Republika má smůlu nebo štěstí, že se stává členem evropského spolku v jeho kritické fázi. Mohli jsme na konci loňského roku sledovat letadla startující z Bruselu, slyšeli jsme silné hlasy státníků.
Boj se vedl přitom o (z pohledu praktického občana) nesmyslný sborník planých zásad a předpisů, zvaný honosně Evropská ústava.
Nesmiřitelný politický zápas mezi těmi, kteří chtějí Spojené státy evropské, a těmi, pro které je i krotká ústava už nepřípustným sociálním inženýrstvím, bude pokračovat.
Před vstupem chudých zemí zesílily i strachy bohatých. Až na dvě výjimky všechny země uzavřely pracovní trhy. To nutně u nově příchozích vzbuzuje pocit druhořadosti. Unie je méně slunná a komplikovanější než před rokem.
Změnili jsme se i my, tedy lépe řečeno, proevropští politici. Od referenda nejenže nedělají nic pro to, aby lidem vysvětlili, že unie přináší víc možností než svízelů. Naopak klopotným a nešikovným zdražováním vzbuzují dojem, že spirála cen se roztočí, i když všechny seriózní průzkumy mluví o opaku.
Naopak lidé, kteří v evropský projekt nevěří, v čele s panem prezidentem Klausem jsou slyšet. Jak klesá důvěryhodnost vlády, stoupá ochota lidí naslouchat jejich argumentům.
Proč máme Špidlovi věřit, že unie je dobrá, když nás v domácích věcech tolikrát nechal na holičkách? Skepse občanů je tedy naprosto pochopitelná. Patrně je i rozumná. Vždy je lepší být příjemně překvapen než zklamán.
Historie Irska, Španělska a Portugalska, které vstupovaly do Evropy těžce nemocné a nyní se těší skvělé kondici, dává tušit, že tentokrát nás vážně čeká to příjemné překvapení.
