Thajští chlapci strávili v jeskyni odříznutí osmnáct dní, část této doby o samotě, bez hmatatelné naděje na záchranu. Jak může člověka takový traumatický zážitek poznamenat?
Lidská odolnost i náchylnost k traumatu je individuální. Hraje zde roli velké množství zátěžových faktorů a těch, které rizika naopak zmírňují. O těchto chlapcích je k dispozici řada informací, které vypovídají o jejich dobré odolnosti. Byli fyzicky zdraví a zdatní, měli mimoškolní zájmy, znali se v rámci týmu a pravděpodobně mezi sebou měli dobré vztahy, měli podporu svého trenéra. Uvězněni se ocitli společně a společně také přežili. Když hodnotím dostupné informace, spíše bych u nich očekával postupné zotavení než propady a rozvoj poruch.
Může jim v takovém zotavení něco bránit?
Nemáme informace o úrovni jejich sociálních vztahů v rodině, nemůžeme zatím spolehlivě odhadnout nejbližší vývoj jejich zdravotního stavu a nevíme, jak moc budou vystaveni tlaku okolí či médií a dalšímu stresu. Pokud by byla opora nejbližších nefunkční, jejich zdraví se zhoršovalo, nebo byli pod zvýšeným tlakem, mohl by to být problém.
Nehrozí, že si tímto otřesným zážitkem vypěstovali například strach ze tmy či vody, nebo klaustrofobii?
Problémy tohoto druhu nemůžeme vyloučit, to ukáže budoucnost. S ohledem na povahu místa, kde byli uvězněni, se takové úvahy samozřejmě nabízejí. Kritický byl v tomto ohledu jistě první týden, kdy chlapci ani nevěděli, jestli je někdo vůbec hledá. Následně již je ale podporovali zasahující záchranáři. A pokud jim byl oporou, a to i po duchovní stránce, také trenér, mohlo to být velkou výhodou.
Štěpán Vymětal (46) Zaměřuje se na psychologii mimořádných událostí a krizového řízení na odboru bezpečnostní politiky Ministerstva vnitra České republiky. Je členem Stálého výboru pro psychologii krizí, katastrof a traumatu pod Evropskou federací psychologických asociací. Přednáší psychologii katastrof na FF UK. Spolupracuje s policií a v oblasti civilního letectví. Podílí se na různých mezinárodních projektech v oblasti bezpečnostního výzkumu a má praktické zkušenosti s prací s lidmi zasaženými katastrofami a terorismem. |
Hraje nějakou roli skutečnost, že jde o děti a dospívající chlapce?
Děti a dospívající bývají často řazeni mezi skupiny více zranitelné traumatem. V tomto případě se ale jednalo o děti odolnější, s podporou dospělých, kteří se i aktivně zapojili do své záchrany. To by mohlo naznačovat dobrou prognózu.
Chcete říct, že skutečnost, že se sami podíleli na své záchraně, bude mít nějaký vliv na jejich zotavení?
Ano, přesně tak. Když máme příležitost aktivně si sami pomoci, je to mnohem lepší, než když jen pasivně čekáme na pomoc zvenčí. Máme pak mnohem lepší šanci celou věc zvládnout a překonat. Jednak vlastní aktivita během krize rozptyluje naši pozornost od neštěstí, ve kterém zrovna jsme, ale zároveň nám pomáhá bojovat s vlastní bezmocí, což je naprosto stěžejní. I díky tomu budou moci chlapci celou událost pro sebe vyhodnotit tak, že udělali maximum, co mohli, a svým přístupem přispěli k tomu, že se z jeskyně dostali v pořádku všichni. Nevylučuji u nich do budoucna dokonce ani posttraumatický růst.
Posttraumatický růst? Myslíte tím, že by je mohla událost zocelit?
Přesně tak, i když ne okamžitě. Většina z nás je odolných. Když přežijeme traumatickou událost, je obvyklé, že všichni v první fázi, která trvá například měsíc, reagujeme zvýšeným stresem. Postupně se zotavujeme a dochází k poklesu potíží a vše se srovná. U menší části lidí může dojít k rozvoji posttraumatické stresové poruchy, fobie, deprese a podobně. Některé jedince, kteří situaci zvládnou a úspěšně překonají, však může dokonce ovlivnit pozitivně. Jejich život se kvalitativně zlepší nad úroveň, kterou měl před danou událostí. Ať už v rozvoji pozitivních charakterových vlastností, či v oblasti mezilidských vztahů.
