Hispanistka, novinářka, v současnosti učitelka češtiny v Buenos Aires Markéta Pilátová (1973) vydala předloni v nakladatelství Torst novelu Žluté oči vedou domů. Lehce napsaným a přitom nosným a nebanálním příběhem ze současného Sao Paola a z Prahy se dotkla v české literatuře dosud nepříliš reflektovaného tématu česko-brazilských vztahů během dvacátého století. Kniha překvapila střízlivou precizností vyprávění a nepodbízivou čtivostí; získala nominaci na Magnesii Literu 2008. O poznání divočejší koktejl přináší autorčina druhá próza, nedávno vydaná Má nejoblíbenější kniha.
Studovala jste v devadesátých letech na univerzitě v Olomouci španělštinu, portugalštinu a historii. Co vás vedlo k románským jazykům?
Zoufalství. Původně jsem dělala tři roky latinu a historii, ale zjistila jsem, že mě latina nebaví, že chci dělat živý jazyk. A protože španělština a portugalština vycházejí z latiny, bylo to logické řešení. Navíc jsem měla mezi hispanisty kamarádky, které mně pomohly připravit na přijímačky. Udělala jsem bakalářskou zkoušku z latiny a pak přešla na romanistiku. Paradoxně se teď k latině vracím.
Latina, za tím většinou vězí touha po klasickém vzdělání. Tak i u vás?
Přesně - touha po solidním, klasickém vzdělání. Šest let jste potom na univerzitě v Olomouci učila, potom ještě dva roky ve španělské Granadě.
Proč jste nakonec akademický svět opustila?
Na olomoucké hispanistice jsem se setkala s vynikajícím lingvistou profesorem Černým, otevřeným duchem, který navíc miluje Latinskou Ameriku. A také s historikem Jiřím Chalupou. S oběma bylo hodně inspirující být v kontaktu jako studentka, pak jako kolegyně. Mým snem bylo po škole překládat, a proto jsem na ní zůstala. Přeložila jsem román současné mexické autorky Normy Lazo Věřící, a dost dlouho učila předmět literární překlad. Bavilo mě to. Jenže pořád jsem cítila, že to není úplně ono. A pak jsem v Granadě společně s mým mužem, redaktorem týdeníku Respekt Jiřím Sobotou, přičichla k novinařině, udělali jsme spolu první reportáž o Češích neohipících, kteří žijí v granadských jeskyních a já byla ztracená. Hned od první reportáže jsem věděla, že přesně tohle chci dělat - psát. Nějaký čas jsem to zkoušela kombinovat s akademickou půdou, jenže pak jsem si řekla, že tahle to nechci. Buď budu učit na fakultě a překládat, anebo budu psát a dělat v novinách.
Nakolik vás – jako autorku - ovlivnila hispánská literatura?
Hispánská literatura mě neovlivnila - líbí se mi, často o ní píšu recenze, ale nenašla jsem v ní autora, o němž bych si řekla: Tak takhle bych to někdy chtěla umět! Ovlivnila mě spíš anglosaská literatura, kterou jsem četla a čtu mnohem víc, anebo současná holandská či japonská literatura… - tam jsou autoři, kteří mě naprosto dostávají na kolena.
Konkrétně?
Konkrétně klasika: Truman Capote, Ernest Hemingway, Salman Rushdie, Graham Greene, nebo Holanďan Cees Noteboom, mladá Japonka Banana Yoshimoto...
Ostatně ke stylu a vyznění próz Grahama Greena byla přirovnávána i vaše prvotina Žluté oči vedou domů... Ta novela je vystavěna formálně jednoduše, ale současně se v ní důmyslně rozvíjí několik vzájemně se proplétajících dějů. Navíc celkem přesně zacházíte s historickými fakty a událostmi. Co víte jako autorka o příběhu, než začnete psát? Máte předem jasnou představu o celku?
