Naše civilizace a lékařská věda jsou natolik vyspělé, že se dá různými způsoby pomáhat od podstatně menších bolestí , než jsou porodní. Pokud však rodí zdravá žena, má se obvykle v porodnicích za to, že musí , zejména než se dostane na sál, vydržet bez pomoci i tu nejstrašnější bolest. Ačkoli ve vyspělých zemích se od porodních bolestí již desetiletí citelně pomáhá a ačkoli uběhlo od sametové revoluce dvanáct let, v praxi se pro zdravou ženu v mnoha našich porodnicích zastavil čas. Obvykle se tak s rodičkami nakládá dle levné totalitní teorie, která se snažila přesvědčovat ženy o tom, že prý porod nebolí, že zvířata také rodí bez bolestí...Je to čirý nesmysl. A tak mnohá žena právě v porodnici poprvé v životě pozná, co je to skutečná bolest. Ne její intenzitu zpravidla není připravena.
Přitom k odvěkým nárokům, které na matky klade porod, se přidružují nároky způsobené civilizací: Fyzicky nevhodné zaměstnání - buď příliš sedavé nebo zase stát či tahat bedny v obchodech... stresy, spěch, chemicky znečištěné potraviny i ovzduší. Dalo by se tedy očekávat, že vymoženosti civilizace tyto těžkosti vyeliminují, není tomu tak.
K bolestem se v nemocnicích přidává - a toho pojmu se nebojím - i psychické týrání rodiček: Je to cizota nemocničního prostředí, chlad kachliček a nástrojů, vybavení porodního sálu, prostředí, které se pro zdravou rodičku stává trestem za něco, co neprovedla. Ve chvíli, kdy by měla být mezi lidmi, kteří ji mají rádi, v prostředí, které je jí obzvlášť příjemné - studený chlad nemocnice. Ale co je to chlad nemocnice proti tomu, co dokáže "naštvaný" personál? Hrubost některých zdravotníků může být otřesná. Těsně po porodu jsem byla svědkem situace, kdy byla osmnáctiletá svobodná dívenka na porodním sále fackami znovu a znovu přiváděna k vědomí, a ještě jí nadávali, že "si nechala" dítě! Ona dívenka mi po porodu děkovala, že jsem jí v době předporodní duševně pomohla - personál byl mimo! Personál dovede dát najevo, jak je mu nepříjemné, že "si rodička vzpomene" ve tři ráno... A že si dovoluje hlasitě sténat. A že se chce při bolestech pohybovat tak, jak jí velí matka příroda!
Ale co je to cizota nemocničního prostředí, hrubost některých zdravotníků, a bezmocnost žen při porodu proti zoufalému nedostatek spánku ! Každý lékař ví, že ticho léčí. Každá prababička ví, jak spánek posiluje. Šestinedělka, která má za sebou tak enormní výkon, jako je porod, si posilující spánek věru zaslouží! Ale ten bývá ženám v porodnici znemožňován. Po vysilujícím porodu šestinedělka často láme své životní rekordy v nedostatku spánku. Nemá nablízku, jako za starých časů - babičku, tetičku, sousedku, někoho, kdo by ukonejšil či přebalil dítě, zatímco žena nabírá spánkem síly po porodu. A režim nemocnice na spánek ohledy taky nebere. K poporodním bolestem tu vytírání podlahy, tu rozdávání léků, tu kojení, tu snídaně.. A co když maminka snídani zaspí nebo v době snídaně rodila na sále ? Pokud nemá jídlo u sebe, má smůlu, bude trpět hlady. Protože režim nemocnice je režim nemocnice...i s chladnými zdmi a personálem, na který je žena bezmocně odkázána.
A tak není divu, že v ženské populaci sílí hlasy volající po porodech doma. Není divu, že i dnes si jinak šťastné maminky mezi sebou v koutku postesknou : Další dítě už nechci...Kdybych to věděla, tak bych raději zůstala bezdětná...
Ale ženy pozapomenou, jsou nesmírně silné a obětavé. Ve víru nepřetržitých starostí o miminko a domácnost a při vědomí, že už "to" mají za sebou, rády přestanou myslet na porodnici.
