Členové Syrské osvobozenecké armády zaujímají pozice během střetu v městě Idlib

Členové Syrské osvobozenecké armády zaujímají pozice během střetu v městě Idlib (11. března 2012) | foto: AP

Proč je konec syrského utrpení zatím v nedohlednu

  • 4
Krize v Sýrii trvá už jeden rok – za tu dobu zahynulo téměř deset tisíc lidí, převážně civilistů, a konec není na obzoru. V zemi nastal pat: opozice nedokáže svrhnout režim prezidenta Bašára Asada, a Asadovy síly nedokážou potlačit odpor.

Obě syrské strany jsou neústupné: opozice je odhodlaná svrhnout režim, který pokládá za nelegitimní, sektářský, zkorumpovaný, tyranský a potřísněný krví, zatímco tvrdé jádro režimu se domnívá, že pokud vytrvá, nakonec opozici umlčí, zatímco jakýkoliv ústupek by ohrozil samotnou jeho existenci. Pád režimu by podle představitelů tvrdého jádra znamenal vyvlastnění a smrt pro jeho vedoucí představitele a také pro velkou část menšinové alawitské komunity, z níž režim čerpá.

Brutální pat a strach z alternativy

Asada a jeho kohortu povzbuzuje neschopnost světa účinně zareagovat na brutální potlačení vzpoury v Homsu, a proto se uchýlili ke zvrhlému trestání osob, které vzpouru přežily, aby varovali své oponenty jinde. To možná krátkodobě zastraší část syrského obyvatelstva, ale současně to prohloubí všelidový hněv, což zvýší pravděpodobnost pozdějšího krvavého zúčtování s Asadem a jeho přisluhovači.

Ostřelování města Homs (28. února 2012)

Dnešní brutální pat pravděpodobně bude ještě nějaký čas pokračovat. Diplomatické a humanitární mise vedené bývalým generálním tajemníkem Organizace spojených národů Kofim Annanem a současnou náměstkyní generálního tajemníka OSN pro humanitární otázky Valerií Amosovou se zdají být stejně neúčinné jako předchozí úsilí mezinárodního společenství a Ligy arabských států zmírnit konflikt nebo zprostředkovat jeho politické řešení.

Státní moc zaznamenala i několik zběhnutí, z nichž to nejvýznamnější přišlo krátce poté, co násilí v Homsu dostoupilo vrcholu, když náměstek ministra energetiky odstoupil z funkce a připojil se k opozici. Přestože se však zběhnutí vyskytla i v důstojnickém sboru, režim si uchoval základní soudržnost.

Armáda, bezpečnostní aparát i alawitská komunita stále režim pevně podporují. Velká část syrské populace – střední třída v Damašku a Aleppu, křesťané a další menšiny – je pasivní nebo se nemůže rozhodnout, na kterou stranu se přidat, protože se obává, že alternativou vůči současnému stavu je chaos, občanská válka a možná i převzetí moci radikálními islamisty. Rusko a Čína navíc dál poskytují režimu diplomatické krytí a Írán mu posílá materiální podporu. Život v Damašku se navzdory rostoucím výpadkům v zásobování zdá téměř normální.

Syrské rodiny v úkrytu v homské čtvrti Bábá Amr (28. února 2012)

Tlak sílí, ale velmi, velmi pozvolna

Odpůrci režimu se na druhé straně nenechávají zastrašit počtem mrtvých a pokračují v protestech po celé Sýrii. Odpor v armádě se šíří, byť pomalu. Západní země, Turecko a většina arabského světa jsou z brutálního zabíjení a ničení rozhořčeny a tlak na intervenci a zpřísnění mezinárodních sankcí sílí.

Regionální a mezinárodní tlak na Asada však byl až dosud neefektivní. Když Liga arabských států pozastavila loni v listopadu Sýrii členství, působilo to jako rozhodný krok, avšak její vojensko-pozorovatelská mise do Sýrie byla pouhou fraškou. Tureckým iniciativám došel dech a Spojené státy a jejich evropští spojenci činí jen formální diplomatické kroky; v praxi má jejich úsilí malý reálný dopad na režim.

Generální tajemník OSN Kofi Annan hovoří v Ženevě o Sýrii (16. března 2012)

Amerika a Západ tvrdí, že nemohou činit zásadní kroky bez mandátu OSN, který jim Rusko a Čína odepírají, když v Radě bezpečnosti vetují protisyrské rezoluce. Pravdou však zůstává, že vlády ve Washingtonu, Londýně, Paříži i jinde by i bez rezoluce Rady bezpečnosti mohly dělat mnohem víc.

Velmi opatrný (a frustrovaný) Západ

Snad nejvíce bije do očí skutečnost, že přestože některé vlády uzavřely (s odvoláním na bezpečnostní situaci) svá velvyslanectví v Damašku, nedošlo k žádnému systematickému přerušení diplomatických vztahů se Sýrií. Nerušily se letecké spoje do země a zpět a nepřijímala se žádná jiná opatření, která by mohla obrátit obyvatele Damašku a Aleppa proti režimu a přispět k ukončení krize.

Tento rozpor lze do značné míry vysvětlit obavami Západu a arabských zemí ze slabosti a neprůhlednosti politického vedení syrské opozice. Existuje dramatický kontrast mezi odvahou a houževnatostí demonstrantů a bojovníků v Homsu, Idlibu a Dará na jedné straně, a Syrskou národní frontou na druhé straně, jejíž členové a frakce nedokážou formulovat soudržný politický program, vybudovat si identitu, udělat si jméno a získat známé tváře. Západní politici i jejich protějšky v Perském zálivu si kladou otázku, jak by Sýrie vypadala den po Asadově svržení. To se výrazně projevilo ve druhém březnovém týdnu, kdy američtí obranní činitelé dali na několika tiskových konferencích nepokrytě najevo frustraci ze syrské opozice.

Generální tajemník OSN Kofi Annan (vpravo) jedná 25. března 2012 v Moskvě o Sýrii s ruským prezidentem Dmitrijem Medveděvem a ministrem zahraničních věcí Sergejem Lavrovem (vlevo)

Opozice se musí sebrat

Režim této nejistoty účinně využívá, když šíří strach z egyptského scénáře, v němž slabost sekulárních aktivistů vedla až k převzetí moci Muslimským bratrstvem a džihádisty. V této souvislosti se jen těžko odděluje příčina od následku. Uznání opozice coby legitimní vlády v Sýrii, jak se stalo v Libyi, by sice poskytlo vzpruhu Asadovým protivníkům, avšak ti prozatím postrádají vážnost, kterou by tak smělý krok vyžadoval.

Nepokoje v Egyptě (30. ledna 2011)

Opozice ze sebe musí učinit důvěryhodnou a přitažlivou alternativu vůči Asadovu režimu a mezinárodní i regionální kritici režimu musí tomuto procesu napomáhat. Asadův režim je odsouzen k zániku. Nemá legitimitu a zákonitě padne. To však může trvat ještě dlouho – a může to být spojeno s alarmujícími náklady. Alternativou je efektivní opozice, která se bude těšit jednoznačné podpoře klíčových regionálních i mezinárodních aktérů.
Itamar Rabinovich

Itamar Rabinovich, bývalý velvyslanec Izraele ve Spojených státech (1993-1996), dnes působí na Telavivské univerzitě, Newyorské univerzitě a v Brookingsově institutu.

Copyright: Project Syndicate, 2012. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.

Video