Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Proč evropskému filmu začíná být domácí kontinent malý

  8:36aktualizováno  16:36
Z toho, co bylo vidět tento měsíc na 64. Mezinárodním filmovém festivalu ve švýcarském Locarnu, se dá soudit, že mnohým evropským režisérům se už nechce patlat v „malých“ evropských záležitostech. Trend až neurotického cestování filmu po všech kontinentech se v Locarnu potvrdil v plné síle.

Z filmu Calvet | foto: http://calvetmovie.com

Ta „nadevropskost“ je dána jednak tím, že koprodukční filmy se z definice odehrávají někdy v různých koprodukčních zemích, jednak je to kvůli hrdinům příběhů: jde o lidi, které osud zavál do nejzazších koutů světa, o běžence či větroplachy.  A navíc: globalizací příběhů současný film jak vyhovuje módnímu trendu, tak může vydělat víc peněz nebo festivalové slávy.  Výlety některých hrdinů, respektive jejich režisérů, působí dokonce logicky a jako výsledek vnitřní cesty. Na MFF Locarnu se objevilo několik evropských filmů nebo filmů evropských režisérů hledající témata mimo evropský kontinent. A mají s tím úspěch u publika.

Umělec a bodyguard

Jean Marc Calvet je malíř. Plátna, která začal malovat před sedmi lety, skládá ze stovek malých démonů s výraznými rty a očima; propojuje je náboženskou symbolikou, motivy „naprogramované sebedestrukce“ či utrpení. Překvapuje to už proto, že Calvet si nikdy nedělal nic z „hrozby“ Boha a ve filmu je spíš než utrpení cítit jeho optimismus a živočišnost.

Dokumentární film Calvet britského režiséra Dominica Allena (nar. 1964) o tomto umělci a bodyguardovi zachycuje život hrdiny prakticky shodného věku – Calvet je o rok mladší, než režisér. Je to typický hrdina v pohybu. Allen obsahově vychází z deseti klíčových rozhovorů s malířem a obohacuje je o bohatý místopis a imaginativně zajímavá místa a citáty. V tom má své zkušenosti: točil politické a cestovní dokumenty pro BBC a další televizní kanály, zejména z nebezpečných a konfliktních míst, pracoval v produkci filmů i jako scenárista. Jeho náklonnost k divokým, neuspořádaným a kontroverzním  tématům ho přivedla ke Calvetovi, jehož  životaběh připomíná zápalnou šňůru.

Z filmu Calvet

Z filmu Calvet

Calvet se narodil v Nice, jeho rodiče odešli do USA, on se stal dítětem ulice, kde také začalo jeho životní peklo. Roku 1996 splodil syna Kevina, o šest let později ho beze slova opustil, odešel jako legionář do Cizinecké legie a později se stal policista v Miami. Později pracoval jako bodyguard člověka, který si říkal Bankéř. Šlo o mafiána, pro něhož Calvet musel opatřovat holky a drogy. Dostal se do podsvětí, sám se stal gangsterem - jako jeho pán. Až do určitého okamžiku mu to nevadilo, ale pak se rozhodl skočit: už coby silný narkoman utekl roku 2002 se šeky svého bosse přepsanými na své jméno do Kostariky. Šeky se mu podařilo vyinkasovat, zakoupil si bezpečný dům v San José na konci ulice, kde by se mohl bránit, kdyby ho chtěl někdo zabít. 

Šňupal - podle svých slov - dvacet gramů cracku a pil pět litrů alkoholických nápojů denně; trpěl paranoiou a halucinacemi. Příšerně zhubnul - ze sto třiceti na sedmačtyřicet kilo. Postupně zdevastoval zařízení domu. Celé dny stál v prvním patře s nataženou puškou, protože měl pocit, že do domu se někdo snaží dostat. Po devíti měsících šílenství a strachu ze smrti pomaloval stěny vlastní krví a barvou z plechovek, které zbyly po renovaci domu. Film nelíčí přerod narkomana a vyšinutce v umělce s nějakou komplexností, „pouze“ popisuje protagonistovu snahu „dostat se ven ze svých démonů a strachu“.

Z filmu Calvet

Z filmu Calvet

Calvet nedlouho po svém uměleckém přerodu odešel do Nikaraguy. Tam začal roku 2003 ve zběsilém tempu malovat, zbavil se závislostí, jeho obrazy byly přijaty na první výstavy (2004), pak se s díly dostal do New Yorku. Dokonce učil - v nikaragujské Granadě studenty. Dneska prodává za částky kolem 20 000dolarů za kus.

