Každý rok se na české vysoké školy dostane kolem sto čtyř tisíc nových studentů. Z absolventů gymnázií a středních odborných škol se ze dne na den stávají adepti nejrůznějších akademických titulů, vstupem na univerzitní půdu se pro ně však mnohdy změní máloco: Profesoři jsou často i zde neomezenými vládci, kterým je neradno odporovat. Způsoby, kterým vyučující přivykli ještě za totality a s nimiž by v zahraničí jen těžko uspěli, mají na vysokých školách pevné základy. "Skutečně. Mezi profesory přetrvává jakýsi hierarchický přístup ke studentům," připouští vedoucí katedry pedagogiky Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy Karel Rýdl. "Jako by studenti byli hloupoučcí lidé, kteří nic nevědí. A když náhodou vědí a ozvou se, tak jsou hned drzí a je jim potřeba ukázat, že si dovolili příliš." Role prosebníka, který musí být rád, že má vůbec šanci studovat, mnoha studentům pochopitelně vadí. "Jsme rozumní, dospělí lidé, ale málokdo tak s námi jedná. Vůbec málokdo s námi chce o čemkoliv jednat. Říkám tomu syndrom zavřených dveří," rozčiluje se dvaadvacetiletá studentka Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Kateřina. Příjmení říci nechce: "Člověk se tu musí snažit neznelíbit se svému profesorovi. A za takovou kritiku? To bych asi zápočet nedostala." Ke zlepšení situace by přitom podle Kateřiny stačilo málo: častěji a více hovořit o tom, co kdo chce a co se komu naopak nelíbí. S podobným nápadem ostatně přišlo nedávno Centrum pro studium vysokého školství. "V zahraničí je celkem běžné, že součástí vnitřního hodnocení univerzity je hodnocení profesorů studenty. Velmi to zlepšuje komunikaci. U nás se sice diskuse zavést něco podobného teprve začínají vést, ale mnoha školám se nápad zalíbil. Je to ovšem věc každé jedné vysoké školy," uvedla ředitelka centra Helena Šebková. Podobný názor má i ředitel odboru vysokoškolského vzdělávání na ministerstvu školství Josef Beneš: "V podstatě do toho ministerstvo nemá až co mluvit. Víme, že někde se toto děje, ale jinde jsou zas profesoři vynikající, dělají pro své studenty maximum."
ORGANIZOVAT SE? TO SE DNES NENOSÍ
Studenti, kteří na své profesory nemají štěstí, si sice mezi sebou rádi postěžují, veřejně revoltovat si ale netroufnou. Mají jednoduše strach, nechtějí si dělat zbytečné potíže. "Svou roli hraje i výrazná nechuť se jakkoliv seskupovat, organizovat se. Studentům to připadá jaksi zpátečnické, levičácké," soudí Tomáš Návrátil, který je členem Akademického senátu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Snad i proto se velké podpoře od studentů netěší ani Akademický senát - instituce, kde mají studenti jedinečnou příležitost si s profesory promluvit jako rovní s rovnými a prosazovat tam své zájmy. A to i přes skutečnost, že témata, s nimiž jdou kandidáti do senátu, osloví téměř každého. Například: "Ještě nemáte dost byrokracie?" nebo "Chceme zavedení anket pro zlepšení vztahů studentů s vyučujícími!" či "Přičiníme se, aby byla studiu dána větší logika!". Podobnou nechuť cítí studenti třeba i k uskupení zvanému Kolejní rada: organizaci, která má za ně bojovat za lepší podmínky na vysokoškolských kolejích. "Studenti jdou za kolejní radou maximálně v okamžiku, kdy jim upadne kachlička v koupelně. Ale že jim mohou uklízečky kdykoliv vlézt na pokoj, to jim sice vadí, ale necítí potřebu se nějak veřejně ohradit, protestovat. Zdá se jim, že je to za prvé normální, a za druhé: že bojovat proti tomu by bylo bojem s větrnými mlýny," míní třiadvacetiletá dívka, která bydlela několik let na kolejích v Brně.
NA VŠE JE FRONTA, VÝBĚR SKORO ŽÁDNÝ
Uspořádání studia, nemožnost zařídit si individuální studijní plán, a skloubit tak studium třeba s prací, absolutně mizivá šance ovlivnit vlastní výběr seminářů. To a ještě řada dalších věcí studentům vadí snad ještě více než absolutní nadvláda řady profesorů. Jenže: změna se zřejmě ještě dlouho nedá očekávat. "Na individuální program mají nárok pouze talentovaní studenti. Tedy ti, kteří v minulém ročníku měli průměr do 1,2. Pak sportovní reprezentanti a zdravotně handicapovaní. Bohužel není prostor, není dost profesorů, není dost peněz, abychom je slušně zaplatili," vypočítává Karel Urban ze studijního oddělení Pedagogické fakulty v Českých Budějovicích. "A to je právě ono," soudí František Barták, který učí na Lékařské fakultě v Plzni. "Máme málo peněz, a tak jsme rádi, že tu za ten plat vůbec někdo zůstane učit. Že bychom si mohli dělat naději na nějakou novou krev, která by posílila stárnoucí pedagogické sbory, o tom se nám může jen zdát."
TVRDÝ ŘÁD VEDE K NESAMOSTATNOSTI
Vyčerpaní profesoři, kteří učí příliš mnoho, se ovšem dostávají do stresu. "Připadají si pod tlakem. Navíc se kolikrát snaží stíhat ještě další zaměstnání, aby vůbec uživili rodiny, a tak ubývá času i ochoty, aby se domluvili se studenty třeba na formě a obsahu výuky," míní psycholog Karel Humhal, který přednáší na 3. lékařské fakultě v Praze. Takto vytížený profesor je podle něho těžko schopen přijmout kritiku, o odmlouvání nemluvě. "Vidím mnohdy, že výuka je velmi direktivní. Zkrátka žák musí - pokud chce uspět - udělat vše stejně jako profesor, odříkat přesně jeho slova," míní Humhal. Pokud profesoři drží své studenty příliš zkrátka, může to podle něj vést k tomu, že z nich vychovají nesamostatné lidi bez špetky tvůrčího přístupu. "Sice pak v zaměstnání netrpí úzkostí, pokud jde o rozhodování, protože se mohou odvolat na onu autoritu. Ale právě na osobu, která jim vštípila svoje zásady, pak přenášejí i zodpovědnost za výsledek."
- středa 25. listopadu 1998
