Páni kardinálové,
páni biskupové,
dámy a pánové,
dovolte, abych Vás pozdravil na závěr konference, která zdaleka není jen jednou z mnoha vědeckých konferencí konaných každodenně na světě. Zabývala se tématem, jež se sice vztahuje k dávné minulosti, ale jež se zároveň týká věcí, které jsou živé a důležité dnes, a to jak pro katolickou církev a její vztah s ostatními církvemi, tak pro český národ a občanskou společnost; jak pro vztah českého národa a katolické církve a pro postavení českých katolíků v národě a společnosti, tak pro to, jak česká společnost rozumí svým vlastním dějinám a tradicím, jak odpovídá na otázku po své vlastní identitě a po tom, co specifického může přinést jako svůj osobitý vklad Evropě a světu.
Česká společnost jako celek, nikoli tedy jen úzký okruh specialistů na historické a teologické otázky, s velkým zájmem očekává od této konference, že zformuluje odborné důvody pro nový postoj nejvyšší církevní autority k postavě, kterou český národ po staletí vnímá jako jeden z archetypů své kulturní, náboženské a morální totožnosti. Odvahu k tomuto historickému kroku a vůli ke spravedlivějšímu, vstřícnějšímu a otevřenějšímu postoji církve k Janu Husovi vyjádřil ostatně Jan Pavel II. opakovaně při svých návštěvách v naší vlasti a při jednom z našich osobních rozhovorů - bylo to 7. března 1994 - naznačil, že by byl rád, kdyby se tak stalo právě v předvečer velkého jubilea roku 2000.
S velkým porozuměním přijímám snahu papeže vdechnout tomuto datu, jímž jsou mnozí trochu magicky uhranuti, duchovní obsah, čerpající z tradice starozákonních jubilejních let a z dávných křesťanských zvyklostí - totiž pochopit ho jako příležitost k usmíření a uzdravení vztahů mezi lidmi a stvořitelem, mezi lidmi a přírodou, mezi národy a jednotlivci navzájem a - jak jasnozřivě dodává Jan Pavel II. - také mezi věřícími různých církví a různých náboženství. Myšlenka dialogu různých náboženství je mně osobně velmi blízká, protože v tomto dialogu vidím jeden z klíčových předpokladů toho, aby se proces globalizace, prostupující všechny sféry života naší civilizace, stal procesem komunikace a vzájemného obohacení, a ne dominance jedné kultury nad ostatními nebo výměnou osobnosti za všeobecné zestejnění; proto ostatně také každoroční Forum 2000, konané v Praze, má už tradičně jako svou součást meditativní setkání i rozhovory představitelů hlavních světových náboženství. Naprosto souhlasím s myšlenkou Jana Pavla II., že úsilí vložit do vínku novému tisíciletí touhu po jednotě, usmíření a porozumění musí předcházet i "uzdravení dějin", vyznání vin a pokání nejen na rovině jednotlivců, ale i celých společenství, národních i náboženských. V tomto kontextu se tedy koná tato konference, která je vyvrcholením práce pražské odborné ekumenické komise pro studium osobnosti a díla mistra Jana Husa, ale v jistém smyslu také završením staletých snah mnoha osobností o to, aby byl i nejvyšší církevní autoritou slavnostně a veřejně uznán mravní a intelektuální vklad českého reformátora, horoucího křesťana a katolického kněze do pokladnice českých a evropských dějin a aby byla vyjádřena lítost nad tím, jak tenkrát církevní i světské autority odpověděly na jeho volání po reformě a životě v pravdě.
Necítím se kompetentní vyjadřovat se k teologickým aspektům Husova učení či k jednotlivým historickým aspektům jeho působení. Předpokládám, že vaše konference se zabývala především těmito otázkami, stejně jako "druhým životem" Jana Husa v paměti církve i národa, ba v evropském povědomí. Všichni, kdo jsme se kdy zabývali českou historií a kulturou, víme, že Hus se podobně jako mnoho jiných velkých postav naší minulosti stal projekčním plátnem pozdějších ideálů, snů a ideologií, jakož i obětí mnoha záměrných i nezáměrných přemaleb a nánosů. Pravděpodobně nikdy se nepodaří badatelům zrekonstruovat zcela objektivní a nesporný obraz Jana Husa: práce tvůrčích badatelů ve sféře společenských věd není prací restaurátorů a živý člověk je vždycky plastičtější a mnohotvárnější než jeho sebelepší portrét. Ani my se neubráníme tomu, abychom Husa viděli optikou našich problémů a zkušeností, abychom hledali rezonanci mezi tím, co prožíval a promýšlel on, a mezi otázkami, které zaměstnávají nás.
Proto je zcela legitimní se ptát nejen, jaký Hus skutečně byl, ale také kým je Hus dnes pro nás, a hledat svou vlastní odpověď.
Do povědomí svého národa se mistr Jan Hus na staletí zapsal především svým hlubokým vztahem k pravdě. Hus píše v červnu roku 1413 v listu mistru Janovi z Rejštejna: "A nemohu-li já osvoboditi pravdy ve všem, alespoň nechci být nepřítelem pravdy a toužím smrtí odporovati souhlasu (...) Nade vším vítězí pravda."
