Nebýt v roce 1999 "zázraku" v podobě telefonátu herečky Juliette Binocheové, jež Michaelu Hanekemu nabídla spolupráci, Haneke by možná neopustil Rakousko, dál by natáčel kritické filmy o tamní společnosti a režíroval divadlo. Jenže Binocheová zavolala a z Hanekeho se postupně stal nejvýraznější evropský režisér.
Jen si klidně bučte
V současné evropské kinematografii by se jen těžko hledala impozantnější figura než Michael Haneke. Co se zjevu i režijního přístupu týče. Provokatér s vizáží rakouského aristokrata z 19. století, jehož filmy – typické násilím (často mimo obraz), etickými otázkami viny a extrémně dlouhými záběry – mají sílu zásadně rozdělovat diváckou i kritickou obec. Napříč světovými kiny i festivaly dokážou vyvolat nadšení nebo vlnobití nevole. Jako to při udílení cen na filmovém festivalu v Cannes v roce 2001, z něhož si Haneke odnesl velkou cenu poroty za kontroverzní Pianistku podle románu rakouské spisovatelky Elfride Jelinekové. Tehdy dav doprovodil Hanekeho na pódium bučením. Pianistka, kterou ozdobily i herecké ceny pro Isabelle Hupertovou a Benoîta Magimela za výkon v rolích sadomasochistické profesorky hry na klavír a jejího nadaného studenta, pobouřila scénami sexuálního fetišismu a násilí. Někteří kritici Hanekeho obvinili z laciné senzacechtivosti a obscénnosti hraničící s pornografií.
Z filmu Pianistka Michaela Hanekeho Pianistka (2001) podle prózy E. Jelinekové - Zralá třicátnice a brilantní profesorka klavíru Erika Kohut (Isabelle Huppert) se spouští s talentovaným studentem Walterem (Benoît Magimel)
Pianistka nebyla prvním filmem, kvůli němuž se letos osmašedesátiletý režisér ocitl pod palbou. Kritika se ozývala i v souvislosti s Funny Games nebo jeho raným filmem Bennyho video, v němž znuděný čtrnáctiletý kluk inspirovaný násilnými filmy brutálně zavraždí náhodnou dívku a chladnokrevně akt natočí na video. Na druhou stranu newyorské Muzeum moderního umění v roce 2007 uspořádalo retrospektivu jeho díla a pro newyorskou operu Haneke připravuje pro rok 2012 operu Cosi fan tutte.
Cannes 2009 - Michael Haneke se Zlatou palmou
Zatímco většina režisérů by si po bučení davu při slavnostním ceremoniálu zřejmě dlouho léčila své ego, pro Hanekeho se rovná potvrzení dobře odvedené práce. Rozladit diváky v Cannes či kdekoliv jinde pro něj není zdrojem frustrace, ale uspokojení a pravděpodobně i potěšení. V Hanekeho případě však nejde o provokaci pro provokaci, o marketingovou pózu, z čehož může být občas obviněn další "provokatér" evropské kinematografie Lars von Trier. U Hanekeho jde o princip.
Boj jako nutnost
Haneke, jenž začínal svou kariéru koncem šedesátých let jako scenárista v rakouské televizi a postupně přešel k televizní režii, je jedním z mála současných evropských režisérů, kteří svůj režijní přístup zakládají na velmi promyšlených a vyargumentovaných ideologických východiscích. Režisér, který vystudoval psychologii, filozofii a divadelní vědu na vídeňské univerzitě, má jasný a vyhraněný názor na společnost, násilí, média – hlavně televizi a Hollywood – a cítí morální povinnost bojovat svými filmy proti neduhům moderního světa.
Záběr z filmu Michaela Hanekeho Bílá stuha
V míře bojovného nasazení je tak tvůrce, jenž koncem devadesátých let přesídlil z Rakouska do Francie, jež mu nabízela větší finanční jistotu a možnost realizovat své projekty jako evropské koprodukce, jistým unikátem. Haneke není režisérem-filozofem, přestože se zaobírá i filozofickými otázkami lidské existence, nýbrž je politickým režisérem a moralistou. K obojímu se přitom veřejně a hrdě hlásí jako ke svému nepsanému manifestu. Co na tom, že v jeho postoji mnozí vidí samovolné pasování se do role nejvyššího moralisty, jehož názor je ten jediný správný a jenž má povolení "napravovat" a "kárat diváky", kterým nedochází, čemu jsou při sledování mainstreamové kinematografie vystaveni.
V politizaci svých filmů je podobný doyenovi francouzské nové vlny Jeanu-Luku Godardovi. Haneke má však jiné cíle než Godard a mnohem nemilosrdnější prostředky. Zatímco Godarda zajímala politika jako obor, Hanekeho zajímá politika v mnohem širším slova smyslu – jako ideologické poselství a propaganda šířená americkým filmem, ideologie televizních obsahů, pozice diváka a jeho bezmocnost tváří v tvář mediální manipulaci. Nejvíce na mušce má přitom zobrazování násilí v americkém filmu a televizi. Americká média podle Hanekeho podávají násilí jako zábavu a ohlupují diváka svou primitivností a jednoduchými odpověďmi.
Rakušanovou odpovědí je konfrontace. Vyvedení diváka z míry tím, že odhalí násilí takové, jaké je ve své podstatě. Nezkreslené, nezpitvořené v komiksovém stylu jako v Pulp Fiction Quentina Tarantina nebo Takových normálních zabijácích Olivera Stonea.
Záběr z filmu Michaela Hanekeho Bílá stuha
Budou mrtví ráno v devět?
