Odborníci obou států zpočátku čerpali z technických poznatků německého konstruktéra Wernhera von Brauna. Sověti to tajili, Američané, pro něž pracoval, přiznávali. Obě strany cudně mlčely o tom, že za soubojem o vesmír se skrývá závod o vývoj nových zbraní - balistických střel.
Dnes, více než deset let po skončení studené války, víme o těchto tajemstvích všechno. Anebo skoro všechno.
Kořist z poraženého Německa
Před 2. světovou válku začala skupina mladých německých inženýrů vedená Wernherem von Braunem stavět rakety poháněné kapalnými látkami. Armáda brzy pochopila, že tyto střely by mohly nosit výbušniny na velké vzdálenosti.
Podporu dostali i od Adolfa Hitlera. Von Braun mu za to v létě 1944 poslal rakety A-4/V-2 s tunovou náloží na Londýn a další západoevropská města. Vítězové války - Američané, Sověti, Britové a Francouzi - se pak snažili ukořistit co nejvíce německých patentů na nové zbraně, získat technologii, vyrobené kusy, ale i tvůrce. Největší díl utrhli Američané, menší díl Sověti.
Skupinu sovětských inženýrů orientovanou na rakety V-2 vedl plukovník Sergej Koroljov, který se právě vrátil z koncentráku. Domů s ním v zimě 1946-1947 do nových specializovaných raketových ústavů přijela i stovka německých odborníků.
Nic než německé kopie!
Zpočátku se přípravy k vypuštění rakety nedařily, objevovaly se nové a nové potíže. Každou noc musel generál tajné policie NKVD Ivan Serov hlásit Stalinovi postup příprav. Diktátor tvrdohlavě požadoval, aby Koroljov kopíroval německou V-2. Na jeho snahu vyvíjet vlastní typy raket se díval s nedůvěrou. Pořád mu nevěřil. To ani fyzikům, kteří museli podle kradených plánů okopírovat jeden typ atomové bomby americké. Raketu A-4, sestavenou ze systémů rakety německé bez jakýchkoliv změn, vypustili Rusové poprvé 17. září 1947. Asistovalo při tom několik německých vojáků vycvičených v odpalování V-2. Avšak selhal řídicí systém, takže se raketa odklonila od plánované dráhy. I podruhé havarovala.
Až 18. října letěla přesně podle plánu - do výšky 86 km a do dálky 274 km. Na místě dopadu vytvořila obrovský kráter. Všichni si oddechli. Kdyby neuspěli, možná by je čekalo zatčení, nekonečné výslechy a bůhví co ještě. Sověti odzkoušeli celkem jedenáct raket. Cíl zasáhlo pouze pět. Navíc měly na vzdálenost 260 kilometrů rozptyl až čtyři kilometry. Vojáci nepřesnou zbraň nechtěli: Lepší je letadlo! Stalin však dával raketovým střelám velkou budoucnost. Vojáci s nimi musí jako s novou zbraní počítat. Ať si ji zkoušejí, ať získávají zkušenosti! Soudruha Koroljova však poprosíme, aby udělal další raketu mnohem přesnější.
Na podzim 1949 měl Koroljov úspěch, z 20 raket zklamaly jen tři. Skupinu německých odborníků Sověti mezitím odstavili. Nechali je projektovat nové rakety, které nikdy nepostavili, ale z jejich nákresů a výpočtů lovili vědomosti. V roce 1953 je poslali domů.
Ve strachu před NKVD
Žádné úspěchy, žádné úsilí raketových inženýrů nezabránilo dozorcům z řad NKVD je podezírat. Odborníci počítají s tím, že se k úspěchům musí prokousávat přes neúspěchy, ale příslušníci sovětské bezpečnosti hned v každé havárii viděli prst škůdce či cizího nepřítele. Po takových událostech okamžitě telefonoval Koroljovovi šéf tajné policie Lavrentij Berija: Zase jste měli výbuch! Kdo za to může?