A tak o rození a porodnictví dál diskutují a rozhodují ti, kteří o tom vědí nejméně - muži. Kdyby poznali na vlastní kůži, jak náročné je dnes i pro zdravou ženu těhotenství a porod - jak krutě žena pociťuje vedle bolesti netaktnost personálu, cizotu prostředí, nedostatek klidného, posilujícího spánku - tak by to tak nenechali. O překot by ve státním rozpočtu hledali, a také našli, nemalé peníze na náležité odborné i estetické vybavení porodnic, na umožnění porodu doma, na potřebné léky pro maminky, i na vložky.... A stát by to zas až tolik nestálo. Vždyť na rodičkách šetří dvakrát: Jednou, že nezná způsob, jak se rodičkám odměnit, podruhé, že ženy rodí velmi, velmi málo.
Přitom k odvěkým nárokům, které na matky klade porod, se přidružují nároky způsobené civilizací: Fyzicky nevhodné zaměstnání - buď příliš sedavé nebo zase stát či tahat bedny v obchodech... stresy, spěch, chemicky znečištěné potraviny i ovzduší. Dalo by se tedy očekávat, že vymoženosti civilizace tyto těžkosti vyeliminují, není tomu tak.
K bolestem se v nemocnicích přidává - a toho pojmu se nebojím - i psychické týrání rodiček: Je to cizota nemocničního prostředí, chlad kachliček a nástrojů, vybavení porodního sálu, prostředí, které se pro zdravou rodičku stává trestem za něco, co neprovedla. Ve chvíli, kdy by měla být mezi lidmi, kteří ji mají rádi, v prostředí, které je jí obzvlášť příjemné - studený chlad nemocnice. Ale co je to chlad nemocnice proti tomu, co dokáže "naštvaný" personál? Hrubost některých zdravotníků může být otřesná. Těsně po porodu jsem byla svědkem situace, kdy byla osmnáctiletá svobodná dívenka na porodním sále fackami znovu a znovu přiváděna k vědomí, a ještě jí nadávali, že "si nechala" dítě! Ona dívenka mi po porodu děkovala, že jsem jí v době předporodní duševně pomohla - personál byl mimo! Personál dovede dát najevo, jak je mu nepříjemné, že "si rodička vzpomene" ve tři ráno... A že si dovoluje hlasitě sténat. A že se chce při bolestech pohybovat tak, jak jí velí matka příroda!
Ale co je to cizota nemocničního prostředí, hrubost některých zdravotníků, a bezmocnost žen při porodu proti zoufalému nedostatek spánku ! Každý lékař ví, že ticho léčí. Každá prababička ví, jak spánek posiluje. Šestinedělka, která má za sebou tak enormní výkon, jako je porod, si posilující spánek věru zaslouží! Ale ten bývá ženám v porodnici znemožňován. Po vysilujícím porodu šestinedělka často láme své životní rekordy v nedostatku spánku. Nemá nablízku, jako za starých časů - babičku, tetičku, sousedku, někoho, kdo by ukonejšil či přebalil dítě, zatímco žena nabírá spánkem síly po porodu. A režim nemocnice na spánek ohledy taky nebere. K poporodním bolestem tu vytírání podlahy, tu rozdávání léků, tu kojení, tu snídaně.. A co když maminka snídani zaspí nebo v době snídaně rodila na sále ? Pokud nemá jídlo u sebe, má smůlu, bude trpět hlady. Protože režim nemocnice je režim nemocnice...i s chladnými zdmi a personálem, na který je žena bezmocně odkázána.
A tak není divu, že v ženské populaci sílí hlasy volající po porodech doma. Není divu, že i dnes si jinak šťastné maminky mezi sebou v koutku postesknou : Další dítě už nechci...Kdybych to věděla, tak bych raději zůstala bezdětná...
Ale ženy pozapomenou, jsou nesmírně silné a obětavé. Ve víru nepřetržitých starostí o miminko a domácnost a při vědomí, že už "to" mají za sebou, rády přestanou myslet na porodnici.
A tak o rození a porodnictví dál diskutují a rozhodují ti, kteří o tom vědí nejméně - muži. Kdyby poznali na vlastní kůži, jak náročné je dnes i pro zdravou ženu těhotenství a porod - jak krutě žena pociťuje vedle bolesti netaktnost personálu, cizotu prostředí, nedostatek klidného, posilujícího spánku - tak by to tak nenechali. O překot by ve státním rozpočtu hledali, a také našli, nemalé peníze na náležité odborné i estetické vybavení porodnic, na umožnění porodu doma, na potřebné léky pro maminky, i na vložky.... A stát by to zas až tolik nestálo. Vždyť na rodičkách šetří dvakrát: Jednou, že nezná způsob, jak se rodičkám odměnit, podruhé, že ženy rodí velmi, velmi málo.