Své filmy Haneke tedy zamýšlí jako budíček pro diváky, který je má probrat z pasivity, do níž je tlačí hollywoodský film. Postavy v jeho filmech se tak často obracejí přímo na diváka a ten se stává tichým spoluviníkem toho, co se odehrává na plátně. Ve zkratce shrnuje Hanekeho metodu třeba scéna z filmu Funny Games (1997). Tento antithriller zachycuje dvojici uhlazených vrahů tyranizujících středostavovskou rodinu na jejich víkendové chalupě. Během jedné scény se jeden z vrahů otočí do kamery a zeptá se diváků, již přihlížejí vražedným hrátkám: "Kolik vsadíte na to, že tahle rodina bude do devíti zítra ráno mrtvá?" Tím pohrávání si s divákem nekončí. Vrazi poznamenají, že vraždění nemůže přestat, protože film ještě nedosáhl standardní délky hraného filmu. Divácká bezmoc pak graduje v momentě, kdy se matce podaří získat zbraň a zastřelit jednoho z vrahů. Načež jeho komplic vezme dálkový ovladač a přetočí scénu, čímž "nefér" překazí možné vysvobození. Připraví tak diváka o pocit zadostiučinění nebo katarzi.
Jak říká Haneke, trik je v tom, ukázat utrpení oběti, které není v násilí prosáklé současné společnosti vidět. Jeho konfrontační styl mu vynesl obvinění ze "znásilňování diváka". Na což Haneke zareagoval přiznáním viny a poznámkou, že on se snaží diváka "znásilnit k nezávislosti" a ke svobodě.
Záběr z filmu Michaela Hanekeho Bílá stuha
Funny Games, jejichž americký remake Haneke natočil v roce 2007 téměř jako podvratný akt pro studio Warner Bros, jsou tak v jeho filmografii i vlajkonošem kritiky filmového žánru. Hlavním cílem snímku je odhalení toho, že každý film manipuluje s diváky. Haneke tak má vyhraněný postoj nejen k násilí ve filmu, ale i k americké kinematografii jako takové. Je v podstatě na permanentní osobní křížové výpravě proti Hollywoodu, filmovému žánru a "diktatuře ohlupování". Svou pozici vysvětlil například v eseji nazvaném Film jako katarze, kdy označil svoje filmy za "polemická prohlášení proti americkému filmu, který nabízí falešné odpovědi", a za "výzvu k provokaci a dialogu namísto konzumování a souhlasu".
Koprodukce jako záchrana
Na americký film má Haneke spadeno ještě z jiného důvodu. Leží mu na srdci osud evropské kinematografie čelící, jak sám režisér říká, "americkému kulturnímu imperialismu". Koprodukce napříč evropskými státy jsou jedinou budoucností, kterou evropský film podle Hanekeho má. V podstatě jeho názor není žádným překvapením, protože evropské koprodukce zachránily jeho kariéru. V momentě, kdy natočil svůj největší divácký i komerční hit Funny Games, měl na svém kontě tři filmy – Sedmý kontinent (1989), Bennyho video (1992) a 71 fragmentů chronologie náhody (1994). Všechny vznikly v Rakousku a za rakouské peníze. Funny Games mu sice přinesly proslulost, ale rakouské zdroje vyschly a Haneke se přesunul za prací do Francie, kde jako první film režíroval multikulturní Kód neznámý. I jeho další filmy vznikly v evropských koprodukcích.
Cannes 2009 - Michael Haneke a Isabelle Huppertová
V posunu k evropským koprodukcím leží kořeny jeho současné reputace jako jednoho z nejvýraznějších evropských autorů. Haneke je vnímán nikoliv jako autor rakouský, nýbrž jako autor evropský. Režisér, který může reprezentovat starý kontinent v neustálém poměřování se s novým kontinentem a jeho filmovým průmyslem. Hanekemu se tak podařilo, na rozdíl od dalších výrazných osobností evropské kinematografie, jako jsou Bruno Dumont nebo bratři Luc a Jean-Pierre Dardenneovi, jejichž je velkým fanouškem, zlomit prokletí "lokálního" režiséra. V jeho osobnosti, zdá se, znovu ožila postava velkého evropského tvůrce typu Ingmara Bergmana nebo Federika Felliniho.
David a Goliáš
Zatímco experti na Hanekeho dílo dělí jeho kariéru na rakouské a evropské období, Haneke má svou vlastní terminologii. Příznačně pro jeho militantní osobní postoj označuje období do Funny Games za éru občanské války a etapu od Kódu neznámého za éru války světové. A jeho poslední film Bílá stuha je další nemilosrdnou bitvou v osobní válce Michaela Hanekeho. Film, který sbírá jedno ocenění za druhým, působí na první pohled méně provokativně než režisérovy předchozí filmy. V podobenství o totalitním systému časově zasazeném do období před první světovou válkou a natočeném v černé a bílé režisér ovšem nijak neslevuje z morálních pozic a pranýřování světa. Naopak. Bílá stuha, kterou Haneke zamýšlel jako odhalování "kořenů zla", odráží jeho aktuální znepokojení nad společenskou zodpovědností vyspělých států a nástupem totalitárních metod.
Záběr z filmu Michaela Hanekeho Bílá stuha
A co jako odpůrce Hollywoodu a studiového systému říkal na oscarovou nominaci, která by se v jeho světě morálních hodnot mohla rovnat kolaboraci? Pravděpodobně se spokojeně usmíval nad tím, že se mu podařilo infiltrovat systém. V morálních bitvách Davida s Goliášem je ostatně každá technika dobrá.
