ORGANIZOVAT SE? TO SE DNES NENOSÍ
Studenti, kteří na své profesory nemají štěstí, si sice mezi sebou rádi postěžují, veřejně revoltovat si ale netroufnou. Mají jednoduše strach, nechtějí si dělat zbytečné potíže. "Svou roli hraje i výrazná nechuť se jakkoliv seskupovat, organizovat se. Studentům to připadá jaksi zpátečnické, levičácké," soudí Tomáš Návrátil, který je členem Akademického senátu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Snad i proto se velké podpoře od studentů netěší ani Akademický senát - instituce, kde mají studenti jedinečnou příležitost si s profesory promluvit jako rovní s rovnými a prosazovat tam své zájmy. A to i přes skutečnost, že témata, s nimiž jdou kandidáti do senátu, osloví téměř každého. Například: "Ještě nemáte dost byrokracie?" nebo "Chceme zavedení anket pro zlepšení vztahů studentů s vyučujícími!" či "Přičiníme se, aby byla studiu dána větší logika!". Podobnou nechuť cítí studenti třeba i k uskupení zvanému Kolejní rada: organizaci, která má za ně bojovat za lepší podmínky na vysokoškolských kolejích. "Studenti jdou za kolejní radou maximálně v okamžiku, kdy jim upadne kachlička v koupelně. Ale že jim mohou uklízečky kdykoliv vlézt na pokoj, to jim sice vadí, ale necítí potřebu se nějak veřejně ohradit, protestovat. Zdá se jim, že je to za prvé normální, a za druhé: že bojovat proti tomu by bylo bojem s větrnými mlýny," míní třiadvacetiletá dívka, která bydlela několik let na kolejích v Brně.
NA VŠE JE FRONTA, VÝBĚR SKORO ŽÁDNÝ
Uspořádání studia, nemožnost zařídit si individuální studijní plán, a skloubit tak studium třeba s prací, absolutně mizivá šance ovlivnit vlastní výběr seminářů. To a ještě řada dalších věcí studentům vadí snad ještě více než absolutní nadvláda řady profesorů. Jenže: změna se zřejmě ještě dlouho nedá očekávat. "Na individuální program mají nárok pouze talentovaní studenti. Tedy ti, kteří v minulém ročníku měli průměr do 1,2. Pak sportovní reprezentanti a zdravotně handicapovaní. Bohužel není prostor, není dost profesorů, není dost peněz, abychom je slušně zaplatili," vypočítává Karel Urban ze studijního oddělení Pedagogické fakulty v Českých Budějovicích. "A to je právě ono," soudí František Barták, který učí na Lékařské fakultě v Plzni. "Máme málo peněz, a tak jsme rádi, že tu za ten plat vůbec někdo zůstane učit. Že bychom si mohli dělat naději na nějakou novou krev, která by posílila stárnoucí pedagogické sbory, o tom se nám může jen zdát."
TVRDÝ ŘÁD VEDE K NESAMOSTATNOSTI
Vyčerpaní profesoři, kteří učí příliš mnoho, se ovšem dostávají do stresu. "Připadají si pod tlakem. Navíc se kolikrát snaží stíhat ještě další zaměstnání, aby vůbec uživili rodiny, a tak ubývá času i ochoty, aby se domluvili se studenty třeba na formě a obsahu výuky," míní psycholog Karel Humhal, který přednáší na 3. lékařské fakultě v Praze. Takto vytížený profesor je podle něho těžko schopen přijmout kritiku, o odmlouvání nemluvě. "Vidím mnohdy, že výuka je velmi direktivní. Zkrátka žák musí - pokud chce uspět - udělat vše stejně jako profesor, odříkat přesně jeho slova," míní Humhal. Pokud profesoři drží své studenty příliš zkrátka, může to podle něj vést k tomu, že z nich vychovají nesamostatné lidi bez špetky tvůrčího přístupu. "Sice pak v zaměstnání netrpí úzkostí, pokud jde o rozhodování, protože se mohou odvolat na onu autoritu. Ale právě na osobu, která jim vštípila svoje zásady, pak přenášejí i zodpovědnost za výsledek."