Existuje množství žurnalistů-komentátorů, kteří - přes úctu k jejich usilovné práci - už nedokážou překvapit. Když nechceme, nemusíme jejich texty již ani číst - a stejně víme, o čem jsou, jak ti autoři formulují a snad i argumentují. Ne že by takoví "průhlední“ komentátoři neměli čtenáře. Mají, a kolik!
Vypočitatelný komentátor totiž ve svém publiku budí důvěru a jistotu: ať se děje, co se děje, drží se osvědčeného stanoviska. Mnoho čtenářů to ocení: každý den se v novinách mohou na vlastní oči přesvědčit, že svět je pořád takový, jaký býval a jaký ho chtějí mít - vždyť i náš komentátor píše dneska jinými slovy to, co už psal včera, předevčírem, před rokem. Ujišťuje nás, že věci jsou takové, jaké se jeví i nám. To uklidní...
Podívat se na věc jinak
Petr Fischer (1969), svého času komentátor Lidových novin a českého vysílání rozhlasové stanice BBC, v současnosti pilně komentující šéf kulturní rubriky Hospodářských novin a stálý spolupracovník časopisu A2, do té výše zmíněné skupiny "jistot“ nezapadá. Jeho texty se překvapením nevyhýbají. Naopak: jsou přímo postaveny na odhalování překvapujícího a neobvyklého. Nebo jinak řečeno: Fischer píše proto, aby čtenáře upozornil na úhly pohledu, které bychom mohli jinak nechat bez povšimnutí. Také proto jeho příjemně nepředvídatelné texty lépe odolávají stárnutí, třebaže jsou napsány pro periodika - ať tištěná či internetová.
O knize: Veřejné osvětleníPetr Fischer: |
V nedávno vydaném výboru Fischerových textů, nazvaném Veřejné osvětlení, to platí především o úvahách shrnutých do prvního ze dvou oddílů knihy - Postmoderní morálka. Tady autor bezpečně uniká z mantinelů novinářské každodennosti a krátkodechosti - už tím, jak se ke svým námětům staví. Propojuje uměleckou kritiku s filozofickou analýzou a publicistickým postřehem. Na prostoru "pouhého“ sloupku se pak u něho mohou sejít třeba filozofové Jankélévitch a Derrida, legendární jihoafrický biskup Tutu nebo jihoafrický romanopisec Coetzee. Uznávám, že někomu podobné srocení intelektuálních veličin může způsobovat bolení hlavy.
Ve Fischerův prospěch je třeba říci, že jeho texty - byť se nevyhýbají myšlenkovým zkratkám, přeskokům a parakotoulům - vždy vyzařují nakažlivý tvůrčí požitek. Nakažlivý i pro toho, kdo ve studiu filozofie pořádně nedošel ani k Heideggerovi a poslední film Dána Larse von Triera ještě nějak nestačil zhlédnout.
Příklad teflonového Čunka
Fischerova pronikavost a originalita jsou v úvahách o morálce patrné, avšak při psaní o politice je lze přece jen lépe dohlédnout. Vpravdě postmoderní jsou totiž především politické úvahy zařazené do Veřejného osvětlení - a to v dobrém slova smyslu! Žádná ideologie tu nestojí na piedestalu, žádná politická osobnost nemá předplacenu nedotknutelnost - a žádný pohled není apriorně vyloučen. Důkazů nalezneme v knize mnoho, vyberme jeden.
Maska se nestydí, upozorňuje Petr Fischer v titulku úvahy nad památnou tiskovou konferencí, na níž lidovecký předseda Jiří Čunek vysvětloval, proč pobíral sociální dávky. Proč se nestydí? ptá se Fischer. Odpovídá: protože maska je plochá, nemá odstup, není schopna sebereflexe. Je schopná říkat cokoliv.
Postmoderní metodologický přístup se totiž u Fischera nevylučuje s tím, že je komentátorem s hlubokým smyslem pro morálku (neplést s loajalitou k jakékoli straně či ideologii!). Do stejného zorného pole se mu dostávají nejen "teflonový“ Čunek, nýbrž i další tuzemské veřejné figury, třeba legendární "maska“ české polistopadové politiky, tenista a dlouho tajený sponzor ODS Milan Šrejber.
V tomto poli pak, díky Fischerem nastavenému "veřejnému osvětlení“, můžeme podrobně sledovat, kterak politik-maska - vyzbrojen absolutní neschopností sebereflexe - hladce překonává sebevětší morální překážku. Že je to vždy k naší škodě, ať dotyčný politik pochází z jakékoli strany, už Petr Fischer pochopitelně ani dodávat nemusí.
