V době, kdy se Spojené státy připravují na slavnostní inauguraci svého prvního afroamerického prezidenta, vychází znovu najevo jeden z nejlepších aspektů jejich národní identity. Dosažení tohoto bodu sice trvalo déle než 200 let, avšak zahraniční pozorovatelé, zejména ti v Evropě, nad vzestupem Baracka Obamy žasnou. Vzhledem k tomu, že u nich jsou barevní lidé nebo přistěhovalci relativně vytlačováni na okraj, je jim jasné, že žádný francouzský, německý, italský nebo britský Obama není na obzoru, a zároveň si kladou otázku, jak to Amerika dělá.
Spojené státy mají rozhodně své chyby a o rasovou a národnostní identitu musí bojovat, avšak současně mají být na co hrdé, pokud jde o asimilaci lidí zahraničního nebo menšinového původu. Obamův příklad - a také příklad jeho čerstvě ustaveného kabinetu, v němž figuruje řada uznávaných lídrů etnických či rasových "okrajových skupin" - je užitečným ponaučením pro ostatní státy, zejména ty západoevropské. Co tedy Amerika dělá správně?
Dvě strany oceánu, dva příběhy
Zaprvé se americký národní příběh podstatně liší od západoevropských. Francouzský příběh se týká francouzství, britský příběh britství; novousedlíci již z podstaty do tohoto výkladu nezapadají nebo stojí mimo něj. Americké národní drama je však dramatem imigrace: všichni - s výjimkou domorodých Američanů - pocházejí odjinud. Všichni, kdo dnes představují elitu národa, mají předky, kteří přišli - mnohdy zkroušeně a ztrápeně - z jiného koutu světa.
Vlastnosti, které vedou lidi k tomu, aby se stali přistěhovalci - iniciativa, ctižádost, ochota riskovat - mají tedy v Americe obrovský společenský význam. Imigranti jsou pokládáni za lidi na cestě nepřetržitého sebezdokonalování, jejichž schopnosti přesahují příležitosti, které se jim nabízejí v zemích jejich původu. Naproti tomu do západní Evropy byli přistěhovalci zváni, aby zaplnili společensky špatně hodnocená místa, což automaticky vyvolalo sklon vidět tyto lidi a jejich děti jako příslušníky sloužící vrstvy, kteří nejsou schopni proniknout do širší společnosti, natož aby ji vedli. Na rozdíl od Ameriky musí západní Evropa navíc žít s tíživým svědomím ve vztahu k imigrantům, jejichž samotná přítomnost slouží jako připomínka evropské koloniální minulosti. V tomto smyslu je vztah mezi rodilými a novopečenými Američany od počátku "čistší".
Respekt k přistěhovalcůmVlastnosti, které vedou lidi k přistěhovalectví, mají v USA obrovský význam. |
Zadruhé Američané nevyžadují, aby přistěhovalci pokládali své kulturní nebo etnické zázemí za kontrast či protiklad k jejich "američanství". Každý má možnost přihlásit se k obojímu. Pokud je naopak identita prezentována jako jednoznačná volba, lidé si často nezvolí identitu hostitelské země, která je tak nepružná. V důsledku toho existují ve Velké Británii, Francii a Nizozemsku hluboce zakořeněné subkultury nepřátelsky naladěné a radikalizované muslimské mládeže. Zatímco však oni i další radikální muslimové po celém světě možná nenávidí Američany, lze si jen těžko představit amerikanizovanější předměstskou přistěhovaleckou subkulturu, než je subkultura muslimských přistěhovalců v USA.
Tito lidé neposlouchají radikální duchovní, protože jsou zaneprázdněni asimilací, vysíláním svých dětí na právnické a lékařské fakulty, opékáním masa o víkendech a návštěvami zápasů (amerického) fotbalu - a při tom všem ještě stihnou udržovat vroucný vztah se svým náboženstvím a komunitou. Nezměnilo se to ani po teroristických útocích z 11. září 2001, navzdory sílící nevraživosti vůči americkým muslimům ze strany rodilých Američanů - tato nevraživost je přitom založena na předpokladu, že se muslimové nedokážou asimilovat (stejné obvinění kdysi často mířilo proti židům v různých zemích světa).
