Silvio Berlusconi není žádný diktátor ve vojenském či policejním slova smyslu. "Není mstivý. A není ani xenofob či rasista. Je to prodejce a reklamní agent v pravém slova smyslu - a tím nechci vůbec snižovat povolání těch, kteří pracují v reklamě. Vše umí prodat a jako správný prodavač se snaží zalíbit zákazníkovi. Musí být demagog. Za každou cenu, i za cenu, že pošlape jakákoliv pravidla, protože ta mu stojí v cestě."
Takto se o staronovém italském předsedovi vlády vyjádřil v nedělním úvodníku druhého nejvýznamnějšího italského deníku La Repubblica jeho zakladatel a nestor italských levicových novinářů Eugenio Scalfari. Je sice pravda, že Scalfari je od poloviny osmdesátých let, kdy se Berlusconi pokusil získat kontrolu nad jeho listem, zapřisáhlým nepřítelem magnáta, a tedy jeho pohled není bez předsudků, ale je na něm hodně pravdy. Stejně tak vysvětluje, proč se značná část italské levice dodnes nesmířila s politickou rolí Berlusconiho, do značné míry tento fenomén nepochopila a to jí již po léta přináší časté porážky.
Meteor, či nedopatření?
Berlusconi vstoupil na politické kolbiště na konci roku 1993 - tedy před patnácti lety. Přesto ho aspoň třetina Italů stále považuje za jakýsi meteor, za jakési nedopatření způsobené velkou korupční aférou "čistých rukou" s tím, že se věci určitě vrátí do normálního stavu. Může být, že poslední volby přinutí i tuto třetinu obyvatel Apeninského poloostrova, aby otevřela oči. Když už nic jiného, tak musí uznat, že má vlastnost, která je pro politika zásadní: dokáže interpretovat potřeby a obavy velké části obyvatelstva, hlavně v severní části země.
Berlusconiho srážka s levicí nezačala v okamžiku, kdy se dal otevřeně do politiky. Nastala již v sedmdesátých letech. Při volbách v roce 1976 italská komunistická strana získala rekordních 34 procent hlasů a v parlamentu prakticky žádné opatření nemohlo projít bez jejího přinejmenším tichého souhlasu. Připomínalo to československou situaci po roce 1945, neboť levice měla dominantní postavení. Existovalo jakési nepsané rozdělení úkolů:
křesťanskodemokratická strana, která měla okolo čtyřiceti procent hlasů, měla hlavní slovo ve vládě, politických institucích a rozhodovala o zahraničněpolitické orientaci země. Ale pokud se týká společnosti, tedy kultury, školství, odborů a podobně, tam měli rozhodující slovo komunisté. Věděli, že vzhledem k mezinárodní situaci - svět byl rozdělen studenou válkou - do vlády přímo nemohou, ale přesto byli schopni ovlivňovat její hospodářskou a sociální politiku. A prosadili své stoupence i do řad soudců.
Od bytů k televizi
Byla to doba, kdy se v západní Evropě po americkém vzoru začaly šířit soukromé rozhlasové stanice. Dnes je to něco naprosto přirozeného, ale i v západní Evropě do poloviny 70. let existovala prakticky jen veřejnoprávní rádia. V Itálii měla jejich soukromá konkurence obrovský úspěch. Začalo se proto hovořit i o soukromých televizních stanicích. A zde měl tenkrát mladý (narodil se v roce 1936) stavitel Silvio Berlusconi druhý geniální nápad.
Ten první měl o několik let předtím, když navrhl a postavil Milano 2, čtvrť, která v neklidném městě poskytla rodinám pohodlné bydlení, zeleň, klid, garáže, ale i dozor, který zabránil krádežím a únosům osob, ke kterým v té době v Itálii docházelo. Investice se vyplatila a Berlusconi začal stavět druhou čtvrť. Dodnes nebylo přesně zjištěno, kde na tuto investici získal peníze. Sám Berlusconi tvrdí, že první peníze získal od otce, který mu je půjčil v okamžiku, kdy odešel z banky do důchodu. Svého času byl podezříván, že mu na tuto investici půjčily jisté temné osobnosti ze Sicílie, ale při soudních řízeních nebylo nikdy prokázáno, že by jeho známosti na ostrově s sebou nesly jakékoli spojení s mafií.