Setkal jste se sám s takovým vývojem?
Dělal jsem například výzkum policistů a hasičů po železničním neštěstí u Studénky. Ti tam sice byli jako zasahující, nikoliv jako oběti, ale samozřejmě, že i je ta událost velmi zasáhla. S odstupem času jsme však zjistili, že se zlepšili nejen v profesní oblasti, ale že i lépe hodnotili kvalitu svého života. Ani tu událost samotnou nevnímali jako trauma, ale naopak jako přínosnou zkušenost, kterou úspěšně zvládli. Když to zjednoduším, někoho taková událost semele a někoho postrčí dál. V tomto smyslu mají chlapci výhodu i v tom, že jde o Asiaty.
Všichni z thajské jeskyně jsou už venku, jako poslední vyšel trenér |
Jak to myslíte?
Mezi protektivní faktory totiž patří i etnické aspekty. A podle výzkumů Asiaté zvládají potenciálně traumatizující situace pravděpodobně lépe než Američané či Evropané. Myslím si, že to je tím, že jsou daleko soudržnější a hraje v jejich případě mnohem větší roli širší sociální opora, zvyklosti i náboženství.
Co podle vás chlapci prožívají poté, co je záchranáři úspěšně vyprostili z ústí jeskyně?
Média popisovala, že mají radost a dobrou náladu. Musí to být ohromná úleva a těší se na své blízké. Někdy dochází k vyplavení pozitivních emocí, které však zase mohou v čase poklesnout, než se ustálí. Samozřejmě, že ve fázi záchrany byli unavení, vyhladovělí, zesláblí, mohli být dezorientovaní v čase, jejich oči si musejí zvykat na světlo, někteří měli zdravotní potíže – to vše k jejich prožitku mohlo přispívat.
Je vhodné ochránit je před zvýšeným zájmem zvenčí
Jaký by měl být další postup? Měli by se chlapci co nejdříve setkat s rodiči, nebo je napřed čeká intervence psychologů?
Kontakt s rodinami je zásadní podpůrný faktor, nejvíce jim jistě prospěje klid ve vlastní rodině. Odborné poradenství a podpora jsou na místě a měly by se zaměřit i na sociální okolí chlapců, které se potřebuje dozvědět, jak se k nim chovat, co dělat a co nedělat. Poučeni by měli být rodiče i učitelé. S dobrou sociální oporou v rodině je velká šance, že nebudou potřebovat dlouhodobou odbornou péči. Chlapci by ale měli být nějakou dobu pod odborným dohledem, jak v oblasti fyzického, tak duševního zdraví.
Jak by se k nim tedy okolí mělo chovat?
Nabídnout jim možnost rozhovoru a říci jim, že si o celé události mohou kdykoliv přijít promluvit. Zároveň je ale třeba je do takovému rozhovoru nenutit. Je také vhodné ochránit je před zvýšeným zájmem zvenčí. To je někdy problém, protože média potřebují informace, ale ty dotčené to poškozuje, obzvláště děti. U takovýchto mimořádných událostí proto většinou doporučujeme, aby se lidé zcela vyhýbali kontaktu se sdělovacími prostředky. Když máte denně reportéry před dveřmi, kteří se vás ptají, jak se cítíte, je to jen další stres. Je to ale také trochu paradoxní.
Drahý Eku, nezlobíme se na vás. Rodiče thajských fotbalistů oslavují trenéra |
Proč?
Protože na druhou stranu média v takové situaci potřebujeme. Díky nim se vyberou potřebné prostředky a dozví se o tom široká veřejnost, s čímž je spojená i případná pomoc ze zahraničí. Celá událost také může sloužit jako pozitivní vzor pro ostatní. Je to příběh o odolnosti, vzájemné pomoci a solidaritě. Pokud ale z přeživších děláme superhrdiny, a oni to tak nevnímají, může to narušit vztahy v rodině i komunitě, přílišný zájem okolí s sebou přináší další silný stres. Vemte si například pilota, který přistál na řece Hudson v New Yorku. Byl oslavovaný jako hrdina, ale ve finále létat přestal.
Mluvíte teď o tom, že by chlapci mohli být takto nuceni prožívat neštěstí znovu?
