Tato legrační historka je v mnoha směrech symbolická, a proto ji stojí za to rozebrat. Jiří Paroubek je sebevědomý, bojechtivý a chce být všude vidět. Myslí si, že má nad Topolánkem převahu. Když mu to nepotvrdilo hlasování diváků po jednom z duelů, zaplatil si průzkum, který mu dal za pravdu.
Ví také, že potřebuje kočáry a velká gesta, aby zvrátil nepříznivý vývoj bitvy. "Kupodivu" to bývá vždy generál slabší armády, kdo okázale vyzývá nepřátelského vojevůdce na souboj muže proti muži.
Symbolický je i kočár a lokajové. Levicové smýšlení, které premiér zaštiťuje, skutečně patří do předminulého století. A pan Paroubek je rád, když mu druzí slouží.
Pan Topolánek zareagoval věcně a poměrně vtipně, ale se zpožděním. Nezdá se, že by se bál, i když není dosud pohotový ve výsostném umění politiků: přesvědčivě si vymýšlet, pokud nejsem připraven.
Jeho názor, že čtyři pět debat do voleb spolehlivě stačí k zavraždění zájmu obecenstva, působí upřímně. Jako odpověď na premiérův teatrální útok se to může zdát slabé. Paroubek se přece snaží vzbudit dojem, že Topolánek je hloupější, a proto se vyhýbá přímým soubojům.
V Topolánkově zájmu skutečně není proměnit volební kampaň v souboj vůdců, byť třeba vyrovnaný. ODS je jasně v čele předvolebního dostihu a prohraje, jen když udělá hrubku.
Její vůdce však není natolik přesvědčivý, aby jeho odmítání premiérových ochotnických výzev bylo dostatečně účinné. Na druhou stranu pan Paroubek riskuje to, co se stalo panu Rathovi – neustálé útočení, osočování druhých a zabírání všech obrazovek také volič nemiluje.
