Od 2. do 4. dubna se v Bukurešti, hlavním městě Rumunska, nového členského státu NATO, bude konat dosud největší summit Aliance. Je k neuvěření, že NATO vyzvalo k účasti svého největšího kritika, ruského prezidenta Vladimira Putina. Zúčastní se poprvé od roku 2002. Jeho přítomnost uvádí NATO do rozpaků, ale Rusko zahanbuje ještě mnohem víc.
Dvěma největšími otázkami bude v Bukurešti to, zda Albánii, Chorvatsko a Makedonii pozvat ke vstupu do NATO a zda Ukrajině a Gruzii nabídnout, aby si podaly přihlášky k zahájení takzvaných akčních plánů členství. O těchto otázkách by neměl rozhodovat nikdo zvenčí, ale členové NATO.
V únoru 2007 Putin v protizápadní tirádě pronesené v Mnichově prohlásil: "Myslím, že je zřejmé, že rozšiřování NATO nemá žádný vztah k modernizaci samotné Aliance ani k zajišťování bezpečnosti v Evropě. Právě naopak, představuje závažnou provokaci, která snižuje míru vzájemné důvěry."
Putinovy názory na NATO jsou tedy jasné. Na summitu vyvolá pohoršení snahou zastrašit shromážděné bývalé sovětské vazaly.
Seriózní politik?
Takto agresivní přístup je pro zahraniční politiku země přínosem jen do určité míry – a Putin tuto míru už dávno překročil. Zprvu jednal jako schopný diplomat a usmiřovatel, ale od svého mnichovského projevu začal sjednocovat Západ proti Rusku.
V proslovu připomínajícím ruské vítězství ve druhé světové válce Putin 9. května 2007 srovnal Spojené státy s nacistickým Německem: "Je naší povinností připomínat si, že příčiny každé války spočívají především v chybách a mylných odhadech mírové doby a že kořeny těchto příčin tkví v ideologii konfrontace a extremismu. Připomínat si to dnes je tím důležitější, že těchto hrozeb neubývá, jen se proměňují a mění vzhled. Tyto nové hrozby projevují právě tak jako za třetí říše totéž pohrdání lidským životem a tutéž ctižádost vybudovat výhradní diktát nad světem."
Tak se seriózní politici nevyjadřují. Takové je hartusení nemnoha přátel, již Putinovi zbývají – Huga Cháveze z Venezuely, Mahmúda Ahmadínežáda z Íránu a Alexandra Lukašenka z Běloruska. V Rusku roste povědomí o tom, že Putin urážkami a zastrašováním všech poškozuje ruské zájmy. Dostává svou zemi do izolace mezi vyděděnce světa; a co je horší, získal jen málo.
Když se Putin stal v roce 2000 prezidentem, za svou zahraničněpolitickou prioritu označil vstup do Světové obchodní organizace. V tom neuspěl, neboť podlehl přízemním ochranářským zájmům a zavedl embargo v oblasti dřeva proti Finsku a Švédsku a v oblasti ryb proti Norsku a různá zemědělská embarga proti Litvě, Ukrajině, Moldavsku, Gruzii a dalším zemím.
Export plynu klesá
Ruská zahraniční politika hledí na zájmy státem ovládaných podniků, zejména Gazpromu, který s mnoha cizími státy a společnostmi uzavřel smlouvy o monopolních dodávkách. Kilometr potrubí Gazpromu ale obvykle stojí třikrát víc než obdobné západní potrubí, a to kvůli "únikům" (úplatkům a plýtvání). Prvořadým účelem ruské zahraniční politiky se zdá být ždímání ruských státních společností ve prospěch kremelských úředníků.
Dodavatelům, již přerušují dodávky, nepředvídatelně zvyšují ceny, vyvlastňují konkurenty a nechávají produkci klesnout tak, jak učinil Gazprom a ostatní ruské státní společnosti, zákazníci ovšem nevěří. Ruský export plynu do Evropy proto začal klesat.
Zřetelným záměrem Putinovy zahraniční politiky je také burcování populistického šovinismu. Výpraskem cizincům sice může posilovat své autoritářské vládnutí, ale i to má svou cenu. Ztrátu sympatií kvůli Putinově agresivní taktice nepociťují jen USA a Evropa, ale i všechny bývalé sovětské republiky. Mnohé se snaží se před vrtošivými ruskými embargy ochránit – například hledáním alternativních energetických dodávek.
Putinova posedlost provokativními gesty
Rusko za Putina prokazatelně zlepšilo své vztahy s Čínou, ale za cenu uznání čínského nároku na dva velké sporné ostrovy, kvůli nimž obě země v roce 1969 vedly boje. Putinovým zjevným cílem bylo zajistit finanční prostředky pro společnost Rosněfť na nákup ropného pole Jugansk, jež bylo součástí konfiskace Jukosu. Čína je přesto vůči Putinovi obezřetná a vysílá vřelé signály lídrům bývalých sovětských republik, kupříkladu Juliji Tymošenkové na Ukrajinu.
Putinova zahraniční politika rozhořčuje také ruské nacionalisty, protože Rusku odcizuje bývalé sovětské republiky a oslabuje ruskou armádu. Nacionalistická Rada pro národní strategii zveřejnila zničující zprávu o úpadku ruské armády za Putina. Ruské vojenské nákupy se podle ní prudce snížily. Od roku 2000 například byly pořízeny jen tři nové vojenské letouny.
Pravda, ceny výzbroje prudce stouply, ale jen proto že Putinovi přátelé z KGB, již si výrobu zbraní monopolizují, zcizili obrovské sumy peněz. Navzdory tomuto propadu ve výdajích však Putina podle všeho ovládá posedlost dělat zbytečná a provokativní gesta, jako je obnovení přeletů jaderných bombardérů dlouhého doletu v blízkosti amerického pobřeží.
Ruská demokracie sešla z cesty
Na počátku 90. let minulého století mnozí lidé na Západě i v Rusku chtěli, aby se Rusko za podmínky, že se stane plnohodnotnou demokracií, stalo také plnohodnotným členem Evropské unie i NATO. Západ bohužel tuto nabídku nikdy nepřednesl a ruská demokracie sešla z cesty.
Rusko by mělo dostat novou šanci, ale až po Putinově odchodu. Rusko není nepřítelem Západu; tím je Vladimir Putin.
© Project Syndicate, 2008.
. Anders ÅslundAutor je přední výzkumník Petersonova ústavu pro mezinárodní ekonomiku, je autorem knihy Russia’s Capitalist Revolution (Ruská kapitalistická revoluce) s podtitulem Proč tržní reformy uspěly a demokracie selhala. |
