Podle státní zástupkyně Evy Novákové se vyšetřovatelé kauzy chystají obvinit také dalšího lékaře, který se na obchodování s novorozenci podílel.
Před ním už policisté obvinili primáře Václava Žižlavského z třebíčské nemocnice.
V té devětadvacetiletá Terezie Kalužíková porodila syna Honzíka a podle kriminalistů se ho obratem pokusila prodat za 150 tisíc korun.
Všem podezřelým hrozí za obchodování s dětmi a zločinné spolčení až deset let vězení.
Omezit obchodování s novorozenci má částečně zákon, který je právě v parlamentu. Poslanci se jím snaží urychlit adopce, které dnes trvají několik let. I proto se neplodné páry v některých případech raději domluví s těhotnou ženou a dítě od ní nelegálně koupí.
Ani rychlejší osvojení však obchodování s novorozenci zcela nevymýtí. Pro lidi, kteří nevyhoví přísným požadavkům a nedostanou svolení k adopci, budou stále lákavým řešením.
Koupit dítě načerno, anebo léta čekat?
Případy Ivany Sefzigové a Terezie Kalužíkové, obviněných z prodeje vlastních dětí, dokazuje nelegální cestu, jež vede k osvojení dítěte. Ta zákonná je příliš složitá.
Vlastně to bylo výhodné pro obě strany: Ivana Sefzigová z Plzně už nebyla schopná postarat se o své třetí dítě, a tak jej podle policistů nabídla za peníze. Spokojený byl i neplodný pár: nemusel čekat na vysněné dítě a absolvovat zdlouhavou byrokratickou cestu.
Podle šéfa pražské kriminálky Ivana Smékala jde spíše o výjimky, byť je nyní ve dvou aktuálních případech obviněno už pět lidí ze zločinného spolčení a obchodování s dětmi.
Podobný případ se stal před třemi lety v pražské nemocnici Motole, kde byla obviněna zdravotní sestra za pokus o zprostředkování prodeje novorozených dvojčat. Soud však ženu obvinění nedávno zprostil, takže v nemocnici opět pracuje.
O tom, že v Česku se dlouho čeká na adopci dítěte, dobře vědí manželé Kláskovi z jižních Čech. Čekali v pořadníku, ale dlouho bezvýsledně: ročně uspěje pouze každý čtvrtý ze žadatelů, tedy zhruba jen pět set párů.
Nakonec zvolili kratší cestu, ale zcela legální: vzali si dítě z Fondu ohrožených dětí, který se orientuje na "problémovější" děti. Na ty se tak dlouho čekat nemusí. Dnes Kláskovi nelitují. Jejich Lucinka si zvykla. "Musíme se jí sice hodně věnovat, ale učení ve škole jí jde docela dobře," říká paní Klásková.
Proč jsou v Česku adopce tak složité a zdlouhavé, znamenající až čtyři roky čekání? "Největší potíží je zdlouhavá práce soudů, které rozhodují o osudu dětí," tvrdí šéfka kojeneckého ústavu v Kyjově Anna Neduchlová.
Úřady žadatele o dítě doslova "prolustrují". Nejprve musí manželé předložit informace o svém zdravotním stavu, finančních příjmech, doklad bezúhonnosti - ale třeba i to, že pro dítě mají doma samostatný pokoj. Pak je čekají psychotesty. Když ve všem uspějí, soud definitivně rozhodne o osvojení a manželé jsou konečně úředně zapsáni jako rodiče.
Další možnost, jak se vyhnout složité adopci a neporušit zákon, nabízí Fond ohrožených dětí. Takzvané přímé adopce fungují takto: matka se už před porodem vzdá svého dítěte a dohodne se s budoucími adoptivními rodiči. "Takových osvojení registrujeme zhruba deset do roka," říká šéfka fondu Marie Vodičková.
Politici: Adopce zrychlíme
Politici chtějí adopce zlepšit. Počátkem listopadu prošel v Poslanecké sněmovně prvním čtením návrh KDU-ČSL na urychlení adopcí: soudy by musely o osvojení rozhodnout do tří měsíců.
Méně dětí v ústavech a více dětí v náhradních rodinách bude pro stát výhodnější. "Ústavní péče je zdaleka nejnákladnější. Jeden den pobytu dítěte v ústavu přijde státní pokladnu zhruba na tisíc korun," argumentuje lidovec Vilém Holáň.
Soudci by nově také měli rychleji "uvolňovat" k adopcím děti, o něž matka neprojevuje žádný zájem, a nikoliv čekat měsíce jako dnes. Právě kvůli legislativě má podle mezinárodního průzkumu Česko ze všech evropských zemí nejvíc dětí do tří let umístěných v ústavech: zhruba kolem dvou tisíc. Počátkem 90. let jich bylo dokonce přes pět tisíc.
Zatímco v tuzemsku je nejvíce dětí v ústavech, třeba v Británii funguje opačný extrém: sociální pracovníci se tam snaží co nejvíce dětí umístit do pěstounských rodin, ale těch děti vystřídají až patnáct za život.
 Ivana Sefzigová je jedna z matek, která tvrdí, že z ekonomických důvodů nemohla vychovávat dítě. Žije z dávek a v azylovém domě. "Chtěla jsem dát dítě někomu, kdo se o ně může starat, ale peníze jsem za to nechtěla," říká. Policisté jí to ale nevěří. |