Vůbec. Mám v hlavě základní obraz jako ve filmu - pak se snažím, abych ten obraz dokázala vystihnout, postupně se k němu přibližuju na papíře. Ve Žlutých očích jsem hodně tápala, bylo to spíš metodou pokus omyl, ale nejvíc mi pomáhá, když to někomu přečtu na Skypu, našim, nebo někomu o kom vím, že se sám zabývá psaním, s nadějí, že v tom, jak to čtu, "uslyším", co kde nefunguje. Žluté oči měly základní obraz - džungle a v ní baťováci, a v kontrastu k ní šedá zimní Praha; žádnou jinou osnovu jsem neměla. Ale jinak rešeršuju poměrně hodně během psaní, když něco potřebuju přesně zjistit. Třeba jsem přečetla téměř všechno dostupné o baťovácích v Brazílii. Deníky Jana Antonína Bati, různé dokumenty o agrárních reformách v Brazílii, dokumenty o špehování krajanů v Latinské Americe a tak podobně, tohle mě hrozně baví...
O knihách
Markéta Pilátová: Žluté oči vedou domů
|
Souvisí ta inklinace k faktům s tím, že píšete i reportáže?
Určitě! Na reportáži se snažíte ze všeho nejvíc zjistit, co jsou lidi zač, proč dělají to, co dělají, mluvíte s nimi hodiny, často s nimi trávíte třeba i několik dnů... Je to jasný zdroj příběhů, k nimž bych se jinak vůbec nemohla dostat. Když pak píšu knížku, určité motivy zpřeházím, pomixuju jako v mixéru a je z toho něco úplně jiného, ovšem základ, že jsem byla svědkem nějakého příběhu a psala o něm pro noviny, ten mi hodně pomáhá. Napsat dobrou reportáž je podle mě strašně těžké a psaní pro noviny mě udržuje v reálu, nutí mě zůstat nohama pevně na zemi. Sedět v nějaké pracovně a jen psát, to bych asi nedokázala, měla bych pocit, že žiju něco umělého, vyšinutého.
Žluté oči jsou přes snový konec v podstatě střízlivé čtení, kdežto u druhého románu jste se pustila do daleko divočejšího literárního šejkru, kde se stírá hranice mezi fikcí, snem a hypertrofovanou realitou. Latinskoamerické reálie v souvislosti s fatalismem a magií příběhu mohou vaši knihu přiřadit mezi díla inspirovaná magickým realismem. Souhlasíte?
Co je to podle vás magický realismus? Ostatně, když už jsme u těch nálepek - Gabriel García Márquez byl a je vynikající reportér, některé jeho reportáže, třeba o zemětřesení v Kolumbii, jsou famózní. Do tohohle pytle se vejde taková škála autorů od otce zakladatele Márqueze přes Salmana Rushdieho až po Polku Olgu Tocarzczukovou či Japonce Haruki Murakamiho... Sama bych z hlavy asi nesvedla žádnou pořádnou definici. Je to spíše nálepka pro něco, co není civilní, řekla bych. Takže asi ano, z tohoto hlediska jsem magická realistka a jsem na to označení hrdá, vůbec se tomu nebráním. Ale hlavně!!!! - Proč se tím zabývat? Když píšu, tak nepřemýšlím, jestli to dělám jako Márquez nebo jako svatá Leluyá. Nejdůležitější pro mě je, abych psala naplno, abych to neflákala, aby mi z toho nelezl nudný text.
Uživíte se v Buenos Aires jako učitelka češtiny?
Jasně, navíc si plním si dětský sen - už jako malá jsem cepovala panenky vařečkou… V kombinaci s psaním pro různá česká média je to fajn. Nesnáším zarytý romantický obraz o tom, že umělec - a především spisovatel - má morální povinnost umírat hlady. A když neumírá, tak by to měl alespoň předstírat, aby ho kolegové umírající nepomlouvali, že jeho dílo nestojí za nic, protože dostatečně netrpí.
Učíte teď krajany v Buenos Aires, předtím jste učila v Sao Paulu. Je mezi potomky českých přistěhovalců v těchto dvou megapolích nějaký podstatný sociální rozdíl?
Rozdíl je v tom, že do Argentiny přicházeli krajani především z Moravy, ze Slovácka a z Hané na konci devatenáctého století, a pak ještě po první světové válce a před druhou světovou válkou. Hledali dostupnou půdu, kterou nabízely tehdejší argentinské vlády. Zatímco brazilská komunita krajanů přicházela v mnohem větší míře před druhou světovou válkou, a po ní, konkrétně po únoru 1948 a v roce 1968, a většinou to byla nějak politicky motivovaná emigrace.