Klíčovým momentem filmu je návrat do Francie, kde se vloni Calvet rozhodl hledat svého teď už čtrnáctiletého syna; v těchto chvílích film přechází do černobílého tónu, čas se rozplývá, postavy mizí. „Nikdy není pozdě,“ je životní krédo muže, který se octl nad propastí, byl smířen s koncem, ale dostal se ven.

Dva přerody jednoho hrdiny (z narkomana v malíře a z vlajícího bohéma v milujícího otce) jsou jistě na skeptického českého diváka trochu moc. V tuzemském filmu by takový přerod byl sotva možný, protože by mu asi nikdo nevěřil. Film Dominica Allena je ovšem tak strhující, že tomu uvěřit lze.
Natáčelo se ve Francii, v USA a ve Střední Americe, na místech, kde Calvet bojoval, kradl, dealoval a podstoupil svůj zápas s démony. Calvet o svém životě vypráví s otevřeností, vášní a se zaujetím. Těžko říct, zda ztráta syna je skutečně traumatem jeho života, anebo je do filmu přidána coby emocionální svorník, protože je samozřejmě cituplné, když se gangster pídí po zapomenutém synovi a pláče pro něj.

Z filmu Calvet

Z filmu Calvet

Energie, kterou vyzařuje Calvet, je ohromná – ve filmu je jí vše podmíněno. Nebýt jí, Allenův film by byl pouhý odvar.  Ostatně i malování je přetavování jedné energie v druhou. Možná téže energie, jakou Calvet používal jako bodyguard a rváč. 

Jdou, ale nevědí kam

Ruská režisérka žijící ve Spojených státech Julia Loktev (1969) natočila film Nejosamělejší planeta. Měl v Locarnu světovou premiéru a mnoho lidí překvapil pustými scenériemi bez lidí -  předchozí režisérčin snímek se odehrával v centru davu na Times Square.

Nejosamělejší planeta vypráví o dvou turistech a jejich průvodci, kteří stoupají  do hor Gruzie. Nic jiného se ve filmu neděje. Alex je Američan, který mluví s přízvukem – hraje ho známý mexický herec Gael García Bernal. Nevíme však přesně, odkud se přistěhoval. „Takových lidí mluvících s přízvukem jsou dnes v Americe milióny, další milióny se narodily někde jinde,“ říká Julia Loktev.

Ruská režisérka žijící ve Spojených státech Julia Loktev natočila film

Ruská režisérka žijící ve Spojených státech Julia Loktev natočila film Nejosamělejší planeta

Všechno, co o Axelovi víme, tedy je, že má rád divokou přírodu a svou dívku, Američanku Niku, kterou hraje izraelská herečka Hani Furstenberg. Alex ji mezi traverzy  kamenných polí v horách učí pár španělských slovíček. Také si vyprávějí vtipy. Jejich průvodce je gruzínský sedlák Dato. Žije sám, jeho žena odešla do Holandska, jak při výstupu sdělí.

Oba „Američané“ – Alex a Nika - žijí tím, že cestují. Byli na nejrůznějších místech planety. Na Kubě, v Salvadoru nebo v Kyrgyzstánu. O tom, co prožili, nevíme nic. Jsou to lidé, kteří jdou, aniž by někam došli. Věční cestující, turisté v divočině. Zjevně mají rádi neobydlenou přírodu (v celém filmu jen stoupají do hor, začínají v zeleni, na konci se objeví sněhová pole), ale zjevně milují pocit, že byli na mnoha místech planety, na něž si za čas možná ani nevzpomenou.

Záběr z filmu Nejosamělejší planeta

Záběr z filmu Nejosamělejší planeta

Film měl být na přání koproducenta natočen v Číně, v Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang, konkrétně  na čínsko-afghánsko-pakistánském pomezí, tedy cca 2500 kilometrů od Gruzie. Hory tu podle vyprávění režisérky připomínají Kavkaz.  Dva týdny po obhlídkách vypukly v autonomní oblasti nepokoje a policie region uzavřela. Natáčelo se tedy nakonec v Gruzii, s dvěma profesionálními herci a s gruzínským horolezcem (Bidzina Gujabidze), který hraje průvodce. Další neprofesionální herci hrají náhodné lovce, kteří se s americkými turisty setkají a zcela změní jejich vnitřní pocity.

Záběr z filmu Nejosamělejší planeta

Záběr z filmu Nejosamělejší planeta

Film inspirovala matka režisérky, která ráda chodila po Kavkaze  ještě v dobách studia a považovala ho za přírodní perlu Sovětského svazu. Snímek volně navazuje na dílo sovětského režiséra Michaila Kalatozova Neodeslaný dopis, který líčí vztah člověka a přírody, avšak režisérka jej natočila v minimalistickém stylu, ne nepodobném metodě Francouze Roberta Bressona.

