Školské materiály se tak dostanou do významnějších médií pouze prvního září, dále na nedožité Komenského narozeniny a nakonec ještě v červnu před vysvědčením, kdy je veřejnost upozorňována psychology na případy útěků z domova kvůli strachu ze špatných známek.
Velká témata ve školství
Většina ostatních příspěvků má víceméně společného jmenovatele, a sice, že práce učitelů si společnost málo váží, a to by se mělo změnit.
Změnit by se to mělo nejlépe tak, že by se nic nezměnilo, ale stát by pořádně přisypal ze svého měšce. Tímto by pak následně (zde mi logika poněkud uniká) automaticky stoupla i vážnost vzdělavatelů i vzdělání jako takového. Na těchto výplodech považuji za zajímavé snad jen sledování drobné finanční rivality mezi stupni a typy škol, pochopitelně vždy odvislé od profesního zařazení pisatele.
Jsou však ve školství i nějaká velká a zajímavá témata? Jistěže. Navíc jejich současnou absenci, případně upozadění a překroucení, považuji za nebezpečné. Věřím totiž, že vzdělávací systém založený na různosti, na možnosti volby (rodičů a žáků) a na liberálních podmínkách pro poskytovatele vzdělání dosahuje lepších výsledků než systém založený na uniformitě, úřednické struktuře a ministerských rozhodnutích.
Mediální ticho (spíše tedy mediální clona) bylo výrazným pomocníkem při posunu našeho školství v posledních letech k té horší variantě.
V těchto chvílích řada kritiků, vedená snahou podobné debaty opět rychle uzavřít, využije nahrávky na smeč a zvolá: "Vždyť u nás je systém založený na možnosti volby. Každý se může přihlásit, kam chce. Dokonce i na základní školu. To ani v leckterých evropských zemích, ba ani v USA není možné."
Budiž. Proč tedy vidíme každý rok rodiče nocující ve frontě před žádanou základní školou (pokud se nemýlím letos televize vysílaly záběry odněkud z Ostravy, kde učí angličtinu od první třídy), zatímco ve zcela liberalizovaných prostředích (například prodej automobilů či cestovních zájezdů) už o nocování při čekání na služby (zboží) jen vzpomínáme na dobu soudruhů Jakeše a Biľaka? Naše svoboda při volbě vzdělávání je pak především zhruba stejná jako svoboda při volbě pošty. Můžeme jít svobodně na libovolnou poštu.
Bohužel ve všech "dostaneme" takřka úplně to samé.
Naše školství prostě nesměřuje k tomu (a nesnaží se), aby zajistilo co nejširší nabídku pro co největší počet dětí. Logicky. Dokud nebudou ve školství rozhodovat zákazníci (rodiče, studenti), celý vzdělávací systém se nikam nepohne. Dokud nebudou ve školství rozhodovat zákazníci (rodiče, studenti), školy nebudou motivovány k jakýmkoli změnám.
Poukázky na školu
Existuje poměrně jednoduchý recept, jak dát rozhodovací sílu rodičům a studentům a odebrat ji byrokratům – tzv. vouchery.
Pokud vydělíme množství peněz pumpovaných ročně státem do školství počtem všech žáků a studentů, dostaneme velmi snadno hodnotu, která udává průměrnou roční cenu vzdělání jednoho dítěte. Dejme tyto peníze ve formě poukázky (voucheru) přímo rodičům. Ti pak tímto voucherem "zaplatí" přímo ve své škole.
Pokud přitom nebudeme klást omezující bariéry pro vstup nových vzdělavatelů do systému a nebudeme omezovat dosavadní školy ve změnách, získáme velmi rychle zdravé konkurenční prostředí. Zároveň snížíme administrativní náklady a zjednodušíme kontrolu nakládání s veřejnými prostředky.