Jinak - učení je pro mě hrozná radost, je to další druh komunikace, navíc teď v Buenos Aires učím krajany, kteří mají většinou kolem sedmdesáti let, což je pro mě unikátní zkušenost. Učím je, jak mluvit správně česky, oni většinou hovoří takovou lámanou slováčtinou nebo hanáčtinou, protože jejich rodiče a prarodiče emigrovali do Argentiny z hanáckých vesnic. Teď se chtějí učit číst, psát a mluvit česky. Zároveň si s nimi hodně povídám o životě, o věcech, které s sebou emigrace nese, o běsech dvou diktatur – té argentinské vojenské a české komunistické.
Co česká menšina v Latinské Americe z české literatury, jestli se to dá nějak zobecnit, zná a uznává?
Znají hlavně Karla Čapka, Josefa Škvoreckého, Milana Kunderu. V Argentině i Bohumila Hrabala, protože do argentinské distribuce se dostaly Menzelovy filmy, především Ostře sledované vlaky a Obsluhoval jsem anglického krále.
V nedávném online-rozhovoru pro Respekt jste odpověděla, že hispánský čtenář je jiný než český, že ho zajímá buď esejistika, anebo fiktivní silný příběh s tajemnem, většinou sociálně laděný. Tohle splňuje zvláště váš druhý román Má nejmilejší kniha. Pokusíte se své prózy prodat do hispánských zemí? A myslela jste při popisu latinskoamerických reálií i na neznalé, nepoučené české publikum?
Můj agent Edgar de Bruin knížky nabízí i do Španělska a Latinské Ameriky, ale zatím nic. Žluté oči se překládají do němčiny a polštiny a španělští nakladatelé většinou reagují po německém překladu, tak uvidíme.
Při psaní nemyslím na žádné konkrétní publikum. Navíc Čechům budou připadat latinskoamerické reálie exotické a Latinoameričanům normální, ale to je přece pouhá kulisa, v níž se odehrává nějaký příběh, nějaké sdělení, nějaká otázka. Jestli se příběh nebo kniha odehrává v Tučapech nebo v Buenos Aires, to je podle mě lhostejné.
A co namítnete na argument, že ve druhé knize nabízíte českým čtenářům jen lacině exotické kulisy?
Pro mě jsou dnes exotické české kulisy. Kdybych žila v Latinské Americe a psala o Česku, bude to podle mě docela zavádějící. Až budu žít znova v Česku, budu psát o Česku, tím jsem si jistá. Ostatně jeden český příběh se mi už rýsuje: mám rozepsaný text, který se bude odehrávat v Olomouci. Konkrétně postava profesorky historie Jenůfy Topinkové bude pracovat na olomoucké katedře historie, její vnuk bude pracovat na české ambasádě v Havaně - měla by to být taková olomoucká Casablanka.
Takže nepropadáte skepsi, že v současné České republice nelze "nalézt" silný a čtenářsky atraktivní příběh a proto taky tolik současných mladých a mladších tuzemských prozaiků situuje své prózy do rozličných koutů světa?
Pro mě osobně leží v Česku silné příběhy na každém kroku. Jenže protože tady netrávím dost času, nemůžu úplně přesně zachytit ty spodní proudy reality, ty záchvěvy chladných vrstev českého světa nebo celkovou atmosféru obrazu, který se mi rodí v hlavě. Když jsem psala Žluté oči vedou domů, tak jsem partie odehrávající se v pošmourné zimní Praze psala v pošmourné zimní Praze. Neumím a hlavně nechci popisovat nějaké prostředí, které nemám dokonale, na sto procent emocionálně prozkoumané všemi smysly. Čili příští únor budu v Olomouci a budu se snažit část knížky oné olomoucké Casablanky napsat tam, aby to bylo se všemi těmi nutnými detaily, se všemi vrstvami.
Prózu Žluté oči ve vás vyprovokoval obraz džungle, v ní baťováci a v kontrastu k tomu šedá zimní Praha. Co iniciovalo druhý román?
