"Ne proto, že bychom ho zbožňovali," přiznává čtyřicetiletý Ču Li-an, který přijel až z jižní provincie Jün-nan. "Ale byli jsme zvědaví," dodává přece jen trochu smutně.
Brána mauzolea totiž zůstala zavřená. Před blížící se olympiádou musí být v Pekingu všechno napulírované, a tak rekonstrukce probíhá i v místě posledního odpočinku zakladatele rudé dynastie. Až do 20. září. Ču Li-ana však brzy smutek přešel. Vždyť čínská metropole nabízí tolik jiných lákadel! Tolik příležitostí k nákupům!
Veliký Mao už není pro Číňany inspirací. Sice za ním stále přijíždějí zdaleka i zblízka, aby vystáli dlouhé fronty, ale tím to končí. Žádné velké nadšení, žádné zbožňování. Je v tom spíše setrvačnost a trochu také ostych. Jako by si lidé nevěděli rady, jak vlastně s Maem nyní naložit, a tušili, že je neslušné něco takového připouštět nahlas.
"Teng Siao-pching pro nás udělal nesrovnatelně víc," říká mi před vchodem do mauzolea jiný návštěvník z města Si-an o muži, který v Číně po smrti Maa zahájil ekonomické reformy. "Mao představoval chaos. Teng nám vrátil řád, přinesl bohatství. Už zase můžeme být hrdí na to, že jsme Číňané." Přesto si, snad z nostalgie, kupuje v obchodě se suvenýry Maův portrét na přívěsku.
Zahyne půlka lidstva. A co?
"Na zemi žije dvě a půl miliardy lidí. Došlo-li by k atomové válce, třetina by v ní mohla zemřít, možná dokonce polovina. Zato imperialismus by byl válkou vymýcen a celý svět by byl socialistický!" To je jedna z "grandiózních" myšlenek krutého manipulátora Maa.
Dnes to vypadá, že z diktátora, který hrozil půlce planety vyhlazením, a jehož šílené vize mají na svědomí desítky milionů životů, je i doma jen o něco málo víc než pouťová atrakce. Podoba na často úsměvných suvenýrech.
"Tiše! Aby se Mao neprobudil!" šeptají prý Číňané v mauzoleu. Je to míněno jako žert, ale jen zpola. V onom rčení je přítomna i špetka strachu. Návrat starých časů krutých maoistických praktik by si dnes nepřáli ani ti nejzavilejší komunisté.
Čína už má jiné hrdiny. Tím největším z největších je konzum. Dalším nové sociální svobody. Jsou to paradoxy! Země se od Maova rovnostářství vzdálila celé světelné roky a bezostyšně se klaní tehdy nenáviděnému kapitalismu.
Je to tak, Čína je dnes úplně jiná země. Dobře jsem si to uvědomil, když jsem se do říše středu vrátil po pár dnech pobytu v bizarní Severní Koreji. I se všemi výhradami jsem se v Číně najednou cítil jako ve svobodné zemi.
"Doby Mao Ce-tunga už jsou pryč. Za něho Čína hladověla, teď se máme skvěle. Po Maovi naštěstí přišli lepší vůdcové," říká mi dobře oblečený muž, jenž se po Tchien-an-men prochází s dcerkou v náručí.
Ani on, ani jiní jeho krajané se před cizincem nijak moc necenzurují, když hovoří o Maovi. Už jednoduše není onou nedotknutelnou ikonou, už se kritizovat smí.
Jen jednomu člověku se po Maových dobách zastesklo: starému sochaři Čou Fen-liovi. "Nemám rád moderní společnost. Za Maa lidé pracovali společně, jejich mysl byla čistá. Teď je to jiné, lidé myslí jen na sebe, jak vydělat co nejvíc peněz," říká na zápraží domku, který brzy uvolní místo mrakodrapům.
Má smůlu, ony "idylické" časy jsou nenávratně pryč. Dříve všudypřítomné sochy rudého kata už nenápadně zmizely z většiny čínských měst. Mao prý už brzy opustí i čínské bankovky. Jeden z jeho posledních portrétů na veřejných budovách visí na bráně Tchien-an-men. Z této budovy totiž vyhlásil vznik Čínské lidové republiky.
Dnešní vládci se však Maa úplně zbavit nemohou. Představuje pro ně klíčový zdroj legitimity jejich moci. A tak mu dál budují monumentální muzeum v rodné vísce Šao-šan, pořádají přednášky a semináře o jeho velikosti, pěstují jeho legendu přísného, ale spravedlivého revolucionáře. Nelze se však ubránit pocitu, že všechno už je to jenom hra.
Čiší z toho bezradnost. Jak vlastně s Maovým odkazem naložit? Nejlepší by bylo ho úplně vymazat z dějin. Ale copak to jde? Avšak zavést řeč na důsledný rozbor systému, který Mao stvořil, to také není možné. A tak jsou dnešní čínští komunisté, přímí dědicové moci, již Mao v roce 1949 uchvátil, možná ze všeho nejraději, když vidí, jak se jeho postavy zmocnil folklor.
Obyčejní Číňané už zapomněli na kult osobnosti tyrana, na teror i na zvěrstva kulturní revoluce. Z Maa se v jejich hlavách stal jakýsi dobrosrdečný strýček, nadpozemská bytost. Maovu portrétu s červeným obličejem je dnes v lidovém podání přisuzována role dveřního bůžka, ochránce, který má odpuzovat démony a zlé duchy. Jaký to vrchol absurdity.
Absurdní Maův svět
Mao Ce-tung se narodil v roce 1893 v provincii Chu-nan. V roce 1921 byl na prvním sjezdu čínských komunistů a brzy patřil k jejich vedení. Od počátku propagoval násilnou revoluci.V mládí psal slušné verše, mnoho četl, anglicky se však přes veškerou píli nenaučil. Lépe mu šlo otužování: záměrně přespával v chladu a chodil bos.
Od roku 1946 až do své smrti 9. září 1976 byl generálním tajemníkem komunistické strany. V této době se v Číně uhnízdilo permanentní revoluční násilí.
Mao, zakladatel dynastie komunistických vládců Číny, je jedním z nejkrvavějších diktátorů v dějinách. Jeho projekty přinesly smrt desítkám milionů lidí.
Mezi jeho nechvalně známé výroky patří například tyto: "Mrtví jsou užiteční, protože hnojí půdu."
"Jsme připraveni obětovat polovinu Číňanů pro světovou revoluci."