Kdo se (ne)cítí odstrkován
V obecnější rovině platí, že Američané vidí v přistěhovalcích vítanou možnost zkombinovat jejich původní kulturu s nově nabytým "američanstvím", zatímco přistěhovalci nespatřují žádný rozpor mezi svým etnickým původem či náboženstvím a přijetím Ameriky za svou zemi. A co je ze všeho nejdůležitější, pokud jde o hodnocení snadnosti postupné integrace, tito lidé plně očekávají, že jejich děti budou bezvýhradně a bez váhání "americké" - kterýžto příslib se obvykle záhy naplní.
Jaký to rozdíl oproti západní Evropě! Tři generace poté, co se obyvatelé karibských zemí začali houfně stěhovat do Velké Británie, její občané karibského původu stále pochybují, zda budou jejich děti nebo vnuci někdy pokládáni za plnoprávné Brity. Rovněž turečtí gastarbeitři nejsou ani o dvě generace později považováni za plnokrevné Němce. A nepokoje dětí a vnuků alžírských, západoafrických a marockých imigrantů ve francouzských banlieues svědčí o tom, že ani Francie navzdory oficiální rovnostářské rétorice nedokázala svou přistěhovaleckou populaci asimilovat.
Přistěhovalci do EvropyDo západní Evropy byli přistěhovalci zváni, aby zaplnili společensky špatně hodnocená místa, což automaticky vyvolalo sklon vidět tyto lidi a jejich děti jako příslušníky sloužící vrstvy. |
Třetí důvod je možná nejdůležitější: Američané oddělují církev od státu. Pokud existuje anglikánská církev, pak člověk, který je židem, muslimem nebo sikhem, se na jisté podprahové úrovni prostě a jednoduše necítí jako plnoprávný Angličan. Protože se však zakladatelé Ameriky - z nichž mnozí byli potomky lidí prchajících před perzekucí oficiálního náboženství - zaručili, že nikdy nebude existovat nějaké státem posvěcené náboženství, nemusí se žádná náboženská skupina v Americe bez ohledu na velikost cítit odstrkovaná.
Právě z tohoto důvodu Američany neznepokojují viditelné symboly odlišných náboženství na veřejných prostranstvích. Předpokládá se, že jelikož je náboženství soukromou věcí každého člověka, jsou osobní náboženské symboly opravdu osobní. Muslimka nosící ve veřejné škole šátek prostě nosí šátek - nezpochybňuje provokativním způsobem hegemonistický společenský řád.
Co se kdo učí ve škole
Začtvrté je Amerika definována prostřednictvím výčtu hodnot, které může sdílet každý, nezávisle na předcích, konkrétní minulosti nebo zeměpisném území. Děti přistěhovalců, které chodí do amerických škol, se učí, že Amerika je - v ideálním případě - ztělesněním svobody, aspirací a tolerance. Dějiny jejich nového domova, které se vyučují ve školách, ilustrují, jak USA tyto ideály naplňují (případně nenaplňují), zatímco dítě evropských přistěhovalců se neučí ani tak o ideálech, jako spíše o panovnických rodech, historických událostech a zástupu "velkých mužů".
Kdyby si západní Evropa vzala příklad z USA, byla by uvnitř vlastních hranic pokojnější a lépe by dokázala využít talentu a vůdčích schopností svých tureckých, alžírských, karibských a dalších imigrantů. Teprve pak bychom se dočkali britského, francouzského, holandského nebo německého Obamy.
© Project Syndicate, 2008.
NAOMI WOLFOVÁAutorka spoluzaložila americké hnutí za demokracii American Freedom Campaign, napsala mimo jiné knihu Give me Liberty: How to Become an American Revolutionary (Dejte mi svobodu: Jak se stát americkou revolucionářkou). |
