Čokoláda Hershey, cigarety Camel a Kool, žvýkačky, nylonky, coca-cola - to vše se tehdy vylodilo s Američany a dalšími spojenci.
Pro mnohé lidi v zastrčené provincii to byl po letech první dotek blahobytu. "Před 6. červnem jsme neměli moc co k jídlu. Po něm to změnilo. U našeho domu se usadily hned tři polní kuchyně. Měli jsme dost chleba, čokoládu, bonbony... Šli jsme od extrému k extrému," vzpomíná Marcel Marot, kterému bylo tehdy třináct let.
I jeho vzpomínky na příchod prvních spojeneckých vojáků jsou spojeny s jídlem. "6. června ve tři ráno jsme šli do úkrytu. Po několika hodinách jsem začal mít hlad, a tak jsem řekl babičce, u které jsem bydlel, že jdu pro jídlo. Vedle nás je zámek, kde měli Němci svůj štáb. Když jsem vylezl, zakřičela na mne hlídka: Běž rychle a vrať se brzy. To bylo mé poslední setkání s Němci. Pak na náš úkryt zabušil anglický voják a zeptal se: Kde jsou bošové (tj. Němci)?" vypráví.
Jeho vesnice Saint Come de Fresne leží na nejzápadnějším okraji pláže Juno, kde se vyloďovali Britové. V den D totiž neoplývali jídlem a cigaretami jen Američané.
Také jediná fotografie dne D, kterou má paní Nicole Devillez z blízkého Ver-sur-Mer, ukazuje anglické vojáky, jak dávají cigarety jejímu otci a strýci. Bylo to poněkud komické, jen pár hodin předtím tíž Angličané zadrželi oba muže kvůli podezření, že jsou to němečtí špioni.
Pekař na dva týdny utekl
Paní Devillez s nadšením vypráví o obrovské flotile, o "moři, které bylo černé od lodí". Ale s neméně velkým nadšením vypráví i o britské čokoládové konzervě, u níž stačilo zapálit knot a ona se sama ohřála. Pro děti jako ona byla invaze spojena právě s čokoládou, kterou spojenečtí vojáci po vylodění tak štědře rozdávali.
Bez jídla od spojenců by asi místní lidé strádali více než za okupace. "Před invazí utekla z naší vsi spousta lidí do vnitrozemí. Třeba náš pekař se vrátil až za dva nebo tři týdny. Mezitím nám Angličani dávali svůj chleba, takové malé bochníčky," vzpomíná paní Devillez, které bylo tehdy šestnáct.
I německý voják Anton Walter, který byl 6. června raněn a den poté zajat, později vzpomínal. "Nic mi v zajetí nechybělo - ani bonbony, ani čokoláda, ani cigarety." Jiný, ještě bojující Němec, Horst Butler, napsal v den D nadšený dopis rodičům, že jim sehnal dvě kila másla, a že když to půjde, pošle domů ještě kilo...
Nedaleko přímořských restaurací, které oplývají plody moře, normandským hovězím na všechny způsoby, calvadosem a víny všeho druhu, se jen těžko věří, že za války tu lidé neměli moc co do úst.
Vojáci dostávali "poslední večeři"
Ale v červnu 1944 měl jen málokdo v celé okupované Evropě to, co si nesl s sebou do boje každý americký voják: v batohu měl přibalené potravinové dávky v hodnotě 3000 kalorií na den.
A žádný německý voják nemohl vzpomínat na dobrou "poslední večeři", kterou dostali spojenečtí vojáci předtím, než vyrazili k břehům Francie. Většina toho, co snědli, pak skončila v moři nebo na palubě invazních plavidel.
Vylodění v Normandii bylo jedním z největších úderů, jaký byl zasazen Třetí říši, místu nesvobody a vraždění. Byl to však i střet světa bohatství se světem bídy v okupovaných zemích a osvobození přinášelo mnoha Francouzům viditelnou (byť často jen dočasnou) vlnu dostatku jídla a dalších radostí.
 Marcel Marot si vzpomíná na náhlý dostatek jídla, který přišel se spojeneckými vojáky. |