Taky obraz - brazilský Instituto Butantan, vědecká instituce, která se zabývá výzkumem sér z hadího jedu. Z celého světa tam vozí hady pro výzkum. Byla jsem v institutu na návštěvě s kamarádkou, která tam pracuje. Zavedla mě do skladiště po strop narvaného tisíci sklenic s lihem a v nich mrtví hadi. Byl to podobný pocit tomu, který jsem zažívala při návštěvě Osvětimi. První, co mě napadlo bylo - jsem v hadím koncentráku. V té místnosti se dala smrt ve vzduchu krájet... No a pak vytáhla moje kamarádka takovým železným hákem z kotce hada, který nebyl jedovatý a donutila mě, abych ho vzala do ruky. Nikdy na to nezapomenu, nikdy jsem nedržela v ruce nic hebčího, než hadí kůži - a přitom jsem věděla, že za pár hodin toho hada naloží do sklenice v hrůzném skladišti. Ale ten dotek to byl první obraz, díky kterému pak vznikl celý román.
Vědec vám může namítnout, ostatně společně s chladně racionálním doktorem Vidalem z vaší knihy, že je rozdíl dělat pokusy na hadech a lidech...
Copak had netrpí bolestí, je jeho bolest menší, než lidská? V tomhle smyslu se za nás zvířata, která s námi sdílejí tolik věcí, obětují, a jsou to možná naši skuteční Kristové, kteří vykupují svou bolestí při pokusech za naše zdraví a naše životy. Jsme u jasného etického problému, který každý vědec řeší jinak. Mluvila jsem s velkou spoustou mladých biologů, nebo lékařů, kteří pokusy na zvířatech dělají. Nechtěla jsem planě moralizovat, zajímalo mě jejich hledisko, hledisko lidí, kteří musí dnes a denně řešit tohle dilema. Jejich odpovědi se různily a většinou se rozdělily do dvou skupin – jednu jsem zobrazila v knize jako názory slovutného doktora Vidala a druhou jako názory mořské bioložky Lindy Valparaísové.
Nejzajímavější pro knihu ale bylo, že mi jeden mladý biolog vyprávěl, že se jeho kolegyně mladé ženy a studentky nemohly odhodlat rozříznout živou žábu, ale postupně, jak si na cizí bolest začaly zvykat, stala se pro ně návyková a samy se k pokusům na zvířatech dobrovolně hlásily. Myslím, že cizí bolest může být návyková, jak bolest zvířat, tak lidí.
A hadi jsou jedni z nejzáhadnějších a nejcitlivějších zvířat, v knížce to píšu – nemají například vrstvu svalů, takže jejich orgány jsou velmi zranitelné, mají vyvinuté chemické vnímání, které nemají vědci dodnes úplně prozkoumané. Hadi mohou vyhodnocovat informace z okolí pomocí vjemů, rozeklaného jazyka a zároveň z nich ostatní zvířata mají jakýsi prazákladní strach. Především primáti a lidé. A neví se dost přesně, proč. Ví se však, že je to jedno ze zvířat, které má největší vliv na naše podvědomí a všechny snáře uvádějí symboliku hada, je to zvíře na rozhraní dobra a zla. A to mě pro knížku zajímalo nejvíc, protože hadí jed lidé odedávna používali k uzdravování a zároveň je jed smrtelný. Pro dnešní biomedicínu je zkoumání hadích jedů velkým hitem – používá se dnes nejen k výrobě sér proti uštknutí, ale také k výrobě velmi silných analgetik, speciálních lepidel pro bypassy, nebo na kosmetiku pro alergiky a podobně. Přitom se hadí jed zatím nedá synteticky vyrobit, proto musí být odebírán přímo hadům. Však jsou také na globálním černém trhu se zvířaty vzácné druhy jedovatých hadů hodně horkým zbožím. Kolem hadů se ale především točí nejvíc lidských mýtů, pohádek, věštění, pověr. A lidská DNA má tvar dvou do sebe zapletených hadů. Čili had je pro tvůrce báchorek neodolatelný.
Kromě institutu hadů, což je nepřímá paralela s koncentráky, jste si pohrávala i s motivem indiánské dívky obdařené schopností promlouvat s hady - a to je přesně ten fantaskní motiv, který by se mohl označit za márquezovský magický realismus. Celý příběh je navíc orámovaný přízračnou postavou Tatéra a jeho vlastním, v náznaku vyřčeným příběhem, který drsně reflektuje diktaturu minulosti v Latinské Americe. Co je pro vás osobně v knize nejsilnějším motivem? A máte pocit, že jste druhou knihou došla v psaní dál?