Pracovníkům raketových ústavů se nevyhnulo ani občasné zatýkání. Naštěstí někdy dokázal ministr vojenského průmyslu Dmitrij Ustinov takovým represím včas předejít. Například jednou v noci vzbudil hlavního konstruktéra rádiového zařízení Rjazaňského: Za půl hodiny na mne čekej před domem na ulici! Přijelo auto s ministrem a konstruktér nasedl. Na nic se neptej a hned ráno pošli svého zástupce Boguslavského na služební cestu, přikazoval Ustinov. Kamkoliv! Je to nutné! Když druhý den přišli pro Boguslavského do kanceláře příslušníci NKVD, byl daleko od Moskvy. Zůstal tam, dokud na něho nezapomněli.
Tento postup nebyl pro sovětskou tajnou policii ničím neobvyklým - odjezdem na dlouhodobou služební cestu anebo přestěhováním na daču se zachránili i jiní odborníci. Není divu, že teprve po Stalinově smrti a odstranění Beriji si všichni oddechli. Až po roce 1953," konstatoval později trpce Koroljov, nám vytvořili nezbytné podmínky pro skutečně intenzivní práci." Intenzivní ovšem podle sovětských měřítek.
Nosiče pro atomové hlavice
V roce 1950 slavili sovětští inženýři úspěch s vlastní raketou R-2, pustili se do dalších typů. Armáda však žádala střely, které unesou těžkou atomovou hlavici. V únoru 1953 uložila vláda Koroljovovi vyvinout mezikontinentální raketu schopnou dopravit atomovou bombu na vzdálenost 8000 km. A pak raketu, která unese šest tuny. Menší bombu fyzikové neuměli. Za Koroljovem přijel místopředseda vlády Vjačeslav Malyšev: Stavíte raketu, jakou ještě nikdo neudělal. Získáme tím absolutní zbraň, schopnou porazit jakéhokoliv potenciálního protivníka. Peněz a lidí dostanete tolik, kolik potřebujete.
Tak vznikala sovětská prvenství v kosmonautice na přelomu padesátých a šedesátých let. Bez onoho strategického požadavku by Koroljov raketu R-7 o takové nosnosti nikdy nepostavil. Balistici dostali obrovský úkol vypočítat dráhu střely vzhledem ke všem jejím vlastnostem. Jenže neomylný Stalin ve 40. letech označil kybernetiku za buržoazní pavědu, a tak tehdy v Sovětském svazu fungoval jediný počítač - BESM. Do té doby všechny výpočty dělaly desítky děvčat na předpotopních elektrických kalkulačkách. S R-7 by si hrály mnoho týdnů. Nakonec balistici získali noční čas na BESM a výsledek měli za jedinou noc.
Nejjednodušší družici!
Americké a sovětské odborníky spojovala touha vypouštět umělé družice Země. Pomocí raket, stavěných pro vojáky. Generálové namítali: Potřebujeme bojové střely! Na co nám jsou družice? Roztáli, až když jim Koroljov slíbil družici, která bude fotografovat území případného nepřítele - USA a západní Evropy. Jak Sověti, tak Američané se navzájem střežili. To byl vlastně začátek budoucího kosmického soupeření. USA některé podrobnosti utajovaly, ale mnohé plány zveřejňovaly. V SSSR bylo tajné vše. V červenci 1955 dokončili konstruktéři v Moskvě návrh umělé družice. Koroljov ji chtěl vypustit v dubnu až červenci 1957. Projekt americké družice Vanguard měl podporu nejvyšších washingtonských míst. Noviny, rozhlas a televize se předháněly v uveřejňování podrobností, aby si i prostí občané procítili velikost Spojených států. Autory ambiciózního projektu všal čekalo rozčarování továrny dávaly přednost lukrativnějším zakázkám. Původně plánovaný termín startu - 1. červenec - se Američanům nepodařilo dodržet.
I v SSSR postupovaly práce pomalu - brzdili je nepřátelé a závistivci z konkurenční konstrukční kanceláře raket. Došlo k takovému zpoždění, že nebylo možné původní termín startu dodržet. Konstruktéři dostali nápad: Poslat tam nahoru nějaký jednodušší, stokilogramový objekt. Začaly studie objektů PS-1 a PS-2 (Prostějšij sputnik, nejjednodušší družice).
