Pro Paroubka je to obyčejné hlasování na pochodu, jakých zažila Sněmovna mnoho, kdy se spojuje kdekdo s kdekým, jaksi náhodně, k jedné příležitosti, která neznamená žádné koaliční srůstání. Obviňovat socialisty ze spojenectví s KSČM je podle Paroubka zpozdilé a nepřátelské. Hlasy komunistů uvítal, protože zákon je prý dobrý, Marťané nejsou, zato komunistické hlasy platí – tak co je? Problém není v tom, že komunisti svými hlasy podporují Paroubkův zákon, to by skutečně nebylo nic otřesného, problém je, že Paroubek dává do parlamentu komunistické zákony. A to otřesné je.
Zákoník práce sice napsali v ČSSD, ale je to se vším všudy komunistický zákon. Shodou náhod jej za komunisty napsala Paroubkova vláda sama od sebe. To je opačná situace než všelijaká hlasování o zákonech méně důležitých, v nichž vznikaly koalice, ke kterým se komunisti přidávali. Je tu nová kvalita: zákoník práce je komunistický zákon, socialisti jej napsali jen divnou ironií dějin.
Obligátní otázka, co dá Paroubek komunistům za to, že pro jeho věci hlasují, je ve skutečnosti jiná. Proč ČSSD vyrábí komunistické zákony? Protože je sama z téže díže, nebo jí za to komunisti něco slíbili? Smysl socialistickokomunistického spojenectví se obrací: komunisti se nelísají k socialistům, nýbrž naopak. Socialisti se chtějí zalíbit komunistům.
Svou logiku to má: chtějí-li socialisti dělat příští vládu, jiného partnera, zdá se, k dispozici nemají.
Pro socialisty je v této chvíli KSČM jediný spojenec. Tak se nedivme.
