Proč přežívá mýtus, že psychicky nemocní jsou nebezpeční

Vražda na psychiatrické klinice! Duševně nemocný zabil spolupacienta! „Už zase,“ pomyslel si nejeden člověk, když se před několika dny tato zpráva objevila. „Vždyť přece přesně tohle vyšinutí jedinci dělají - napadají ostatní, občas je zabijí.“ Pravda je jinde.

Ilustrační fotografie - Psychologie, psychiatrie, duševní choroba | foto: Profimedia.cz

"Mnohem častěji se duševně nemocní stávají obětí násilí, než že by se ho dopouštěli," říká psychiatr Jan Vevera z psychiatrické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Sám se zkoumání násilí v souvislosti s duševními poruchami věnuje léta a spolu se svým postgraduálním studentem Martinem Černým se zaměřili právě na to, jak často se z nemocných stávají oběti. Podle něj jde vlastně o pokračování toho, že se společnost na lidi s duševními problémy dívá skrz prsty. "Je to stále stigma. Když bude mít někdo léky na revmatoidní artrózu nebo antibiotika, ještě se s tím pochlubí. Když někdo bere antidepresiva, tak potají na záchodě," říká docent Vevera.

Zatím není známo, kdo přesně nemocným ubližuje, ale nejčastěji nejspíš příbuzní, případně blízcí rodinní přátelé. Řeč je především o schizofrenicích, kteří mohou výjimečně mít sklon k násilnému chování. "Sám vím hned o dvou našich bývalých pacientech, kteří zemřeli za nejasných okolností," říká lékař. Týraných samozřejmě může být mnohem více.

Předběžné výsledky Veverovy studie ukazují, že ze sledovaných schizofreniků se dvacet procent mužů a třicet procent žen stalo oběťmi fyzického násilí. Sedm procent mužů a patnáct procent těchto žen přitom někdo fyzicky a sexuálně zneužíval už v dětství, není však jasné, zda to pozdější potíže rozjelo, či zda byli už v dětství odlišní, a tudíž zranitelnější.

Když pacienti útočí

 Nikdo samozřejmě netvrdí, že třeba schizofrenici v akutní fázi choroby nemohou nikoho napadnout. "Ale neděje se to zdaleka tak často, jak si veřejnost, někdy i odborná, myslí. Jsou navíc považováni za nepředvídatelně nebezpečné, což tak není," upozorňuje Vevera.

Statistika z jeho kliniky ukazuje, že z tisícovky pacientů přijatých během jednoho roku se násilně chovalo ani ne pět procent lidí, nejčastěji mezi dvaceti a čtyřiceti lety věku a pak ti nejstarší, kde to jde na vrub demenci.

Naprostá většina, přes 95 procent, psychicky nemocných se násilně nechová. Ze zbylých se jen zlomek dopouští hrubé agrese.

Agresivní psychicky nemocní lidé své násilí v polovině případů obracejí proti rodině, další třetina zaútočí na personál, každý pátý až šestý případ násilí směruje na neznámého člověka. Napadení mezi pacienty je vlastně extrémně vzácné, nejspíše proto, že personál umí podobným případům předcházet. Pokud u člověka propukne schizofrenie, stoupne nebezpečí, že někoho napadne - u mužů třikrát a u žen šestnáctkrát. Ale i tak je to podle Vevery stále velmi malé riziko. Pokud jde o vraždu na pražské psychiatrii, personál na klinice zřejmě nijak nepochybil.

Zvláštní věc: v Česku (na rozdíl třeba od USA) mezi schizofreniky nestoupá počet agresivních nemocných, ukázala to studie pražské psychiatrické kliniky. Srovnává roky 1949, 1969, 1989 a 2000 a její výsledky publikoval prestižní časopis britské Královské psychiatrické společnosti.

Přitom ovšem násilí ve společnosti přibývá, dokládá to mimo jiné stoupající počet odsouzených za tento typ trestných činů. Množství závažných provinění psychicky nemocných lidí se přitom nemění, v Česku se už dvacet let drží zhruba na dvou stech odsouzených ročně. Nižší je i poměr schizofreniků s problémy s alkoholem (u nás dvacet procent, v USA čtyřicet). Psychiatři to přičítají zdejšímu systému péče, který zahrnuje ústavní i ambulantní terapii.

Je třeba rozlišovat mezi psychotickým stavem třeba u člověka se schizofrenií a mezi psychopatickým jednáním trvale narušeného jedince.

"Psychopati končí ve vězení, aniž to doprovází ochranná léčba a šance na změnu, léčit se nedají, ani se o to nepokoušíme," vysvětluje psychiatr Jiří Švarc z léčebny v pražských Bohnicích. I psychotici končí ve vězeních, ale často s nižšími tresty, pokud se prokáže snížená příčetnost, navíc trest doprovodí ochranná léčba.