Dallas pro všechny
Berlusconi však rychle pochopil, že zajímavější než stavebnictví bude pro něj svět médií. V Itálii byly povoleny pouze malé místní a regionální televizní a rozhlasové stanice. Berlusconi založil stanici Tele Lombardia a získal pro spolupráci několik tehdejších hvězd veřejnoprávní televize RAI. Investice se vyplatila a soukromé vysílání mělo úspěch.
Nedůvěra levice a části katolíků vůči Berlusconimu začala právě v oné době. Rozhodující slovo v RAI měli opět křesťanští demokraté a komunisté a programy vypadaly podle toho. Nejde o kvalitu, která byla patrně mnohem lepší než dnes, ale o politickou a všeobecně kulturní orientaci. A do této situace zasáhl Berlusconi, který do Tele Lombardia zavedl americký styl. A podařil se mu mistrovský kousek - zajistil si práva na tehdy nejpopulárnější americký seriál Dallas, který RAI zcela podcenila.
Musel vyřešit jen poslední problém: dosáhnout, aby se Dallas mohl sledovat v celé Itálii, když soukromé stanice mohly existovat pouze na regionální úrovni. Obtíže ho nezastavily. S celou řadou regionálních stanic uzavřel dohodu o spolupráci, do některých vstoupil s kapitálem a hlavně do všech rozvážel kazety s příslušným dílem seriálu.
A tak se ve stanovenou hodinu v celé Itálii lidé dívali na Dallas, i když na stanicích s odlišnými jmény. Tenhle triumf přinesl Berlusconimu obrovský finanční zisk. Navíc získal politickou podporu tehdejšího socialistického předsedy vlády Bettina Craxiho, kterému se nadvláda křesťanských demokratů a komunistů také nelíbila. Craxi nejdříve prosadil dekret, který povolil celostátní soukromé televizní stanice a po několika letech i přímé přenosy. Na rozdíl od všech konkurentů Berlusconi na soukromém televizním vysílání vydělával a některé z nich zachránil před bankrotem tím, že si je koupil. Během pár let se tak zrodilo impérium Fininvest, které vlastnilo tři celostátní televizní stanice. Velké finanční prostředky Berlusconimu umožnily i zakoupení vydavatelství Rizzoli a mnoho dalších aktivit včetně založení jedné pojišťovny.
Na tvrdošíjný odpor narazil až v okamžiku, kdy se pokusil koupit vydavatelství jménem Mondadori, které vlastní i početné časopisy. Při tomto pokusu se srazil s turínským podnikatelem Carlem De Benedettim a věc šla k soudu. Berlusconi byl obviněn, že prostřednictvím svého advokáta Cesare Previtiho (pozdějšího ministra obrany v jeho první vládě v roce 1994) se pokusil zkorumpovat soudce, který o celé záležitosti rozhodoval.
Mondadori bylo nakonec rozděleno - část dostal De Benedetti, část Berlusconi. Previti byl italskými soudy definitivně odsouzen a musel opustit parlament, ale soudci připustili, že Berlusconi o čachrech nemusel nic vědět.
Ústup do politiky?
K dalšímu obratu v životě Berlusconiho došlo v letech 1992-1993, kdy Itálií otřásla aféra "čistých rukou". Milánští soudci odhalili obrovskou korupci politických stran, které profitovaly prakticky na všech veřejných zakázkách.