Ano, ale to je jen jedna část problému. Můžeme je skutečně retraumatizovat tím, že je stále držíte u té události, zatímco oni chtějí jenom normálně žít a třeba hrát fotbal. Druhá věc je fakt, že to jsou obyčejní kluci a přes noc se z nich stanou celebrity. Už teď se k nim vyjadřuje Donald Trump a zvou je do Ruska či Anglie, to není úplně normální život. Něco podobného jsme mohli vidět u dětí po teroristickém útoku na beslanskou školu v Severní Osetii. Evropské státy se předbíhaly v tom, kam děti pojedou, co jim zaplatí a jak jim to vynahradí. Děti nebyly v důležité době se svými rodinami. A finanční příliv paradoxně spíše rozložil tamní společnost.
Měli by psychologové pracovat pouze s chlapci, nebo i s jich rodinami?
Pracovat by se mělo s oběma skupinami. I rodiče patří do skupiny, která byla vystavena extrémní zátěži. V jejich případě bývá mnohdy vyšší než u pohřešovaných osob samotných. I oni zasluhují odborné poradenství a psychosociální podporu.
S chlapci v jeskyni uvázl také jejich trenér, který je tam zavedl. Kromě traumatického zážitku by na něj mohl dopadnout i jistý pocit odpovědnosti za celou situaci. Hrozí u něj v tomto směru nějaké obtíže?
Rozhodně, za chlapce nesl po celou dobu odpovědnost. A možná jim i pomohl přežít. Trenér je skutečně zvýšeně ohroženou osobou. Také jemu by měla být věnována odborná pozornost a zvýšená ochrana před zvědavci a sdělovacími prostředky. Existují případy, kdy z takového člověka udělá veřejný tlak viníka nebo naopak superhrdinu. Obě tyto polohy mohou mít však na psychiku jedince negativní dopad.
Jak ovlivní zotavení chlapců zjištění, že jeden z potápěčů při jejich záchraně přišel o život?
To je smutná skutečnost. Fenomén viny z přežití tam roli hrát může, ale záleží na tom, jak to chlapci pojmou. Asijské země mají daleko více rituálů, které se vztahují ke smrti a obecně k ní mají jiný vztah než my. Pomoci jim může také duchovní vedení. Těžko se mi to z pozice Evropana hodnotí. Ti kluci i ten trenér se to určitě dozvědí a bylo by lepší, aby je o tom informoval někdo, kdo je k tomu odborně vybavený, než aby se to dozvěděli nahodile. Běžní lidé totiž často nevědí, jak o takových věcech mluvit. Často se je snaží zamlčet, nebo obcházet a to ničemu nepomáhá. Ale to se netýká jen těch chlapců. Téměř nikdo nemluví o rodině toho potápěče, která potřebuje podporu nejvíce.
V thajské jeskyni zemřel potápěč, který uvězněným chlapcům dopravil zásoby |
Poznamená to zřejmě i jeho kolegy.
To jistě. Sice byli v záchraně chlapců úspěšní, ale stálo je to bolestivou oběť. Většina z nich to jistě zvládne, jsou na takovéhle věci přeci jen připravenější než běžná populace. Ale rozhodně nejsou zcela imunní proti extrémnímu stresu, který zažívají. Musí to být zvláštní pocit, všichni kolem jsou šťastní, plácají je po zádech, ale oni se zároveň musí vyrovnat se ztrátou kolegy a také s představou, že to klidně mohli být oni, kdo se z jeskyně nevrátili.
Pracoval jste někdy s lidmi, kteří si prošli podobným zážitkem?
Pracoval jsem s dospělými rukojmími po jejich propuštění, s dětmi v kontextu povodní i s týranými dětmi. Zkušenost se skupinou dětí, která by byla uvězněna vlivem přírodních podmínek ale nemám. Podle mého názoru je to i z odborného hlediska zkušenost nová.
Překvapilo vás, že celá událost vzbudila takovou pozornost veřejnosti i médií?
Nepřekvapilo, už jen proto, že šlo o děti. Je tomu tak vždy a je na tom vidět, jak selektivní jsme v tom, co nám přijde důležité. Všichni jsme byli zaměřeni na tuhle skupinu vyprošťovaných dětí a paralelně byly v Japonsku sesuvy půdy a záplavy, které už si vyžádaly přes 140 životů. O tom byly ale zmínky minimální a tohle byla stále událost číslo jedna. Tak to ale prostě je. Byly tam ohrožené děti, byl to nezvyklý příběh, hrálo tam roli ohrožení a naděje a hodně emocí, proto to přitáhlo takovou pozornost.
