromadou státních činitelů. Z ostatních státních institucí vysál Putin většinu moci.
Osobní autoritářství málokdy přežije svého zakladatele. Jelikož Putin vytvořil přehnaně centralizovaný režim, který bez něj nemůže přežít, musí setrvat ve funkci prezidenta. Zákon zde má minimální význam a Putin může vždy nařídit Ústavnímu soudu, aby mu posvětil třetí funkční období.
Putinův režim lze popsat jako skupinu klanů skládajících se ze státem ovládaných korporací, jako jsou Gazprom, Rosněfť, Vněštorgbank, Rosoboronexport a Ruské dráhy, společně s bezpečnostními agenturami. Tyto instituce kontrolují Putinovi kumpáni z KGB, obvykle pocházející z Petrohradu, a vyvádějí z nich obrovské provize. Současně se Putin postaral o to, aby se navzájem nenáviděli, takže ho potřebují jako arbitra, případně jako kmotra.
Jeden z těchto dříve neznámých manažerů z řad KGB v senzačním rozhovoru zveřejněném před volbami v ruském listu Kommersant vysvětlil, jak tito lidé pomocí státního vydírání soukromých společností zajišťují "sametovou reprivatizaci" v podobě státních razií proti firmám. Podle Evropské banky pro obnovu a rozvoj se podíl HDP vytvářeného v soukromém sektoru za Putina snížil ze 70% na 65%. Opětovné znárodňování prostřednictvím vydírání se pravděpodobně bude urychlovat.
Toto znovuznárodnění přitom není ospravedlňováno ideologicky, ale spíše cynicky: cílem je jednoduše vygenerovat korupční příjmy pro nejvyšší představitele Kremlu. Ačkoliv ve většině států bývalého Sovětského svazu korupce klesá, v Rusku se od roku 2004 zvýšila a stala se racionalizovanější a koncentrovanější. Žádný z Putinových pohlavárů z KGB nebyl nikdy zatčen, ba ani degradován.
Spolu s rostoucí dynamikou znovuznárodňování se změnila i veřejná ekonomická rétorika a stala se centrálně-plánovačskou. Putin dnes dává přednost protekcionismu, státním zásahům a dotacím. V této atmosféře nejsou žádné progresivní strukturální reformy pravděpodobné.
Rusko donedávna uskutečňovalo obdivuhodně konzervativní makroekonomickou politiku, když hromadilo obrovské přebytky v rozpočtu i na běžném účtu platební bilance. Splatilo své zahraniční dluhy a vytvořilo rezervy v zahraničních měnách v hodnotě 450 miliard dolarů.
Před volbami do Dumy však Putin ohrozil i tento poslední ostrůvek zodpovědné hospodářské politiky. Největší hospodářskou obavou Ruska je v současnosti rostoucí inflační tlak hnaný zejména cenami potravin. Rostoucí ceny potravin jsou mezinárodním jevem a ruskou inflaci roztáčejí také vysoké přebytky na běžném účtu a příliv kapitálu. Ruská vláda se však už nesnaží tyto faktory mírnit a místo toho dělá inflační politiku.
Monetární politika je v posledním roce uvolněná a před volbami do Dumy začala vláda lít obrovské sumy do důchodů a dalších sociálních dávek. Není divu, že inflace vyskočila ze 7 % na jaře na současných 11 %, přičemž příští rok na jaře může dosáhnout 15 %.
Monetární i fiskální politika by se přirozeně měly zpřísnit, avšak něco takového se provádí obtížně, když se Putin snaží nadbíhat občanům... Mohl by liberalizovat směnný kurz a nechat ho plout vzhůru, ale on nedělá ani to. Místo toho použil starou sovětskou taktiku a zavedl neformální kontroly cen, které v privatizované ekonomice nemohou mít dlouhého trvání.
Hospodářský růst Ruska stále táhnou zdravé tržní reformy provedené v 90. letech a během Putinova prvního funkčního období společně s vysokými cenami ropy a plynu. Růst se pravděpodobně hned tak nezastaví, avšak hospodářský úspěch Ruska je stále více odkázán nejen na to, že ceny ropy a plynu zůstanou vysoké, ale i na to, že budou nadále stoupat.
V souvislosti s hospodářskou politikou tedy hlavní otázka pro Putinovo třetí období zní, jak rychle se bude zhoršovat.
. Anders AslundAnders Aslund je vysoce postaveným členem Petersonova institutu pro mezinárodní ekonomiku. Jeho nejnovější kniha nese název Russia's Capitalist Revolution: Why Market Reform Succeeded and Democracy Failed (Ruská kapitalistická revoluce: Proč tržní reforma uspěla a demokracie selhala). |
