ODPOVĚĎ: Svoji tvorbu rozděluji na tři období nejstarší - černobílé, ze kterého si nejvíce vážím snímku "Noční Praha s měsícem". Z doby fotografování slavných osobností by to byly fotografie s Johnem Lennonem a z mého třetího období, cestovatelského, je to snímek "Přistávající obří letadlo v ulicích Hong Kongu". 28.2.2000 12:11

ODPOVĚĎ: Říkám, že jsem nebyl paparazzi, i když si to všichni myslí. Podle mého paparazzi překračují zákony, lezou přes ploty, nechají se i zavírat do vězení, nic z toho jsem já nedělal. V Londýně se tenkrát tomu říkalo společenská fotografie. Slavné osobnosti jsem "získával" většinou při premiérách, tiskovkách, svatbách, oficiálních příležitostech. B.B. přijela do Londýna oficiálně při příjezdu uspořádala tiskovou konferenci v hotelu, představila svého nového milence a prohlásila, že přijela do Londýna k předvánočním nákupům, speciálně pro milence Patrika koupit mu košili vyšívanou zlatem od mistra Fishe (mimochodem v té době u něj nakupoval i Karel Gott). Po tiskové konferenci vyšli milenci na tento nákup, tak jsem je samozřejmě následoval. U mistra Fishe mě zajímalo především co fotografování BB říká personál obchodu a také Patrik, který byl o hlavu větší než já. Pravda je, že BB se mračila. Bylo nás tam fotografů asi pět. Ještě jsem udělal pár snímků před obchodem a Patrik byl velice spokojený a když jsme jim vadili při přecházení ulice, lehkým backhandíkem mě odstrčila aparát a vrčela, ale měl jsem dojem, že to patřilo spíše Patrikovi, který se při fotografování nafukoval jako krocan. Posuďte sami, jesli jsem narušil jejich soukromí. 28.2.2000 12:19

ODPOVĚĎ: Nejdříve to tak vypadalo, ale čím více se o tom psalo, tak jsem o tom začal pochybovat. Tento svět sleduji již jenom jako čtenář. 28.2.2000 12:21

ODPOVĚĎ: Na Bratislavské lyře jsem se seznámil s italským novinářem, který pracoval v Londýně pro italský tisk na tomto poli. Pozval mě na krátkou praxi do Londýna, kterou jsem naplánoval v rámci dovolené na příští rok. V prvních dnech mého pobytu přišel srpen 1968 a z mé třítýdenní dovolené byl rok. Tento druh fotografie jsem nikdy předtím nedělal a věděl jsem, že po skončení tohoto krátkého období v tom nebudu nikdy pokračovat. Jako dočasné dobrodružství to bylo velice zajímavé. 28.2.2000 12:24

ODPOVĚĎ: Již jsem odpovídal. Nemám detailnější informace. 28.2.2000 12:24

ODPOVĚĎ: Myslím si, že dříve nám fandům ty hvězdy vydřžely déle. 28.2.2000 12:25

ODPOVĚĎ: V šedesátých letech velmi. 28.2.2000 12:25

ODPOVĚĎ: Již jsem odpovídal. Viz dotaz konflikt s BB. 28.2.2000 12:26

ODPOVĚĎ: Já doufám, že má. Dokonce doufám, že budou stále vycházet noviny v tištěné formě a v nich budou reportážní fotografie na těch prvních stránkách. Připouštím, že budou pořizovány jinou technikou, ale ten vrcholný okamžik děje se bude muset vždycky zastavit. 28.2.2000 12:28

ODPOVĚĎ: Když já někoho fotografuji, tak mám vždycky pocit, že tam hezčí než ve skutečnosti je. Překvapuje mě, že on si to většinou nemyslí, tak jako když někdo fotografuje mě, tak já si to taky nemyslím. 28.2.2000 12:30

ODPOVĚĎ: Já bych řekl, že je v tom přímá úměra, že čím větší nervy při vlastním výkonu, tím větší legrace mezi tím a potom. 28.2.2000 12:31

