Znesváření vůdci jednotlivých frakcí, rozdělení etnickým původem i náboženstvím, však dokázali zapomenout na staré křivdy a po letech války, teroru a ponižování dali přednost mírovému procesu. Pochopili, že taková příležitost se už nemusí opakovat.
Je třeba jim zatleskat, stejně jako vyjednavačům Spojených národů a americkým činitelům, kteří představitele afghánských frakcí ke shodě prakticky dotlačili. Vyhráno ovšem Afghánci ještě zdaleka nemají. Je třeba mít na paměti, že podpis včerejší dohody byl jen prvním, byť zásadním krokem.
Všechno se lehce může zvrtnout, vždyť drsný Afghánistán si až příliš zvykl na válku. Mnozí si ještě dobře pamatují, jak si mudžáhidové po vyhnání sovětské armády přísahali věrnost v místě pro ně nejsvětějším, v saúdskoarabské Mekce. Sotva se však vrátili domů, pustili se s vervou do sebe navzájem.
Tenhle scénář se sice stále ještě může opakovat, ale není zas až tak pravděpodobný. Situace v zemi je totiž v mnoha ohledech zcela jiná než v roce 1992, případně 1996. Tehdy bratrovražedný konflikt v Afghánistánu nikoho netrápil.
Dnes ovšem Spojené státy a jejich spojenci vedou v zemi vítěznou válku proti terorismu a dávají najevo úmysl Afgháncům jejich utrpení kompenzovat. Svět nabízí mírové sbory i nebývalou finanční pomoc na rekonstrukci zdevastované země.
Afghánce každopádně čeká předlouhá cesta k fungujícímu právnímu státu. Všechno jim však hraje do karet. Ovšem pokud se nynější naděje nenaplní a do země se vrátí násilí a chaos, bude to katastrofou pro ně i pro všechny zúčastněné.