Raketa na čtvrtý pokus
První družice měla tvar koule o průměru 58 cm, dvě vysílačky, dva páry prutových antén měřily 240 a 260 centimetrů. Vážila 83,6 kilogramu. Koroljov neměl jinou ctižádost, než si ověřit, jak bude takové těleso ve vesmíru létat. Teprve další družice nechal osadit vědeckými přístroji. V Kujbyševě (dnes Samara) zatím dokončili několik exemplářů mezikontinentální balistické rakety R-7. První start proběhl 15. května.
Vedoucí pracovníci se uchýlili do betonového bunkru vzdáleného 400 metrů. Ostatní usedli na dřevěné verandě dva kilometry daleko. Avšak raketa po 90 vteřinách letu vybuchla. Trosky tělesa dopadly na zem. Neúspěšné byly i dva další pokusy. Koroljov měl argumenty na svou obranu: I americký Atlas A se právě 11. června dostal na špatnou dráhu a musel být povelem ze Země zničen. Předtím se rozprskly ve vzduchu dva Jupitery C. Hlavní konstruktér raket Koroljov s haváriemi svých strojů předem počítal. Jen vojáci chtěli zase experimenty přerušit.
Až čtvrtý pokus byl úspěšný. Raketa proletěla plánovanou balistickou dráhu, dopadla do vod a na ostrůvky v oblasti Kamčatky 7. září zopakovala tuto trasu druhá raketa. Státní komise pro přípravu první družice určila, že těleso bude vypuštěno 6. října. Start měl být oznámen až po ukončení prvního obletu Země - až bude zcela jasné, že krouží po plánované dráze.
Za zvuků polnice
Na kosmodromu Ťjuratam odborníci poslouchali každý večer vysílání Hlasu Ameriky. Báli se, zda je nepředběhla americká družice. Koroljov žádal o informace moskevskou centrálu tajné služby KGB (dříve NKVD). Odpověď zněla: O ničem nevíme. Přesto Koroljov raději přesunul start už na pátek 4. října. Ráno ve tři čtvrtě na šest místního času vyvezl speciální železniční transportér ležící raketu s družicí z montážní haly na rampu. Teprve tam se během deseti minut zvedla k nebi.
Kosmický nosič R-7 s první družicí byl vysoký 29,17 metru, průměr u základny měl 10,3 metru a startovací váhu 272 830 kilogramů. Specialisté vypočítali, na jakou dráhu se má družice dostat, ale přesto nikdo netušil, zda to bude možné. Nikdo také nevěděl, jestli ionosféra propustí rádiové signály palubní vysílačky. Pět minut před startem zazněla nad kosmodromem polnice.
Věčný romantik Koroljov si vyžádal trubače, aby svou fanfárou ohlásil, že člověk otevírá dveře do vesmíru. Hodiny ukazovaly 28 minut 34 sekund po půlnoci 5. října.
V Moskvě byl teprve pátek 4. října 1957 - 22,28 hodiny, ve střední Evropě ještě o dvě hodiny méně. Sputnik 1, první těleso stvořené lidskou rukou, se vydal do vesmíru. V krytém nákladním autě nedaleko startoviště seděli dva inženýři, na uších sluchátka. Čekali, jestli se ozve vysílačka družice. A najednou uslyšeli: Bip - bip - bip! Sputnik se od druhého stupně oddělil po 324,5 sekundy letu. Teprve když i poslední sovětská sledovací stanice na Kamčatce potvrdila silné a jasné signály i při druhém obletu, zavolal opatrný předseda státní komise Vasilij Rjabikovov o úspěchu do Kyjeva, kde dlel Nikita Chruščov. Tam však panovala hluboká noc, nejvyšší pán země spal. Zprávu přijal anonymní dozorčí důstojník...
DLOUHÁ CESTA DO VESMÍRU.
Dějiny sovětské kosmonautiky jsou vlastně dějinami vojenských raket. Neboť jen zájem vojáků o střely na dlouhé vzdálenosti, posléze i mezikontinentální s jadernou náloží, zaručoval kontruktérům zdroj peněz a lidí. Na prvním obrázku jedna z dlouhé řady raket - R 1 ještě v hangáru, na druhém ve startovní poloze. Lidé se schovávají v bunkrech, neboť řada pokusů o start končila neúspěchem.