Julia Loktev situovala příběh o cizincích ve vlastní zemi do jiné země a vybrala si herce dvou úplně jiných národností, než které hrají. Přesto vznikl nesmírně čistý, svým způsobem napínavý film, v němž hraje hlavní roli příroda.

Kultura násilí

Patnáct let po skončení občanské války v Guatemale se do této středoamerické země vypravil rakouský režisér Fritz Ofner (1977) a natočil tu dokument Evoluce násilí. Pojednává o tom, jak a proč pokračuje vraždění i po skončení války. Šestatřicet trvající válka mezi vojskem, levicovými guerillami a tzv. civilními hlídkami zanechala po sobě „kulturu násilí“. Výbuchy na ulici, případy ubodání nožem nebo šroubovákem či únosy dětí cituje film jako denní záležitost. „Den bez mrtvých těl je nudný,“ říká jeden z přihlížejících u místa vraždy. „Dnes je vražd víc než v době občanské války,“ praví další přihlížející. Politický systém nahrává silovému řešení – je postavený na korupci a zneužívání pravomocí.

Plakát k filmu Evoluce násilí

Plakát k filmu Evoluce násilí

Snímek z filmu Evoluce násilí

Snímek z filmu Evoluce násilí

Ofnera zajímá především to, jak k tomuhle došlo. Do vývoje jedné z nejbohatších středoamerických zemí začaly zasahovat v padesátých letech velké americké ovocnářské společnosti (káva, cukr a banány patří mezi hlavní exportní komodity Guatemaly). Zároveň se formovala komunistická strana a revoluční levicové guerilly na obranu země proti „vyšším zájmům“. Proamerická vláda z padesátých let se dostala pod palbu Guerillové armády chudých (EGP) a dalších revolučních organizací. Země se obrátila k Sovětskému svazu a ke Kubě jako ke spojencům.

Ovšem v osmdesátých letech vliv Sovětského svazu slábl, kdežto USA se snažily svoji pozici v regionu posílit. Americký ministr zahraničí Henry Kissinger považoval vládu levicových guerill za „extrémně nebezpečnou pro USA“ a později prezident Reagan varoval, že „tímto způsobem dochází k rozšiřování totalitních režimů.“ A dodal: „Musíme těmto národům pomáhat ve jménu svobody.“

Snímek z filmu Evoluce násilí

Snímek z filmu Evoluce násilí

Film se pak přesouvá na mayský severovýchod země, do hor, kde žijí převážně původní obyvatelé. Mayové stále věří myšlence osvobození od cizí nadvlády, s níž v padesátých letech přišly levicové guerilly mezi venkovské obyvatelstvo. Film naznačuje, že v zemi, která je takhle geograficky a politicky rozdělena, kde válka přetrvává v podobě každodenního násilí, a kde je většina bohatství země rozdělena mezi pětinu nejbohatší populace, je další společenská krize pouze otázkou času.

Přistěhovalectví Švýcary zajímá

Je zajímavé, že filmy o násilí v Guatemale nebo o palestinském gangsterském klanu v berlínské čtvrti Neukölln (německý dokument Běžci gangsteři), patřily v Locarnu k nejsledovanějším. A týž divácký zájem byl patrný i u hraného filmu Zvláštní let v režii Švýcara Fernanda Melgara; snímek má za námět deportaci přistěhovalců z vězení pro běžence ve Frambois u Ženevy.

Mezinárodní filmový festival v Locarnu

Mezinárodní filmový festival v Locarnu

Plakát k filmu Zvláštní let v režii Švýcara Fernanda Melgara

Plakát k filmu Zvláštní let v režii Švýcara Fernanda Melgara

Proč témata cizinců a cizích zemí tak zajímají evropské režiséry i evropské diváky? Je to patrně tím, že evropský film hledá prostřednictvím ne-evropských témat a příběhů cizinců svou nezávislost. Jeho obsese cizími zeměmi je pochopitelná. Další příčinou je politická kultura: globální otázky jsou ve Švýcarsku, Rakousku i Německu v  centru pozornosti médií. V těchto zemích by se mohlo jen těžko stát, že by možný rozpad Evropské unie a řešení krize eura zajímal moderátory televizní talk show méně než okolnosti možné další koaliční krize kvůli výrokům někoho takového jako je v Česku Ladislav Bátora (jak se to přihodilo v ranním rozhovoru senátora Jaroslava Kubery v České televizi - Kubera stočil rozhovor na evropskou krizi, ale moderátoři ho vrátili zpátky ke koaličním lapáliím). V německých nebo švýcarských médiích se k možné krizi Evropy denně vyjadřují politici, i když mnohdy naučeně a automaticky. U nás se nyní hlavně vyslovují k Bátorovi. Mediální krajina je přitom určující pro směry, jimiž se vydá film.

