V Prachu duše se Nicholas Humphrey zabývá dějinami lidské mysli. Cituje přitom slavnou tezi švýcarského historika Jacoba Jacoba Christopha Burckhardta o tom, že „ve středověku se člověk poznával jen v rase, národě, straně, korporaci, rodině, čili pouze v nějaké všeobecné formě. V Itálii tento závoj nejdříve se roztrhl (...), člověk se stává duševním individuem a poznává se“. (Dodejme, že ke konci života se Burckhardt údajně svěřil známému: „S tím individualismem, už naň vůbec nevěřím, ale neříkám to; vždyť to poskytuje tolik radosti.“) Hlavně ovšem Humphreyho zajímá evoluční hledisko, které zajímavě vyjádřil třeba současný proslulý britský britský zoolog, etolog a biolog Richard Dawkins - ten tvrdí, že „po spánku trvajícím stovky milionů staletí jsme se nakonec probudili na přepychové planetě, která září barvami a překypuje životem; po pár desítkách let musíme oči zase zavřít“.
Jacob Christoph Burckhardt (1818-1897) - švýcarský historik, průkopník kulturních dějin a znalec italské renesance
Přece jenom zázrak
Humphrey nepopírá, že člověk je vždy i součástí nějaké skupiny, ale zdůrazňuje, že individualismus, pocit, že „já jsem já“, je primární. U člověka vyzdvihuje jeho „vůli existovat“, totiž to, že u bytosti, kterou „těší pocit Existence“, se rozvine vůle žít. Připouští, že jisté zárodky čehosi podobného se dají najít i u zvířat, třeba papoušek kakadu růžový zřejmě pro zábavu vyhledává větrné víry, delfíni se vozí na vlnách, a u jistého konkrétního šimpanzího samečka autor líčí jeho takřka „byronskou touhu po zážitcích: za bouře vylézá z úkrytu a za valících se proudů deště tančí a skáče“. V zásadě ovšem mezi zvířaty stanovuje jasnou dělicí čáru: jestliže „pstruzi žijí v řece, gorily v pralese, štěnice v posteli, pak lidé žijí v krajině duše“.
O knizeNicholas Humphrey: Prach duše aneb Kouzlo našeho vědomí Přeložila Kateřina Ctiborová, odborná redakce Milan Štědroň. Dybbuk, Praha, 2012 272 stran, doporučená cena 331 korun.  Obal knihy Prach duše |
Zde britský psycholog možná poněkud přeceňuje úlohu psychiky u lidí a podceňuje ji u ne-lidí; člověka samozřejmě také silně utváří to, v jakém žije vnějším prostředí, a minimálně pro savce je nesmírně důležitá skupina, k níž náleží a v jejíž hierarchii zaujímají přesně dané místo, přičemž vzájemné vztahy mezi jejími členy či případně dokonce ztrátu tohoto místa silně prožívají. Každopádně podle autora lidé „vynalezli sebe samé tím, že žili své sny; vemluvili jsme se do grandiózního sebeobrazu, který jsme si o sobě vytvořili“. Tento názor zastávali kupříkladu německý filozof a psycholog Ludwig Klages a německý židovský filozof Theodor Lessing; jejich přesvědčení shrnul jiný filozof a sociolog, Němec Max Scheler, do formulací, že člověk se nachází „ve stavu chorobného stupňování vlastního pocitu pro sebe si žijícího zběha života“, protože duch a vědomí jsou pro ně „principy, které ničí život“.
Max Scheler (1874-1928) - německý filozof a sociolog.
Ludwig Klages (1872-1956) - německý filosof, psycholog a kritik modernity, jeden z průkopníků grafologie.
Humphreyova vize je nicméně přece jen optimističtější: v našem vědomí a jeho schopnosti vnímat svět v celé jeho bohatosti a kráse Brit vidí „zázrak“ a velkou lidskou přednost. A to i s přihlédnutím k tomu, že si více než zvířata uvědomujeme vlastní smrtelnost. Té autor věnuje velkou pozornost. Podrobně referuje o pokrmech, které si objednávají američtí vězni pár hodin před popravou, nebo o nevyléčitelně nemocném patnáctiletém chlapci, který si přál před svou smrtí přijít o panictví. Bez vědomí rodičů a personálu nemocnice mu přátelé skutečně zorganizovali schůzku s prostitutkou. Autor se přitom ptá, zdali odsouzenci, který si před smrtí pochutnal na svých oblíbených bonbónech, onen požitek pomohl smířit se s tím, co ho čeká, nebo jestli si naopak o to vroucněji přál, aby zůstal naživu; a vyjadřuje i otázku, zdali by pro zmíněného mladíka nebylo lepší, kdyby v něm sexuální styk zanechal zklamání, „určitě by se mu tento svět opouštěl snadněji“.
Theodor Lessing (1872-1933). Německý filosof, publicista a literát židovského původu, ovlivněný Ludwigem Klagesem, Theodorem Lippsem a zvláště kulturním kriticismem Friedricha Nietzscheho. Představitel filosofie života, ostrý kritik německého nacionálního socialismu.
Inspirace umělci a filozofy
Následně autor přechází k tématu náboženské víry, která nám pomáhá se s faktem smrtelnosti smířit. Podle Humphreyho víra v posmrtný život dokonce „zvyšuje naši biologickou zdatnost“. Víru v nesmrtelnost proto podle něj čeká „dlouhá budoucnost“. A sebeironicky dodává, že i kdyby se jeho materialistické vysvětlení prosadilo, „nikdy to nezmění způsob, jakým lidé zakoušejí své vědomí, ani jim nezabrání, aby na tomto základě dál budovali monumenty lidského ducha“.
Autor zná (dosud objevené) zákonitosti fungování lidského mozku, ale neabsolutizuje je. Spíše se inspiruje myšlenkami filozofů, náboženských myslitelů, básníků a spisovatelů, a to i těch pocházejících z Čech či Moravy jako Milan Kundera a R. M. Rilke. Na otázky, které Humphrey klade, se ovšem filozofové ptají už tisíce let a žádná odpověď nemůže být definitivní, každý se je musí ve svém životě odpovědět sám za sebe. Ale způsob, jímž nad nimi uvažuje Humphrey, je citlivý, poučený a inspirativní.
