Ani jeden z těchto výsledků nelze bohužel příliš očekávat. To, co se zdá žádoucí, se v obou případech jeví jako vysoce nepravděpodobné.
Naprosto nerovné podmínky
Chávez se přímo zúčastnil čtyř venezuelských voleb: v roce 1998, kdy byl poprvé zvolen, v roce 2004, kdy si opozice vynutila referendum o jeho odvolání z funkce, v roce 2006, kdy byl opětovně zvolen, a dnes, kdy se zotavuje z rakoviny a země se zmítá uprostřed obrovské domácí bezpečnostní krize, kvůli níž se z Caracasu stalo jedno z nejnebezpečnějších měst na světě. První troje volby Chávez vyhrál a z několika důvodů se zdá, že má nakročeno k dalšímu vítězství.
Venezuelský prezident Hugo Chávez řeční na letišti Simon Bolivar po návratu z Kuby, kde se podrobil dalšímu léčení rakoviny. (11. května 2012)
Tak především dokáže vést impozantním způsobem kampaně a má k dispozici všechny dostupné páky státní moci, od Volební rady po národní ropnou společnost PDVSA. Jakkoliv může být opoziční kandidát Henrique Capriles Radonski schopný, podmínky jsou tak nerovné, že má jen malou šanci. Jeden příklad za všechny: počet obyvatel Venezuely se v posledních třinácti letech zvýšil o čtrnáct procent, ale seznamy voličů se rozrostly o třiapadesát procent; mezi novými voliči mohou být mrtvé duše, Kolumbijci nebo i několik generací chavistů (Chávezových stoupenců), kteří se sice ještě nenarodili, ale už jsou registrovaní k volbám.
Hugo Chávez nechává slavnostně odkrýt novou přesnější podobu Simona Bolívara (24. července 2012)
Většina předvolebních průzkumů přiznává Chávezovi značnou výhodu (až 15 procentních bodů), nicméně opozice stále živí jiskřičku naděje. Mnoho nestrannějších agentur pro výzkum veřejného mínění, jako jsou Consultores 21 Luise Christiansena, Varianzas a Keller, ukazuje překvapivě vysoký podíl nerozhodnutých voličů – těch, kteří na anketní otázku nedají odpověď nebo nevědí, pro koho budou hlasovat.
Hrobníkem sám sobě
Ve značně polarizované a zpolitizované Venezuele je nepravděpodobné, že by se více než dvacet procent voličů stále nerozhodlo, jak se zachovají. V důsledku toho někteří analytici předpokládají, že dojde ke „skrytému hlasování pro opozici“, jak se stalo v Nikaragui v roce 1990, kdy prezidentské křeslo získala Violeta Chamorrová, nebo v mexických volbách v roce 2000, z nichž vzešel jako vítěz Vicente Fox. Podle této logiky se „nerozhodnutí“ ve skutečnosti přiklánějí ke Caprilesovi, a bude-li jejich počet vyšší než Chávezův náskok v předvolebních průzkumech, pak „caudillo“ prohraje.
Nové Bolívarovo mauzoleum se tyčí do výšky padesáti metrů (23. července 2012)
Vyloučit se to nedá, ale je to nepravděpodobné, zvláště pokud se může Chávez spolehnout na několik procentních bodů v podobě zfalšovaných hlasů před uzavřením volebních místností i po něm. Navzdory prezidentově nemoci, obrovským problémům, jimž Venezuela čelí, i únavě po třinácti letech chavismu si Chávez stále může volby prohrát především sám.
Kdo to mohl být?
Také v Kolumbii pravděpodobně přetrvá status quo. Nikdo přesně neví, kdy se Santos rozhodl, že se pokusí o nové jednání s nejstaršími povstaleckými skupinami – které navíc patří k nejnásilnějším –, a jen jeho nejbližší spolupracovníci vědí, kolik schůzek se už uskutečnilo, kde a kdy k nim došlo nebo co se na nich odehrálo. Mnoho důkazů však nasvědčuje tomu, že velká část tohoto procesu započala už před časem a měla zůstat v tajnosti až do chvíle, kdy ve většině nevyřešených témat bude dosaženo široké shody.
