Emil Viklický | foto: Supraphon

Proč je skvělé, že vyšly dávné nahrávky Emila Viklického

  • 0
Supraphon se na dvou kompaktech rozhodl reeditovat tři alba Emila Viklického, která vznikla v letech 1977-1984. Recenzent Lubomír Dorůžka je v následujícím textu zařazuje do širšího proudu jazzových reedic. Ty mají na mezinárodním gramofonovém trhu své místo, u nás tomu tak není.

Nahrávky českého jazzu, které u nás od šedesátých let vycházely na LP, EP nebo SP deskách, jsou nyní prakticky nedostupné. Reedice na CD se dočkalo jen několik historických výběrů z předswingového a swingového období: většinou na polosoukromých edicích a zásluhou historicky orientovaných sběratelů. Gabriel Gössel roku 1998 připravil ze snímků z let 1920-1936 cédéčko Alkohol Ragtime, na němž se naše jakobyjazzová prehistorie prostupuje s tehdejší populární hudbou; album nese označení „zájmový náklad výhradně pro sběratelské účely“. Ostatně už v roce 1994 týž Gössel spolu s Jindřichem Kučerou a Josefem Lipšem přesvědčil Českou spořitelnu, že tři CD se snímky (cílevědoměji jazzovými) by mohly být typem prémie pro její zákazníky. Vyšly pod společným názvem Hot Dance Music a přinesly snímky z let 1929-1944. Roku 2006 se ve vydavatelství Františka Rychtaříka objevilo album Nylonový věk s nahrávkami z let 1945-1950, tentokrát už distribuovanými na obecném gramofonovém trhu.

S+HQ v letech 1979-80 (Karel Velebný sedící vlevo) - Zleva František Uhlíř (kontrabas), Milan Vitoch (bicí), Emil Viklický (piano), sedící Karel Velebný (vibrafon, saxofon), Tony Viktora (kytara)

Emil Viklický na Univerzitě Palackého; Olomouc, duben 2010

O albech

Emil Viklický: V Holomci městě, CD, stopáž 58:17 minut. Okno/Dveře, CD, stopáž 69:07 minut. Vydala firma Supraphon.

Ve světovém měřítku si jazz už dávno vytvořil vědomí kontinuity a okruh posluchačů, kteří byli ochotni naslouchat čtyřicet i šedesát let starým nahrávkám nejen proto, že je mohly lákat ke vzpomínkám na dobu jejich mládí. Podobně jako díla evropské „klasiky“, staly se prostě součástí svébytného celku, jehož špičkové projevy přežívají kvalitou. Na světovém trhu je dnes, většinou v technicky zdokonalených reedicích, dostupný pohled na celou jazzovou historii.

Že tomu tak není v České republice, může mít dva důvody. Není nás tolik a tedy i počet zájemců o "menšinové" oblasti kulturních trendů je minoritnější, než třeba v sousedním Polsku. A za druhé, byť to zní nelítostně, naši raní jazzmani stáli v pozici dychtivých učedníků, navíc se značně obtížným přístupem ke svým mistrům. Jejich nahrávky sice okouzlovaly domácí fanoušky, ovšem pouze zřídka mohly obstát ve srovnání s mistry světové úrovně.

Předzvěst globální hudby

A tím se konečně dostáváme k nynější supraphonské reedici nahrávek Emila Viklického z let 1977-1984. A tomu, proč je to cenný počin. CD V Holomóci městě s Viklického kvintetem (Jan Beránek - housle, Luboš Andršt - kytara, František Uhlíř - basa a Milan Vitoch - bicí) zachycuje start moravským folklórem inspirovaného komorního jazzu jako domácí předzvěst proudu, jemuž se ve světovém měřítku později začalo říkat „globální jazz“. Byla to jedna z přísad, na nichž Viklický v následujících dekádách vybudoval svou mezinárodní kariéru. Úvodní skladby - Pramen jazzové vody a Školní výlet - zní ještě dnes jako výlet do právě objevované neznámé končiny.

Obal alba Emila Viklického V Holomóci městě

Velmi šťastné je doplnění tohoto CD o čtyři snímky sólového piana z roku 1984 se společným názvem Suita pro klavír č. 2. Původně vyšla 1985 na druhé straně LP Dveře.  Viklického prostota, jemnost a pokora před osobitostí folklorních zdrojů tu plynule ladí s náladou tehdejšího jazzu, poznamenaného lyrickým cítěním proslulého souboru Modern Jazz Quartet, ale s i vnitřním napětím postbopových  mistrů. Spojení funguje dokonale a ve své době působilo jako osobitá novinka.

Nepustili ho koncertovat, nahrál desku tady

Už na některých z dalších snímků „holomóckého“ alba lze v pozadí velmi decentně cítit i pozadí atmosféry tehdy oblíbeného jazzrocku a funku. Ta je hlavním rysem zcela odlišného CD, spojujícího výběr z dvou LP Okno a Dveře. Viklického partneři tu byli kytarista Bill Frisell, basista Kermit Driscoll a bubeník Vinton Johnson. Setkal se s nimi 1977 za svého pobytu na americkém Berklee. Padli si do oka a společně připravovali 25 koncertů po Evropě. Jenže Viklický po návratu z Bostonu nedostal další výjezdní doložku a z původního plánu zbyla jen nahrávka, kterou bylo nutno uskutečnit v Praze. Vznikla roku 1979.

Obal alba Okno & Dveře

Frissell a Driscoll stáli tehdy na začátku svých kariér a první z nich se pak přiřadil k nejvýznamnějším kytaristům moderního jazzu. Jeho tehdejší výkon onen potenciál plně potvrzuje. Jako jediné z našich nahrávek z tohoto období se po roku 1989 dočkaly reedic na CD: jednak pod společným titulem Dveře/Okno v Bontonu (1997) a poté v kombinaci s dalšími snímky pod názvem The Funky Way of Emil Viklický i na španělském labelu Vampi (2009).

Tuzemské „historické“ jazzové nahrávky si tedy - byť jen výjimečně - hledají své místo i na zahraničních trzích. Doufejme, že některé z nich by se časem mohly stát součástí běžné nabídky na českých pultech. Viklického Holomóc a Okno s Dveřmi by mohly plnit funkci prvních vlaštovek.


Video