Pražský "Činoherák“ v tichosti, bez jakékoliv publicity, uvedl 9., 11. a 13. června předpremiéry hry Milana Kundery Ptákovina. Premiéra inscenace v režii Ladislava Smočka bude 19. září. Na poslední ze tří červnových představení, k nimž ani nebyl program, jen leták s obsazením, jsem si zakoupil vstupenku a šel se zvědavě podívat na hru, kterou Kundera, dle vlastních slov, napsal "někdy kolem roku 1966, a to během jediného šťastného týdne v Trenčianských Teplicích“ a má ji "ohromně rád, ale je to přece jen spíš črta než dokončené dílo“. Toto tudíž nechce a nemůže být recenze, nýbrž jen předběžná úvaha, co s Ptákovinou, kterou v druhé půli 60. let mělo na programu několik českých scén a od té doby se neuváděla, učinil čas, jak rezonuje s našimi pocity, s naším poznáním. Je skvělá a vůbec ne zastaralá, jak sdělil Hospodářským novinám režisér Smoček?
Duch doby
Ptákovina se odehrává ve škole, snad střední, neznámo kde, neznámo kdy. Vládne jí poněkud sadistický Ředitel, každý z učitelů má drobnou úchylku či slabost, nad všemi stojí Předseda, vyložený psychopat. Vyžadována je kázeň, tresty jsou drakonické. Že běží o podobenství, o zástupná pojmenování, je nasnadě. Předseda nese rysy komunistického funkcionáře, mechanismy uplatňované úřední mocí parafrázují mechanismy moci komunistické. Tento půdorys črtá úvodní zhruba třetina Ptákoviny, kterou autor pro letošní uvedení nepatrně upravil. Za sebe musím říct, že je to nástup rozpačitý. Sám coby divák jsem zažil mámivé kouzlo paralel na divadle v časech normalizace, takže si asi dokážu představit, jak Ptákovina musela rezonovat v publiku v šedesátých letech, zejména na jejich úplném konci, kdy ji nastudovalo pražské Zábradlí.
Jenže ona opisná a zobecňující pojmenování mocenských aparátů jsou zrádná: vůbec to neznamená, že platí včera, dnes i zítra, že kdykoliv a kdekoliv vystihují "ducha doby“. Totalitně nastavené ústrojí školního ústavu má směrem k přítomným poměrům skromný pojmenovávací potenciál – hledím na jeviště a přijde mi, že zdaleka na něm neběží o problém, jímž nyní žiju, natož aby tohle dneska řešily děti ve škole. Tématem "tady a teď“ není explicitně drtící mocenský mechanismus se řvoucími "předsedy“, nýbrž například mile a korektně se tvářící lidé a metody, jež z vás pozvolna a tiše odsávají individualitu, v rukavičkách pacifikují vaši jinakost. Nikdo vám nic nedělá, ale vy jednoho dne zjistíte, že na nic svého už nemáte sil a šlapete vodu. A to vám klidně může být teprve třicet. Jestliže se tedy v inscenaci "Činoheráku“ objevují notebook a mobil coby soudobé propriety, je to více než zbytečnost – je to omyl.
Koneckonců kořeny kunderovského "žertu“, který v Ptákovině rozpohybuje soustavu nedorozumění a paradoxů, jsou zapuštěny v epoše, pro niž slovo a pojmenování znamenalo velmi mnoho, někdy i život. Ředitel vyvede křídou na tabuli rovnici, v níž ke slovu „ředitel“ připojí kosočtverec. Začne vyšetřování, vyslýchání, přizná se nevinný Žák atd. atp. Tento spouštěcí impulz působí však nyní nicotně a šustivě.
Z dějin nudy
Přesto není uvedení Ptákoviny dramaturgickým zmarem. Společenské a historické zakotvení nezakotvení Kunderovy hry, akcentované zejména do přestávky, lze "přetrpět“ a vzít třeba coby snesitelně poučnou lekci z dějin poetiky i politiky. Nerv, který k nám nese nepříjemně brnivý vzruch, nachází se jinde: totiž tam, kde mezilidské vztahy nabírají vztahovou dynamiku téměř bez ohledu na konkrétní politické poměry, v kresbě "věčných“ konstelací mezi muži a ženami, v použití člověka člověkem ve věcech lásky, sexu, slastné nadvlády. Pro hru určující kvintet figur – Předseda, Ředitel, jeho Matka, Eva a Růžena – provádí koncert pastí a pomst, v němž není vítěze. Všichni mají promyšleno, jak na ty druhé, ale nikomu to úplně nevyjde, štěstí to nikomu nevynese.
Nikoliv v "nebezpečných vztazích“, jak zní jeden z titulů, které má Činoherní klub rovněž na repertoáru, nýbrž v krutosti "bezpečných vztahů“ jsou pavučinově zamotány postavy Ptákoviny. Hry, v níž Milan Kundera pojmenoval to, co teď pravděpodobně platí ještě víc a spíš než před čtyřiceti roky, neboť to obecně souvisí s postupem vlády moderní, či chcete-li, technické civilizace. (Filozof Jan Patočka: "Jedním z důsledků, který zprvu nepozorovaně, potom stále důrazněji se hlásí, je nuda. Nuda není zanedbatelnost, ‚pouhá nálada‘, privátní vynacházení, nýbrž ontologický status lidstva, které podřídilo cele svůj život každodennosti a její neosobnosti.“) Čím je člověk naší doby těsněji vtažen do požadavků, nároků či i jen představ druhých, a vůbec to nemusí být vazby tvrdě mocenské, nýbrž naopak "měkké“ a "nezávazně“ virtuální, tím častěji a "opravdověji“ chce být sám. Avšak nikoliv v hluboké samotě, v kontemplativním osamění, nýbrž sám s někým druhým, který ho má ochránit od nudy. Čímž spirála nudy jen nabírá na svém vlivu.
