Mělo se tedy za to, že Rusko drží trumf: mohlo se samo rozhodnout, jak velký tlak je připraveno vyvinout na syrského prezidenta Bašára Asada, aby na zmíněný plán přistoupil. Kdyby byl tento názor správný, pak by Írán bezpochyby držel stejně silné karty. Annan koneckonců odcestoval i do Teheránu. Zdá se, že tradiční geopolitika vyvažování moci se má čile k světu. Tento názor je však přinejlepším neúplný a zatemňuje stejně mnoho, jako odhaluje. Zejména opomíjí klíčovou a stále větší důležitost regionální politiky a institucí.
Syrský prezident Bašár Asad na návštěvě rozstříleného Homsu (26. března 2012)
Turecko a článek číslo 5
Dlouhodobější řešení syrské krize totiž závisí stejně tak na Turecku a Lize arabských států jako na Spojených státech, Evropě a Rusku. Zamysleme se nad dalšími událostmi z minulého týdne: turecká vláda dala jasně najevo, že pokud Annanův plán nepřinese výsledky, uchýlí se k novým opatřením. Turečtí činitelé vydávají podobná prohlášení už celé měsíce, avšak syrští vojáci nyní stříleli do Turecka, když pronásledovali vzbouřence se Svobodné syrské armády, kteří uprchli přes hranici, přičemž počet syrských civilních uprchlíků se prudce zvýšil. Premiér Recep Tayyip Erdogan navíc situaci minulý týden dramaticky vyhrotil, když hovořil o tom, že má „mnoho možností“, a dodal: „A také NATO má podle článku 5 zodpovědnost za turecké hranice.“
Zvláštní vyslanec OSN a Ligy arabských států Kofi Annan během jednání v Damašku (10. dubna 2012)
Článek 5 Severoatlantické smlouvy stanovuje, že útok na jednoho člena NATO má být považován za útok na všechny a že všichni přijdou danému členovi na pomoc. Jiné členské státy NATO by samozřejmě mohly nesouhlasit s názorem, že Sýrie skutečně napadla Turecko, ale kdyby se Ankara odvolala na článek 5, odmítnutí nabídnout pomoc by mohlo mít nepříjemné důsledky pro alianci jako celek. A Asad velmi dobře ví, že bude nemožné vyhnout se dalším přeshraničním incidentům, nebude-li ochoten umožnit Svobodné syrské armádě, aby využívala Turecko jako bezpečnou zónu.
Význam článku 5 spočívá v tom, že lze-li věrohodně prokázat, že Turecko a jeho spojenci jednají v sebeobraně, nemusí usilovat o souhlas Rady bezpečnosti OSN. Erdoganův náznak tak zcela mění situaci, protože nutí Asada počítat s možností de facto vojensky vynuceného vzniku bezpečné zóny pro civilní opozici.
Turecký premiér Recep Tayyip Erdogan
Děkuji, až po vás…
Hlubší význam pak spočívá v tom, že první úroveň legálnosti a legitimity potřebné k úspěšnému použití síly zde poskytují regionální organizace včetně NATO. Spojené státy by nebyly podpořily intervenci v Libyi, kdyby Liga arabských států nepodpořila bezletovou zónu a nebyla ochotna jít na tomto základě do OSN.
Předpokládáme-li, že Asad nezačne srovnávat buldozerem se zemí celá města, pak si neumím představit, za jakých okolností by USA podpořily třeba i omezenou vojenskou intervenci v Sýrii bez veřejného souhlasu Ligy arabských států a Turecka. Proto jsme v otázce Sýrie svědky hry „až po vás“, kdy Turci tvrdí, že potřebují podporu Západu, USA tvrdí, že potřebují regionální podporu, a obě strany tvrdí, že potřebují podporu OSN.
Afrika si pomáhá sama
Podíváme-li se mimo Blízký východ, pak nejlepší příklad geopolitiky založené ve stejné míře na regionálních mocnostech a institucích jako na tradičních velmocích představuje Afrika. Zatímco Annan vynakládá maximální diplomatické úsilí, aby vyřešil syrskou krizi, nepokoje v Senegalu, Mali, Malawi a Guineji-Bissau hbitě vyřešily jiné regionální mocnosti. Zejména Africká unie (AU) opakovaně zasahuje ve jménu vymáhání Africké charty demokracie, voleb a vládnutí.
Bublající násilí provázelo nedávné volby v Senegalu, v nichž bylo prezidentu Abdoulaye Wadeovi bezprecedentně umožněno ucházet se o funkci i na třetí funkční období. První kolo svedlo Wadea do souboje s Mackym Sallem a Africká unie v tu chvíli rychle vyslala do země volební pozorovatelskou misi tvořenou zástupci osmnácti afrických států, která měla posoudit, zda volby proběhly legálně a výsledky „odrážejí vůli senegalského lidu“. Nemůžeme s jistotou tvrdit, jaký dopad měla tato mise na Wadeovo konečné rozhodnutí uznat porážku se Sallem, nicméně vědomí, že ho sleduje celý region, muselo mít na jeho uvažování vliv.
Mapa Mali. Sever země ovládli tuaregové a vyhlásili tam samostatný stát Azavad.
Situace v Mali je složitější, neboť ji definuje probíhající odtrženecké hnutí i převrat z 21. března. Po převratu nicméně AU a Hospodářské společenství západoafrických států (ECOWAS) s podporou OSN okamžitě pozastavily členství Mali v AU, uvalily na zemi hospodářské a diplomatické sankce a omezily vůdcům převratu možnost cestovat. O pouhé dva týdny později představitelé ECOWAS oznámili, že dospěli s vůdci převratu k dohodě o návratu k civilní vládě výměnou za zrušení sankcí.
Stejně tak prezident AU Jean Ping odsoudil počátkem dubna převrat v Guineji-Bissau, a to neprodleně a s použitím nejsilnějších možných výrazů.
Zajímat se o sousedy
Lidé, kteří veškeré kroky na mezinárodní scéně interpretují jako výsledek ustavičného soupeření jednotlivých států o moc a prestiž, budou mít vždy po ruce dostatek důkazů. Způsob, jakým se v Sýrii projevuje saúdsko-íránská rivalita, je výtečným příkladem. Touha zemí zastavit masové vraždění ve svém sousedství nebo vymáhat regionální normy však má také svou sílu. Stále častěji platí, že pokud nezasáhne regionální instituce, je pro síly nacházející se mimo region obtížné intervenovat. A když se naopak region sjednotí na dalším postupu, začne být intervence vnějších mocností méně nezbytnou nebo účinnější.
Anne-Marie Slaughter
Anne-Marie Slaughterová, bývalá ředitelka politického plánování na americkém ministerstvu zahraničí (2009-2011), je profesorkou politiky a mezinárodních záležitostí na Princetonské univerzitě.
Copyright: Project Syndicate, 2012. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.