Určitě jsem se posunula. Žluté oči byly začátečnický pokus, bavilo mě to psát, ale dneska už jsem jinde. Při debutu jsem měla hodně nahnáno a držela se podle mě příliš při zemi. Dá se říct, že v Mé nejmilejší knize jsem se docela rozšoupla, nevím, jestli je to ještě pro čtenáře únosné - celý ten ohňostroj, ale snad jo. Posunula jsem se tedy v tom, že při psaní už tolik nekontroluju, jestli je to moc úlet, bláznivina, nebo ne. Nejsilnější motiv Mé nejmilejší knihy je pro mě hledání podstaty zla - při pokusech na zvířatech, v životě slamů ovládaných drogovými mafiemi. A pak také motiv snů - sny mě fascinují a v knížce jsem se je pokoušela učinit hybateli děje. A do třetice motiv vyprávění - Tatér, stejně jako Šeherezáda, vypráví, aby ho nezastřelili; stačí jeden špatný příběh a je po něm, což je varování i pro mě samotnou.
V diskusi s publikem na Měsíci autorského čtení v Brně jste letos v červenci řekla, že máte už jasno v otázce nomádství a domova, že po napsání Žlutých očí jste si tohle jednou provždy vyřešila. Pomáhá vám dvoj-žití s častými přelety mezi dvěma kontinenty v psaní?
Určitě, jsem nomád a nejvíc píšu, když jsem v pohybu, ve vlaku, v metru, v autobuse a úplně nejvíc toho napíšu v letadle, to se mi nejlíp soustředí, vlastně k psaní samotnému vůbec nepotřebuju klid pracovny, stačí mi narvané metro, tužka a papír. Po napsání Žlutých očí jsem si sama pro sebe skutečně vyřešila, že domov nepotřebuju, že mi stačí místo, kam si vždycky můžu pověsit klobouk - to je citát z Bruce Chatwina - no a tím místem, kde si vždycky můžu pověsit klobouk, je pro mě můj byt v Olomouci, tam se vždycky vracím.
A kolik času tam ročně trávíte?
Měsíc. Většinou únor, nebo leden, to mají v Latinské Americe školy zavřeno a já mám prázdniny.
Vnímáte v pohybu a cestování stvrzení své existence, její smysl?
Nevidím žádný smysl ve své existenci, smysl lidské existence, to je nesmysl... Nevěřím, že lidská existence má smysl. Co je to za existenci, když jsme odsouzenci na smrt, víme, že umřeme... i když, jak píše Portugalec Ferdinand Pessoa, cítíme, že nezemřeme... Možná že v příběhu. Vyprávění příběhu je určitá úleva, vyprávění je droga - i Tatér při jedné promluvě říká, že vypráví, aby lidi na chvilku zapomněli na bolest své existence. Rozhodně však neříká, že existence má smysl. A odmítám se nechat přesvědčovat o opaku, na to jsem příliš dlouho reportérka a viděla jsem příliš hodně věcí, abych mohla být optimistka. I psaní je pro mě zbabělý unik ze života. Jediný smysl v naší existenci je dělat něco pořádně, možná… A silně milovat.
S tím souhlasím, ale právě tohle je přece ten pragmatismus vedoucí ke stvrzení životního smyslu: tedy dělat něco pořádně a naplno, i tohle může být cesta dál, jak se nemotat jako veverka v kruhu beznaděje.
Cože? Musím říct, že vaše pragmatické úvahy jsou vaše čistě osobní útěcha, která je mi zcela lhostejná. Protože pro mě nefunguje. Psaní je jen útěk. Pro mě je vyprávění, psaní knížek skutečně něco, čím utíkám před životem, před tím pocitem, že naše existence nemá smysl, je to moje soukromá droga, která na mě zatím docela funguje. Takže psaní rozhodně není hledání smyslu života, je to naopak analgetikum, které mi umožňuje žít. Když píšu tak zapomínám na svět, na sebe, prostě existuju ve světě, který si vymyslím, jako v nějaké počítačové hře třeba...