Nejsložitější to mají rodiny duševně nemocných lidí, pokud má choroba těžší průběh. Nemusí ani dojít na násilí, aby byli příbuzní vyčerpaní. "Stává se nám, že volají záchranku proto, že se jejich blízký chová násilně, což se nepotvrdí. Ale je to pochopitelné," říká Vevera. Chápe proto i rodiny, které se snaží umístit seniora s demencí alespoň na čas do léčeben a tvrdí, že je agresivní, aby mohly odjet třeba na dovolenou. Během své praxe si všiml, že tohle se často netýká romských rodin, ty se naopak o své staré nemocné starají dobře.

Těžký život s nemocným

Násilí rozhodně není jediným problémem, který se může při soužití s nemocnými projevit. Časté jsou například manické projevy, kdy se sice člověk cítí skvěle a má spoustu nápadů, ale klidně taky třeba řídí opilý a vůbec to nepovažuje za problém. "Mánie může trvat třeba dva týdny, člověk nejí, nespí a dělá ostudu. Pak toho lituje, protože se choval třeba sexuálně odbržděně," vysvětluje psychiatr Švarc z Bohnic s tím, že pro takového člověka je lepší hospitalizace, byť nedobrovolná. A když už dojde na násilí, nemusí jít hned o vraždu: schizofrenický pacient se může třeba ze všech sil prát s policejní hlídkou, která ho chce zadržet, a podobně.

Stejně citlivou otázkou, jako jsou nedobrovolné hospitalizace, je i omezování způsobilosti k právním úkonům. "Je pravda, že k tomu se u nás přistupuje častěji než v jiných zemích, ale řekl bych, že je to ku prospěchu pacientů. Navíc se to snažíme omezovat jen částečně," popisuje praxi, kterou ochránci lidských práv celkem kritizují, psychiatr Jan Vevera.

Při částečném omezení svéprávnosti na dotyčného dohlíží sociální pracovník nebo někdo z rodiny. Takový člověk může třeba sám utratit maximálně pět tisíc korun - má se zabránit podobným excesům, jako když si jistý muž v manické fázi nakoupil inzerci v novinách za statisíce, které už mu pak nikdo nevrátil. Jiný zase věnoval církvi úspory ve výši několika desítek tisíc korun, ač jí plánoval poslat pár stovek. Tady se naštěstí povedlo ve spolupráci s terapeuty situaci vysvětlit a peníze vrátit.

Ani ti, kdo zabíjeli, nejsou v izolaci

Zazvoníte u vchodových dveří a přijde vám otevřít zdravotní sestra. Vlastně bratr. Chlap jako hora oblečený v modrobílém oblečení odemkne bytelnou bílou mříž a nasměruje mě hned do výtahu, který mě doveze do druhého patra k primáři příjmového oddělení pro pacienty s nařízenou ochrannou léčbou. Jiří Švarc má ve svém pavilonu bohnické léčebny čtyři desítky pacientů, mnozí z nich mají za sebou vraždu. Jeden zabil matku, další oba rodiče, jiný spolupacienta. Je mezi nimi i nemocný, který před pár dny ukopal člověka na pražské klinice. Na jiném podobném oddělení je přes dvacet pachatelů sexuálních deliktů.

Chodit mezi nimi, byť v doprovodu lékaře, je proto trochu zvláštní. A nečekané - člověk by předpokládal, že režim na podobném oddělení bude mnohem přísnější. Ale podle Švarce to není potřeba, protože ani agresivní pacienti nejsou tak docela nepředvídatelní. "Máme ovšem jako sestry a ošetřovatele samé chlapy, další pracují na centrálním příjmu a mohou také pomoci," dodává primář.

Pomáhá i kamerový systém. Navíc i tady rozlišují, a tak například ne každý klient může třeba do zahrady kolem pavilonu, kterou kromě zdi obhání ještě příkop. "Není možné lidi držet na izolacích, ačkoli by si to někdo představoval," říká Švarc.

Jenže zdaleka ne všechna oddělení pro lidi v ochranné léčbě jsou takhle vybavena. Pokulhává i celkové nastavení systému - pokud se sem dostane třeba člověk, který spáchá násilný čin a není za to trestně zodpovědný, musí se čekat, až soud nařídí ochrannou léčbu. "Neexistují na to žádné lhůty, takže pokud soud nerozhodne a člověk je v pořádku, musíme ho propustit," konstatuje Švarc s tím, že pokud nemá klient akutní potíže, nemohou ho tu proti jeho vůli držet. U některých lidí se přitom rozhodně nedá vyloučit, že své násilné činy zopakují.

Nedobrovolná hospitalizace připadá v úvahu jen v případě, že je člověk nebezpečný ať už sám sobě nebo okolí. "Pokud se někdo léčit nechce, musíme ho propustit, i když se třeba jeho rodina obává, že bude nebezpečný," říká primář. O hospitalizacích rozhodují lékaři, ale rádi by, aby tuhle zodpovědnost měly soudy. Ty však jsou pomalé a jejich rozhodnutí podle Švarce poněkud bezzubá.