Takový přístup potvrzuje například Ondřej Vágner z Prostějova, který je tatínkem tříleté Aničky a dvanáctiletého Jakuba. Přes týden si dětmi moc nepovídá, protože se obvykle vrací z práce, když už děti spí. Ale snaží se jim to vynahradit o víkendech. "Vytáhnu děti na výlet, do zoo nebo do kina. To si pak povídáme třeba celé odpoledne," říká.
Pokyny nestačí
Je to málo, nebo dost? Podle odborníků záleží na tom, jak a o čem rodiče s dětmi hovoří. Tátové i mámy oslovení v průzkumu zahrnovali do tohoto času i organizační dotazy typu: dal sis do tašky svačinu či umyla sis ruce? Pak je tři čtvrtě hodiny málo.
"Děti potřebují, abychom s nimi mluvili víc," míní dětský psycholog Václav Mertin. Zdráhá se však říct konkrétní dobu, protože záleží na věku dítěte. Čím je starší, tím delší rozmluvu potřebuje.
Mertin by považoval za dostačujících i 45 minut denně, ale jen kdyby to bylo skutečné povídání na nějaké téma.
Proč je rozmlouvání důležité
Dítě si tím nejen rozšiřuje slovní zásobu, ale vnímá i uvažování rodičů, učí se vyjadřovat své názory, argumentovat. Díky tomu má v dospělosti lepší šanci se uplatnit.
Nedostatečná rozprava s rodiči děti poznamená. Na první pohled to na nich sice nemusí být vidět, ale ve škole bývají pasivnější a obtížněji se prosazují v dětském kolektivu.
Dlouholetý skautský vedoucí Jiří Zajíc vidí velké rozdíly i ve slovní zásobě. Děti zvyklé z domova na častější komunikaci mají podle něj větší důvěru ve svět dospělých a také lepší přehled. "Vědí třeba, kdo může za to, že je rozbitá silnice, a nediví se, že jsou mezi námi i chudí lidé," upřesnil některé odlišnosti "povídavých" dětí.
Rozdíly vidí i dětští lékaři, a to hlavně u předškoláků. "Ti, co si doma víc povídají, nejsou tak bojácní, a v ordinaci bývají lépe zvládnutelní," říká lékař Milan Kudyn.
Jakmile děti začnou chodit do školy, rozdíly se zmenší. Nedostatek v komunikaci může dětem vynahradit komunikace s učiteli a spolužáky a zájmové kroužky. "Ale jen do určité míry," zdůrazňuje učitel Tomáš Michal z Uhříněvsi.
A o čem by si měli rodiče s dětmi povídat? I o zdánlivě banálních věcech, jako je oběd v družině nebo kamarádi a spolužáci.
"A určitě bychom neměli nechávat bez odpovědi žádné otázky. Těmi nám dítě dává najevo, že právě teď je připraveno přijmout odpověď a zpracovat ji," vysvětluje dětská psycholožka Pavla Kuncová. Když rodiče vystihnou zájem dítěte, nebudou se tak často divit, že musí dítěti něco dvacetkrát opakovat.
Jak mluvit s dětmiO čem si povídat? |
