Školám, z nichž se mnohé budou muset z úsporných důvodů rušit, jde o život. Jejich ředitelům, učitelům, kuchařkám o místa. Je to těžká situace, ale proč platit poloprázdné školy, topení, elektřinu, když se peněz na vzdělávání kriticky nedostává?
Nemůžeme proto očekávat, že vyhlášený existenční boj bude probíhat jen podle pravidel fair play. Nechodí to tak v přírodě ani mezi lidmi. Přežije silnější a dravější. Uzákonit slušnost dost dobře nelze a neslušnost si vždy nějak pomůže.
Zájmem dětí a rodičů nepochybně je, aby ten silnější a dravější byl zároveň nejschopnější.
Právě rodiče, víc než kdo jiný, takovým mohou pomoci. Na nich záleží, zda se nechají nalákat atraktivními hloupostmi či kvalitní nabídkou vzdělání. Oni mohou porovnávat výroční zprávy škol, úspěchy absolventů při přijímacích zkouškách na střední školy, zda je škola otevřená dětem i po vyučování, jaké má hřiště, vybavení počítači, jak se v ní děti cítí, zda nabízené programy skutečně dětem poskytují. Malá škola se pak po zásluze může stát i velkou.
Školy dnes navíc patří krajům. Mají lepší příležitost než stát zjistit, jak která škola dětem prospívá. Mají možnost školám přilepšit, aby nezanikly, i když mají žáků pod míru. Některé obce a města to už dělají, protože školy pro ně představují nejen místo vzdělávání dětí, ale i kulturní centrum. Malotřídkami se pyšní.
Opět záleží na lidech, zda dají ve svých obcích přednost školám, nebo třeba kadeřnictví. Školy jsou pro děti. Přežít mají ty, co jim nejlépe slouží. Které to jsou, můžeme a musíme rozhodnout především my - rodiče a voliči.