Křesťanská demokracie a všichni její spojenci byli tvrdě postiženi, ale nejvíce Berlusconiho přítel a spojenec - socialistická strana Bettina Craxiho. Komunistická strana, která se po roce 1989 přejmenovala na Stranu demokratické levice, byla skandálem dotčena jen okrajově: když se na jaře 1994 měly konat předčasné parlamentní volby, vypadalo to dokonce, že se ujme vlády. V tom okamžiku se Berlusconi rozhodl zasáhnout. Jeho nepřátelé říkají, že hlavním důvodem bylo to, že v té době měl jeho trust velké dluhy a že vstup do politiky ho zachránil.
Jisté je, že od té doby se jeho finanční situace zlepšila. Stejně tak je jisté i to, že Berlusconi správně pochopil pocity mnoha Italů, kteří bývalé komunisty do vlády nechtěli. Berlusconimu se podařilo během tří měsíců vytvořit stranu Forza Italia, navázat kontakty s Ligou severu a pravicovou Národní aliancí a překvapivě ve volbách zvítězit. První experiment trval jen sedm měsíců.
Do vlády se Berlusconi vrátil až v roce 2001, kdy dosáhl drtivého vítězství nad levým středem a měl v parlamentu většinu, o které se žádnému z jeho předchůdců ani nesnilo. V zemi unavené neustálými hádkami a hospodářskou stagnací mnozí volili Berlusconiho, "protože je bohatý a už si nemusí nakrást" anebo "jako podnikatel se osvědčil, snad dá tu zemi do pořádku", jak zněla tehdy nejčastější vysvětlení průměrného Itala. Z onoho období zůstal alespoň jeden rekord - vláda trvala přes čtyři roky a on sám vydržel v sedle celých pět let.
I on sám však připouští, že "ne vše se podařilo realizovat". Jeho ministr hospodářství Giulio Tremonti říká, že „nás zaskočila světová hospodářská krize po 11. září", ale to nevysvětluje, proč podnikatel Berlusconi neprivatizoval, nepostihl početné privilegované kasty a lobby, které jsou hlavním důvodem stagnace země.
Konec mlhavých projevů
Proč tedy kromě (pro Itálii) úctyhodné délky ve funkci za sebou nenechal hlubší stopu? I zde jsou názory rozpolceny. Protivníci říkají, že Berlusconi není žádný liberál a jeho cílem bylo odstranit konkurenty z trhu, sympatizující kritikové zase tvrdí, že jeho problém byl, že vládl s pohledem na průzkumy mínění, a tak se k žádnému nepopulárním rozhodnutí neodhodlal. Jeho stoupenci prohlašují, že mu v tom zabránila opozice, ale hlavně někteří spojenci, například katoličtí centristé, kteří se brání anglosaskému pojetí společnosti.
V něčem se však Berlusconiho vliv prosadil. Žádný italský politik si již dnes nemůže dovolit zdlouhavé mlhavé projevy - a nikdo se již nepozastavuje nad tím, když se věci nazývají pravým jménem. Samotnému Berlusconimu to "někdy ujede", ale je fakt, že to průměrnému Italovi sedí více než dlouhé plkání o ničem.
Jeho vliv se prosadil i v zahraniční politice. Doba, kdy sjednocená Evropa byla v Itálii nedotknutelný mýtus, je definitivně pryč. Nazvat Berlusconiho euroskeptikem je asi přehnané, ale na rozdíl od Romana Prodiho nebude mít žádné problémy s tvrdým hájením národních zájmů. Berlusconi byl také prvním italským premiérem, který se otevřeně prohlásil za velkého přítele Izraele. Situace v Iráku či v Afghánistánu není růžová, ale je třeba říci, že postoj většiny Italů je mnohem méně protiamerický než v početných západoevropských státech.
Vítězství, kterého dosáhl při volbách 13. a 14. dubna, mu dává možnost, jak sám prohlásil, "prosadit modernizaci stagnující země". To je přesně to, co se mu během předcházejícího mandátu nepodařilo.