Santos pravděpodobně chtěl, aby byly rozhovory vnímány jako relativně bezpodmínečná kapitulace a odzbrojení „narkogeril“. Chtěl se vyhnout „hraní pro diváky“ a propagandě, které bývají s veřejnými jednáními obvykle spojeny. K vyzrazení rozhovorů tedy možná nedošlo proto, že dostatečně pokročily, nýbrž proto, že je chtěl někdo sabotovat. Kdo to mohl být?
Neznámí zabijáci zavraždili v Medellínu kolumbijskou "kokainovou královnu" Griseldu Blancovou (na snímku).
Jako podezřelý se logicky nabízí bývalý kolumbijský prezident Álvaro Uribe. Ačkoliv Santos byl Uribeho ministrem obrany a preferovaným nástupcem, vztahy mezi oběma muži zatrpkly. V podstatě jde o to, že si Uribe myslel, že Santos bude jako prezident poslouchat jeho rady, zatímco Santos je přesvědčený, že si svou vysokou (ale klesající) popularitu nevypůjčil od Uribeho, nýbrž si ji vybudoval sám.
Boj prostřednictvím tweetů
Tato napětí se projevují v politických otázkách. Uribe kritizuje Santose – prostřednictvím až čtyřiceti tweetů denně, které čte více než milion odběratelů – za to, že zavrhl jeho politiku „demokratické bezpečnosti“, že v zemi rostou „Bacrim“ (gangy věnující se drobné kriminalitě), že Kolumbie ustupuje dvěma nepřátelsky naladěným sousedům - Venezuele a Ekvádoru - a že prezident nechal stíhat několik Uribeho poradců za korupci.
Nový prezident Kolumbie Juan Manuel Santos (20. června 2010)
Santos neříká nic, ale odpovídá stejnou mincí: uzavírá mír s Chávezem a ekvádorským prezidentem Rafaelem Correou, stíhá porušování lidských práv za vlády Uribeho a zatkl několik jeho údajně zkorumpovaných představitelů. A nyní, zdánlivě zničehonic, se Uribemu vzepřel, a dokonce ho i urazil, když zahájil jednání s opovrhovanou skupinou FARC, které předtím uštědřil tak zničující vojenské údery, že mírový proces tentokrát možná někam povede.
Obávám se smrtelného zranění
Je zjevné, proč měl Uribe hrozit vyzrazením zprávy o jednáních i proč se měl Santos pokusit předejít tomuto vyzrazení tím, že sám informaci zveřejní a bude v jednáních pokračovat veřejně (rozhovory započnou v Oslu, ale probíhat budou v Havaně). Problém je v tom, že ačkoliv existují dobré příklady, kdy mírové rozhovory s velkou publicitou – byť ne veřejné – uspěly, případů ztroskotání či nekonečného patu je více, a to kvůli tlaku spojenému s prací v záři mezinárodních reflektorů.
Kolumbijský prezident Alvaro Uribe
Mirek Topolánek a Alváro Uribe na summitu v Peru
Jako zapálený stoupenec Santosova lidskoprávního úsilí, jeho výzvy k rozsáhlé debatě o legalizaci drog i jeho snahy ukončit „čtyřicetiletou válku“ v Kolumbii se obávám, že Uribe uštědřil mírovému procesu smrtelné zranění, čímž na neurčito prodlouží krvavý a bezvýsledný status quo v této zemi. Je to obrovská škoda.
V tomto příběhu dvou jihoamerických sousedů se tedy bohužel změní jen málo – pokud se tak jako v mnoha jiných případech z nečekaného náhle nestane nevyhnutelné. Při takovém vývoji budou všechny možnosti otevřené.
Kolumbijský prezident Juan Manuel Santos (vlevo) naslouchá policistovi a dlouholetém zajatci FARC Luisi Albertovi Erazovi, který jako jediný z pěti rukojmích přežil víkendovou přestřelku mezi vojáky a gerilou (27. listopadu 2011)
Jorge G. Castaňeda, bývalý ministr zahraničí Mexika (2000-2003), je profesorem politologie a latinskoamerických a karibských studií na Newyorské univerzitě.
Copyright: Project Syndicate, 2012. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.