Podstatně bližší vztah k celosvětovým tématům je jednou z příčin zájmu evropského filmu o to, co se děje v odlehlých zemích. Další příčinou jsou – jak bylo již řečeno už v úvodu tohoto ohlédnutí - koprodukční partneři: ti potřebují, aby se film odehrával ve více státech, aby v něm bylo angažováno co nejvíc profesí z různých zemí, protože je pak do těchto zemí lépe prodejný. A za třetí: v českém kontextu jsou otázky migrace a přistěhovalectví stále poněkud mimo. Švýcaři v Locarnu, v jednom z nejbohatších měst italsky mluvícího kantonu Ticino, považují za trendovou věc, když se alespoň virtuálně věnují tématu, které je přitom osobně zatím nijak netíží. Český omezený obzor – momentálně omezený Ladislavem Bátorou a vizí důchodce u bankomatu - účinně čelí importu globálnějších témat i do českého filmu. Český filmař se v nejlepším případě – tady jmenujme Roberta Sedláčka - snaží tenhle omezený obzor nějakým způsobem popsat, ale ne už ho překročit.

Cestující evropský film a evropští režiséři v pohybu by pro nás měli být inspirací. První pokusy zvládl Martin Mareček  v dokumentu Pod sluncem tma, Martin Ryšavý (Medvědí ostrovy) nebo předtím už Vít Klusák s Filipem Remundou, kteří se v Českým míru rovněž snažili atakovat omezený český obzor. Pohyb směrem ven z evropského kontinentu je pro evropský film nevyhnutelný a pro nás je určitě inspirativní.

Autor:


ZPRÁVY: Babiše překvapuje urputnost policie při další žádosti o jeho vydání



Hlavní zprávy

Nejčtenější

Právníci přechytračili soud. Vyhýbali se mu až do promlčení činu

Obžalovaní Karel Hnilica a Lenka Hnilicová na snímku z prosince 2012

Manželský pár advokátů Hnilicových názorně demonstroval, jak je v Česku možné se vyhnout trestu od soudu. Byť jde o...

Ve věku 39 let zemřel veterán Mevald vyznamenaný za službu v Afghánistánu

Prezident Miloš Zeman a český voják Jaroslav Mevald při slavnostním udílení...

Ve věku 39 let zemřel v pátek náhle český veterán Jaroslav Mevald zraněný v roce 2014 v Afghánistánu. Za hrdinství,...



U požáru motorestu na dálnici D10 zasahovali hasiči i v noci

Motorest Čtyři kameny u dálnice D10 nedaleko Hlavence u Prahy na snímku z 19....

Středočeští hasiči v noci na neděli pokračovali v hašení požáru motorestu Čtyři kameny na mladoboleslavské dálnici...

Dopravní podnik testuje gumové bodáky, mají zastavit přebíhače kolejí

Na tramvajové zastávce v Braníku dopravní podnik testuje zábrany v kolejišti...

Pražský dopravní podnik zkouší na jedné z tramvajových zastávek v Braníku gumové zábrany ve tvaru malých bodáků. Mají...

ODS, TOP 09, KDU-ČSL a STAN půjdou společně. Vést Sněmovnu Fiala nechce

ODS. TOP 09, KDU-ČSL a hnutí STAN se dohodly na společném postupu při formování...

Čtyři strany ve Sněmovně - ODS, TOP 09, KDU-ČSL a STAN - se domluvily na společném postupu při formování Sněmovny a...

Další z rubriky

ZÁPISNÍK: České sebebičování. Přijali jsme Mnichov a vůbec

Edvard Beneš před svou vilou

Obama přestal kouřit kvůli své ženě a lidem chybí nadhled. Říkáme, že jsme nejhorší a že se Beneš v roce 1938 choval...

ZÁPISNÍK. Miss America a vůdkyně Bobo. Papež poskytl interview

Miss America 2014 Nina Davuluri. Někteří Američané ji šmahem odsoudili jako...

Hrozné, Miss America je mohemedánka. Pinožení u klausistů. Proč na rozdíl od Němců odsuzujeme velkou koalici. Rozhovor...

ZÁPISNÍK: Troubové a hněv. ČSSD, ani Zeman nechápou míru vzteku v zemi

Sjezd ČSSD v Brně - (zleva) brněnský primátor Roman Onderka, jihomoravský hejtman a kandidát na předsedu ČSSD Michal Hašek a Zdeněk Škromach (18. března 2011)

Soutěž o nejpitomější výmluvu v sociální demokracii. Podlehl Zeman přesvědčení o neomylnosti? Babiš jde nahoru. To jsou...



Najdete na iDNES.cz