"Při porodu se sem seběhli chirurgové z široka daleka. Prý jsem velká vzácnost," směje se rázná brunetka a spokojeně se vrtí na posteli v pražské porodnici U Apolináře.
"Asi jsem. Mám tři ledviny a dvě slinivky. A ještě se mi mezi všechny ty umělé věci v těle vešlo zdravé děťátko," říká.
Má teprve dva dny po náročném porodu císařským řezem, ale svět vidí růžově a nijak se nešetří. "Neboj, mám jenom rozřízlé břicho, ale jsem v pořádku - já i malá Berenika," uklidňuje vystrašené příbuzné, když co chvíli zvedne telefon.
"Jo, a večer se koukejte na televizi a zítra si nezapomeňte koupit noviny. Budeme tam, tak se tam všechno dozvíte," dělá si legraci ze zájmu novinářů.
Přestože se lékaři jejího těhotenství báli kvůli lékům, jež třiatřicetiletá žena po transplantaci neustále musí brát a které mohou poškodit dítě, ona se rozhodla, že se nevzdá.
"Prostě jsem si řekla, že to nemůže dopadnout špatně, když mi zatím všechno vycházelo," krčí rameny, jako by to bylo to nejjednodušší rozhodnutí na světě. Ani na chvíli ji nenapadlo se okolo sebe koukat jinak než s úsměvem.
A to přesto, že od dvanácti let žila s těžkou cukrovkou, která ji postupně připravila o ledvinu, jedno oko a málem i o druhé a léta strávila dojížděním na dialýzu. Teď je v invalidním důchodu, ale ani to jí těžkou hlavu nedělá.
"Poslední měsíce před transplantací jsem jen ležela na posteli a občas se doplazila na záchod. Bylo mi tak zle, že jsem nechápala, jak mohou existovat lidé, kteří chtějí pít, jíst nebo něco podnikat," vzpomíná na čtyři roky starou operaci, díky níž jí v těle přibyla jedna dvoukilová umělá ledvina a nová slinivka. "Od té doby můžu žít jako člověk a navíc mám dítě, s čímž nikdo nepočítal," říká.
Sám přednosta gynekologicko-porodnické kliniky Jaroslav Živný tvrdí, že Irena Svatá je unikát. Před pár lety podle něj utekla hrobníkovi z lopaty a teď měla štěstí podruhé.
"Ženy, které mají transplantovanou ledvinu a slinivku zároveň a porodily zdravé dítě, by se daly v celém světě spočítat na prstech rukou," říká přednosta kliniky.
Mladá maminka si však dobře uvědomuje, že na štěstí se nedá spoléhat věčně.
"Další dítě už neplánujeme. Něco mi říká, že to už by bylo příliš velké riziko," kroutí zamítavě hlavou.
"Dohodli jsme se však s mužem, že Berenika jedináček nezůstane. Druhé si adoptujeme," rozhodně prohlašuje žena, kterou lékaři oznámkovali nálepkou "výjimečný případ".
