Sociolog Philip N. Howard nedávno použil výraz „nová studená válka“, aby popsal „bitvy mezi vysílacími mediálními kanály a nově vzniklými sociálními médii, která mají naprosto odlišné přístupy k produkci, vlastnictví a cenzuře zpráv“. Vysílání vyžaduje značné finanční zdroje, a proto bývá centralizovanější – v důsledku čehož je také mnohem náchylnější ke státní kontrole. Sociální média naproti tomu proměňují každého člověka vybaveného mobilním telefonem v potenciálního terénního pozorovatele vládních činů i přehmatů a lze je jen obtížně vypnout bez vypnutí celého internetu. Na základě výzkumu souboje mezi vysílacími a sociálními médii v Rusku, Sýrii a Saúdské Arábii dospívá Howard k závěru, že bez ohledu na odlišnou mediální kulturu v jednotlivých zemích všechny tři vlády silně podporují státem kontrolované vysílání.
Kanadský sociolog Philip N. Howard (nar. 1970)
Tyto intra-mediální šarvátky jsou zajímavé a důležité. Způsob oběhu informací totiž podle Howarda odráží představu o tom, jak by měla být daná společnost/entita uspořádaná.
Clintonová chce jen jeden internet
Ještě hlubší rozdíly však existují v přístupu k zásadní otázce, komu vlastně informace patří. Americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová v lednu 2010 prohlásila, že Spojené státy „podporují jediný internet, kde bude mít veškeré lidstvo rovný přístup k informacím a myšlenkám“. Tento postoj odůvodnila nejen prvním dodatkem americké ústavy, který chrání svobodu vyjadřování a svobodu tisku, ale i Všeobecnou deklarací lidských práv, podle níž mají všichni lidé právo „vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmikoliv prostředky a bez ohledu na hranice“. Odhodlání mnoha vlád „budovat elektronické bariéry“, a blokovat tak vlastním občanům přístup ke všem zdrojům internetu podle ministryně znamená, že se „na náš svět snáší nová informační opona“.
Putin kontrolu rád
Tento širší souboj se odehrává na mnoha místech včetně zmíněné Mezinárodní telekomunikační unie (ITU), jejíchž 190 členských zemí se v prosinci sejde v Dubaji, aby aktualizovalo mezinárodní telekomunikační smlouvu, která byla poprvé přijata v roce 1988. Mnoho detailů smlouvy má sice vysoce technický ráz a týká se trasování telekomunikačních kanálů, avšak různé vlády již předložily i jiné návrhy na úpravu smlouvy – například ustanovení, která mají usnadnit vládní cenzuru internetu.
Ruský prezident Vladimir Putin (vpravo) a šéf ruského letectva Viktor Bondarev sledují nedaleko Moskvy leteckou přehlídku. (11. srpna 2012)
Ruský prezident Vladimir Putin otevřeně hovoří o své touze využít ITU k „zavedení mezinárodní kontroly“ internetu, která by zrušila současné uspořádání ponechávající vládu nad internetem v rukou soukromých skupin, jako jsou Internetová korporace pro přiřazené názvy a čísla (ICANN) nebo Komise pro techniku internetu (IETF). USA by nikdy nepodepsaly úmluvu, která by zásadně změnila strukturu řízení internetu, ale jde o to, že mnoho vlád se pokusí využít procesu doplňování smlouvy k posílení své schopnosti kontrolovat informace, k nimž mají jejich občané přístup.
V praxi vlády často zajímá především otázka, jak zablokovat informace o tom, co dělají. Například jedním z prvních kroků syrské vlády poté, co začala střílet do demonstrantů, bylo vyhoštění všech zahraničních novinářů. Vláda Tádžikistánu zablokovala před několika týdny YouTube a údajně uzavřela komunikační sítě v odlehlém regionu, kde vládní síly svádějí boj s jistou opoziční skupinou. A čínská vláda zase zakázala všem zahraničním novinářům vstup do Tibetu, když tam před olympijskými hrami v roce 2008 tvrdě zasáhla proti demonstrantům.
Surrealismus v Sýrii
Tuto tradičnější taktiku lze nyní doplnit o nové nástroje k šíření dezinformací. Pro ty, kdo sledují syrský konflikt, může být odebírání zpráv reportérů a opozičních představitelů na Twitteru surreálným zážitkem.
Syrský novinář ještě v Qámišlí drží nápis "Není vězení, které by uvěznilo svobodu. Není vězení, které by uvěznilo Mazena Darwishe." Mazen Darwish je předseda Syrského centra pro média a svobodu projevu (SCM) (24. června 2012)
Ósáma Monažíd, syrský konzultant v oblasti strategických komunikací, který posílá setrvalý proud informací a odkazů na opoziční činnost v Sýrii, začal před dvěma týdny zničehonic rozesílat provládní propagandu. Rovněž saúdský satelitní zpravodajský kanál Al-Arabíja oznámil, že jeho účet na Twitteru napadla „Elektronická syrská armáda“ – stínová skupina, kterou s největší pravděpodobností tvoří nezávislí operativci těšící se přímé či nepřímé podpoře syrské vlády. Číst o důmyslných možnostech kybernetické války je jedna věc, ale vidět, jak se někdo skutečně zmocňuje internetových identit známých lidí či webových stránek, je něco zcela jiného.
Světlo je nejlepší dezinfekce
Na mnoha frontách, kde se pokračující a stále intenzivnější informační válka projevuje, potřebují síly hájící svobodu informací novou zbraň. Vláda vyhošťující novináře nebo blokující zpravodajské a sociálně-mediální webové stránky, které byly až dosud povolené, by měla být sama pokládána za první varovný příznak krize, který si zasluhuje mezinárodní zkoumání. Přitom by se mělo vycházet z předpokladu, že vlády, které nemají co skrývat, také nemají co ztratit, když umožní svým občanům a mezinárodně uznávaným sdělovacím prostředkům, aby o jejich činnosti podávali zprávy.
Nemá-li být tento předpoklad bezzubý, měl by se zahrnout i do mezinárodních obchodních a investičních dohod. Představme si, že by Mezinárodní měnový fond, Světová banka a regionální rozvojové banky pozastavily financování ihned poté, co by některá vláda zatáhla informační oponu. A představme si, že by zahraniční investoři uzavírali smlouvy s ustanovením, že vyhoštění a zákaz vstupu zahraničním novinářům nebo rozsáhlé blokování přístupu k mezinárodním zpravodajským zdrojům a sociálním médiím představují příznak politického rizika, který postačuje k tomu, aby investor nemusel plnit závazky stanovené smlouvou.
Američané říkají, že sluníčko je nejlepší dezinfekce. Přístup občanů k informacím představuje základní nástroj, jak volat vlády k zodpovědnosti. Vládní snaha manipulovat s informacemi nebo je blokovat by se měla považovat za zneužití moci – jeho záměrem je totiž zamaskovat řadu jiných zneužití.
Anne-Marie Slaughterová
Anne-Marie Slaughterová, bývalá ředitelka politického plánování na americkém ministerstvu zahraničí (2009-2011), je profesorkou politiky a mezinárodních záležitostí na Princetonské univerzitě.
Copyright: Project Syndicate, 2012. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.