Podobnou myšlenku opakuje týden před smrtí v listu, který píše z kostnického žaláře 27. června 1415 mistrům, bakalářům a studentům pražské univerzity - "Stůjte v poznané pravdě, která vítězí nade vším a sílu má až na věky". Tento výrok ve zkrácené podobě - "Pravda Páně vítězí" - dal mistr Jan Rokycana vepsat do průčelí pražského Týnského chrámu. Podobné, byť jiné době přizpůsobené heslo - "Pravda vítězí" -, jakožto dvouslovné vyjádření nejhlubších nadějí a zkušeností našich dějin, vstoupilo zákonem Národního shromáždění o státní vlajce a státních znacích z 30. března 1920 do velkého znaku a na vlajku prezidenta svobodné Československé republiky. "Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí" se pak stalo heslem naší pokojné revoluce, která v listopadu 1989, několik dní po svatořečení Anežky České, odstranila komunistický režim a otevřela současnou kapitolu našich dějin.
První prezident Československé republiky Tomáš Garrigue Masaryk si byl hluboce vědom tíživého stínu kostnického ortelu, který dopadl na duchovní život národa. Jeho slova jsou mimořádně aktuální i dnes. Již ve své úvaze "Naše obrození a naše reformace" (6. 7. 1895) řekl: "Jsme národ Husův a rádi se tak zoveme - avšak jsme tím národem Husovým doopravdy a ve skutečnosti? Nejsme. Ještě nejsme. V našem národním usilování je veliký nedostatek vnitřního života, života duchovního (...)
Kostnickou hranici živí a obživuje lhostejnost k posledním pravdám životním, lhostejnost k posledním cílům člověka. Tíží nás indiferentism. Náš národní program seslabuje liberalism." Ve své studii "Naše obrození a naše reformace" si pak posteskl: "Jak malý, jak malicherný je náš nynější život, jak jsme téměř cele ztraceni v nicotném politisování a agitování a jak mdlé jsou všecky ty projevy národního života, které se dnes obecně uznávají za práci národní! (...) Abychom uskutečnili naši ideu českou, rozmetati musíme hranici kostnickou, hranici předsudků a nelásky (...) Smrt Husova a osudy národa našeho v dobách reformace a protireformace musejí nás poučit, že nikdo na světě nemá práva náboženské přesvědčení znásilňovat. Opravdoví ctitelé Husovi budou pro svobodu náboženskou, pro svobodu přesvědčení."
Je zajímavé, že když se na druhém vatikánském koncilu projednával jeden z nejzávažnějších dokumentů v moderních dějinách církve, dekret Dignitatis humanae o náboženské svobodě, vstoupil do jednání pražský arcibiskup Josef Beran, který žil v Římě v exilu, a na podporu tohoto dokumentu uvedl bolestnou zkušenost české katolické církve, která na upálení Husovo a násilnou rekatolizaci velice doplatila. Koncil pak zakotvil v učení katolické církve zásadu, že každá lidská bytost je mravně zavázána hledat pravdu, přidržet se poznané pravdy a zařídit podle ní celý svůj život a že se má každý člověk k poznané pravdě přimknout osobním souhlasem a nesmí být nucen, aby jednal proti svému svědomí.
Nemohu nevidět, v jak hluboké míře souzní tato zásadní výzva přes propast pěti staletí i se slovy závěru páté kapitoly Husova Výkladu na vieru: "Protož, věrný křesťane, hledaj pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti; neboť pravda tě vysvobodí od hříchu, od ďábla, od smrti duše a konečně od smrti věčné."
Husovo vroucí, bytostné přimknutí k Pravdě, k jejímu věrnému následování v hlubokém souladu nejniternějšího přesvědčení a skutků každodenního života zůstává přes proměny věků a dílčích filozofických i teologických náhledů trvalou výzvou duchovního dědictví našeho národa. Zvláštního významu však nabývá dnes, v obecné potřebě hluboké proměny smýšlení a jednání tváří v tvář prahu třetího tisíciletí.
V této souvislosti bych si přál, abychom uvažovali o Husově Řeči o míru, kterou českému mistrovi již nebylo v Kostnici dáno proslovit. Hus chtěl adresovat sněmu i celé církvi výzvu k trojímu smíření: smíření člověka s Bohem, člověka se sebou samým a člověka s bližním. Přičemž mír v prvním smyslu, totiž mír člověka s Bohem, podle Husa "má takový dosah, že bez něho je každý jiný mír nemyslitelný". Podstatou druhého míru, totiž míru člověka se sebou samým, je Husovi "podřazenost těla vůči duši, protože tělo má duši sloužit".
Třetí mír, mír člověka s bližním, se pak "projevuje bratrským milováním a tedy předpokládá víru a naději. Vycházejíce z víry musíme zajisté věřit, že obecenství svatých zmocňuje každého vyvoleného dobrého křesťana k tomu, aby sloužil k prospěchu kohokoli, jako zase zločinný člověk škodí zde na světě každému křesťanu, jakkoli vzdálenému".
Hus jako málokterý myslitel před ním klade důraz na svědomí člověka. Nejen poslušnost k autoritě a instituci, ale zároveň a především na nikoho nedelegovatelné osobní rozhodnutí, vycházející z vlastního přesvědčení - to je Husovo novum.
Předjímá tím nejen další vývoj evropského náboženského myšlení, nýbrž i hodnoty, které jsou uloženy v základech dnešního ideálu lidských práv, demokracie a občanské společnosti.
Vážení přítomní,
vše nasvědčuje tomu, že velkým vkladem Jana Husa do evropských dějin byl princip osobního ručení. Pravda pro něj nebyla jen volně přenosnou informací, ale životním postojem, závazkem a nárokem. Tím se začala vlastně stávat rozhodující společenskou veličinou konkrétní a jedinečná lidská bytost a její transcendentálně zakotvená odpovědnost. Tedy přesně to, co by měla ctít a oč by se měla opírat celá moderní civilizace, nechce-li dopadnout špatně.
Děkuji vám za pozornost.
