Edvard Beneš, Josef Gabčík, Jan Kubiš. Nebo Ludvík Svoboda, Otakar Jaroš, František Fajtl, Jan Masaryk.
Ta jména jsou dobře známá, s trochou nadsázky by se dalo říci, že výrazně více, než částí maturantů zatracovaný Jidáš Iškariotský. Přesto si až 37 % lidí v nedávném výzkumu agentury CVVM nedokázalo vybavit ani jedno z oněch jmen - respektive ani jednu československou osobnost z doby druhé světové války.
Výzkum CVVMVýzkumu konaného 4.-13. dubna se účastnilo 235 tazatelů a 1 011 respondentů. Vzorek dotázaných byl reprezentativní podle těchto kvót: kraje, velikost místa bydliště, pohlaví, věk a dosažené vzdělání. |
Pokud jde o konkrétní střety a vojenské operace, ani jediný si nevybavila třetina lidí. Tedy například Duklu, likvidaci Heydricha, Slovenské národní povstání či leteckou bitvu o Británii.
Těch, kteří si vzpomněli, je ještě hodně
Podle vedoucího CVVM Martina Buchtíka je z pohledu sociologů spíše překvapivé, kolik lidí si na nějakou osobnost či událost vůbec vzpomnělo. „Když se ptáme na nějaké téma, ať už historické či aktuální, zájem jen zřídka dosáhne víc než poloviny populace. Toto je vlastně znalostní otázka, tedy něco trochu jiného, ale i tak bych ze své zkušenosti řekl, že to je hodně,“ komentoval Buchtík pro iDNES.cz procento lidí, kteří si nějaké osobnosti či události vybavili.
Podotkl, že se nenabízí žádné přímé srovnání, ale například při dotazu na jména ministrů, kteří zároveň nejsou předsedy stran, si na vůbec nějaké jméno vzpomene zpravidla ještě méně lidí.
Zajímavosti z výzkumu
|
Na osobnosti i válečné události byli lidé dotázáni formou takzvané otevřené otázky - nedostali žádné možnosti, z nichž by vybírali, a mohli podle své úvahy uvést až tři položky.
Ti, kteří si vzpomněli, z osobností nejčastěji jmenovali generála Ludvíka Svobodu (24 %), prezidenta Edvarda Beneše (12 %), parašutisty Josefa Gabčíka (9 %) a Jana Kubiše (7 %), Julia Fučíka (6 %), kapitána Otakara Jaroše a podplukovníka Josefa Mašína (oba zmínilo 5 % dotázaných). Méně než pět procent dotázaných pak mezi svými odpověďmi zmínilo také jména Klementa Gottwalda, Heliodora Píky, Františka Fajtla, Jana Švermy, Karla Klapálka a Jana Masaryka.
Z jednotlivých operací, jichž se Češi a Slováci účastnili, lidé nejčastěji jmenovali Karpatsko-dukelskou operaci (23 %), dále likvidaci Reinharda Heydricha (18 %), květnové povstání a bitvu o Británii (po 10 %), boje u Sokolova (9 %) či Slovenské národní povstání (8 %). V menší míře lidé jmenovali boje u Tobruku, vylodění v Normandii a výsadky do protektorátu.
Lidé si podle Buchtíka vzpomněli méně často, než v podobném výzkumu před deseti lety. „Má to dvě příčiny: jednak si lidé mladší než 25 let významně častěji než jejich předcházející generace nevybavili žádnou událost, za druhé se snížila znalost i u starších věkových skupin,“ řekl iDNES.cz.
Doplnil, že zhruba třetina těch, kteří považují za důležité si konec války připomínat, nedokázala říci jméno žádné osobnosti, a naopak přibližně třetina těch, kteří připomínání válečných událostí nepokládá za důležité, si jména naopak vybavila.
Mladí znají méně jmen, o válce ale chtějí slyšet
V určitém kontrastu s tím, že mladí lidé neznají konkrétní jména či bitvy, pak je skutečnost, že více z nich než před deseti lety chce o válce slyšet. Koncem roku 2004 ve věkové skupině 15 až 19 let pokládalo připomínání válečných událostí za důležité 55 % lidí (a 26 % bylo proti). Aktuální poměr v této nejmladší zkoumané věkové skupině je 64 ku 15 procentům ve prospěch připomínání války.
Učí se snad děti o válce více? Buchtík v tom vidí něco jiného: „Přičetl bych to spíše než vzdělávacímu systému celkové společenské atmosféře. Před deseti lety byla pro mladší občany válka jako jev spíš abstraktní událostí, což se poslední dva roky mění. Události na Ukrajině a okolo ‚Islámského státu‘ vedou lidi k pocitu všeobecného ohrožení,“ soudí.
Pokud jde o průměrná čísla pro celou populaci, tedy i starší ročníky (mezi nimiž je procentuálně nejvíce těch, kteří pokládají připomínání války za přínosné), pak toto číslo zůstává konstantní. Za přínosné pokládá připomínání válečných událostí 76 %, obdobné číslo přinesly i tři předešlé průzkumy v uplynulých dvaceti letech.
Bránit zemi? Spíše ne, ale ochotných je i tak celkem dost
K obraně České republiky by se aktuálně „rozhodně či spíše“ přihlásilo 34 % mužů a 11 % žen, přičemž tato ochota významně klesá s věkem. V tom případě ovšem může podle výzkumníků hrát roli prostá skutečnost, že si lidé jsou vědomi svých fyzických možností. Ostatně i ve velkých vojenských konfliktech minulosti bojovalo do deseti procent populace.
Byť si pod přihlášením k obraně vlasti lidé představí zejména odvedení na frontu, ČR nemá pro plošnou mobilizaci ani zásoby, ani organizační zajištění. Soudobé války se zkrátka nevedou v masovém měřítku.
Vláda se sice kvůli zhoršující se bezpečnostní situaci rozhodla zavést povinné plošné odvody, forma prováděných opatření ovšem narazila na pochyby (rozhovor s exporadcem ministrů obrany Františkem Šulcem čtěte zde) i mezi poslanci a ministr Martin Stropnický ji ze Sněmovny stáhl.