ODPOVĚĎ: Země podle nebezpečnosti rozděluji na několik kategorií: 1. kategorie - země, kde se bojím od rána do večera 2. kategorie - země, kde se bojím jenom po tmě. 3. kategorie - země, kde mám pocit, že se lidé bojí mě. ad 1. vévodí brazilská velkoměsta Rio a Sao Paulo, tam mě přepadli, a normálně se přepadává za bílého dne a na nejrušnějších ulicích. V ostatních zemích se přepadává jedině na osamělých a temných místech. V brazilských městech vás každý při příjezdu poučí, jak se máte chovat až budete přepaden (o tom nikdo nepochybuje), čili: nesmíte se dívat při přepadení do tváře, ale na zem, musíte mít vždy přiléhavý oděv, nejlépe leggines, musíte mít sandály a nesmíte mít ponožky. To vše proto, aby bylo na první pohled vidět, že nemáte u sebe peněženku. Já jsem byl přepaden poprvé na nejrušnější ulici Ria (na Václaváku), když mě hbitý atlet utrhl kapsu i s košilí a peníze, které v kapsičce košile nosím kvůli lehkému přepadení špatně uchopil a peníze vylétly do vzduchu a snášely se jako ve filmu Miliónová bankovka. Chlapec byl tak rychlý, že sem vůbec nepoznal, kdo ty peníze sbírá, jesli to jsou komplici nebo chodci. Druhé přepadení bylo již na ostro, gangsteři měli pistole a vyžadovali vše tzn. fotoaparáty a vše co jsem u sebe měl, bylo to ve 4 hodiny odpoledne v prostředí, které bych přirovnal Kulaťáku v Dejvicích. Lidi jenom zpomalili chůzi, jelikož jsem věděl, že se gangsterům nesmím dívat do očí, díval jsem se na kolem jdoucí davy a ti jenom kroutili hlavama. Vyhledal jsem policii, ale ti mě ujistili, že druhý den budou mé foťáky v Paraguaji. ad 2. To jsou všechny země, které jsou asi tak nebezpečné jako Praha, prostě většina. ad 3. To jsou ty krásné země, jako třeba Nový Zéland, Tichomoří, Austrálie, sever Evropy, kde postava mého vzezření, když se neočekáváně objeví, vyvolá strach či chvilkové překvapení. 28.2.2000 12:47

ODPOVĚĎ: Ne, od konce roku 1969 se společenské fotografii nevěnuji. Smrt Lindy se mě velice dotkla, obzvláště proto, že jsem fotografoval její svatbu. 28.2.2000 12:48

ODPOVĚĎ: Když to mám říct stručně, mnohé hvězdy s publicitou žijí a umírají. Zažil jsem situace, kdy hvězda, která byla v zapomnění udělala všechno a to všechno!, aby se o ní psalo. Pamatuji se, že Frank Sinatra když měl pocit, že se o něm málo píše, vjel autem do hotelu v Las Vegas až do bazénu. Hvězdám většinou publicitě pomáhají několikanásobné svatby a rozvody. To všechno obecně. Připouštím, že jsou situace, kdy se novináři chovají jako hyeny, ale obecně si myslím, že jde o velice užitečnou symbiózu. 28.2.2000 12:55

ODPOVĚĎ: Velmi si cením setkání a rozhovorů s Paul Mc Cartneyem a Ringo Starrem s jeho manželkou. Paul je jak znám velice seriózní muž a debata s ním se týkala posrpnových událostí u nás. Setkal jsem se s nimi při příležitosti, kdy rozvedená Cynthia Lennon se zasnoubila s italským playboyem. Díky mému italskému kolegovi jsme byli na toto párty pozváni. Ringa jsem se zeptal, jesli je pravda, to co psali tenkrát v našem tisku, že svému prvorozenému synovi dal jméno Zak proto, že v češtině to znamená pupil, potvrdil mně to co jsem si myslel, že o češtině nemá nejmenší ponětí, ale jestliže jsou v našem jazyce takhle hezká slova, požádal mě před všemi, abych vyslovoval hezká česká slova, že očekávají dalšího potomka, a že by o nějaké netradiční jméno měli zájem. Začal jsem slovy jako: maminka, motýl, kytička, mír a pořád jenom všichni kroutili hlavou až když jsem řekl slovo škola, protáhli to ó a moc se jim to líbilo. Dokonce i pani Starrová řekla, že o tom bude vážně uvažovat. Sledoval jsem potom, jesli se tak skutečně stalo, ale musím přiznat, že nestalo. 28.2.2000 13:03