Dát sbohem Bagdádu je totiž úplně pochopitelné. Proč?
- Většina veřejnosti nepodporuje účast našich jednotek v Iráku.
- Ani politická elita se nerozhodla zapojit do vojenských akcí. Naše podpora protisaddámovské koalice je proto spíše symbolická. Ústup tedy nemůže nikdo brát jako salto mortale, které provedli Španělé.
- Pomoc je symbolická i jinak, z hlediska účinnosti. Práci našich profesionálů nepodceňujme, naopak, zaslouží si medaili. V obrovském nasazení lidí a techniky jsou však pouhým zrnkem písku. Na rozdíl od odchodu Španělů tedy okupační jednotky neoslabíme.
- Naděje na úspěch operace se dramaticky snižují. I v Americe se nyní píše spíš o tom, jak minimalizovat škody, než jak dosáhnout vítězství. Zní to možná vychytrale, ale je to fakt: Proč být účastníkem porážky ve válce, kterou si země nepřála?
- Bezpečnost občanů koaličních zemí je ohrožena a nikdo ji nemůže zaručit. Reportérům zajatým iráckými únosci pomohlo, že naše účast na okupaci je tak nepatrná, že o ní ani vzbouření Iráčané nevědí. Stojí jakýkoliv možný zisk z práce vojenských policistů za zvýšení rizika teroristických útoků na české cíle?
- Z výše uvedených důvodů nám ani Američané nemohou odchod vyčítat. Pokud se tedy bude vláda rozhodovat rozumně, zavelí k ústupu. Důvod, proč zůstat, je totiž vysoce nerozumný.
Zní: Slušný člověk ani stát neopouštějí přátele v nouzi. Koalice je teď ve velké nouzi. I odchod symbolické jednotky ji oslabí - všichni uvidí, jak se síly drolí. Tento důvod není rozumný, je ale morálním imperativem. Proto ať naše jednotky (v jakékoliv podobě) v Iráku zůstanou, dokud je to potřeba. Naši politici pak mohou věřit, že jako mnohdy v dějinách se slušnost i vyplácí.
