Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Připravoval jsem se na smrt, říká Kubal

  22:46aktualizováno  22:46
Šest dní drželi iráčtí povstalci v zajetí nedaleko Bagdádu tři české novináře - Michala Kubala, Petra Klímu a Víta Pohanku. Přečtěte si exkluzivní deníkové zápisky jednoho z nich - Michala Kubala.

Ta dopravní firma patří mezi nejzavedenější v Bagdádu. Sídlí v betonovém ghettu, hlídaném americkými vojáky okolo hotelu Palestina.

Co ale bylo mnohem důležitější, její řidiči byli ochotní dovézt nás po zemi do Ammánu. "Je to prověřená firma, sám osobně dohlédnu, abyste dostali zkušeného řidiče, který pojede bezpečnou cestou," ubezpečuje nás Jussif, náš průvodce.

Vracíme se domů, po dvou týdnech boje mezi snahou natočit materiál na reportáž na jedné straně a na straně druhé neriskovat a přežít uprostřed bouřícího Iráku.  "Je to mnohem horší než loni během války," shrnuje pocit nás všech, kteří se do Bagdádu vrátili po roce, Daniel, usměvavý reportér portugalského rádia.

Pijeme spolu pivo pár hodin předtím než se vydáváme na cestu do Ammánu. "Chlapci, dávejte pozor! Nerad bych vás zítra viděl ve zprávách na CNN! Jak tak přemýšlím, možná bych mohl natočit něco jako poslední rozhovor před únosem," žertuje a varuje zároveň.

Únosy jsou něčím jako novým trendem tady v Iráku, trendem, proti kterému se ale dá velmi obtížně bojovat, říkám sám ten večer v přímém vstupu v Událostech. Ze středního Iráku přicházejí zprávy o mizejících cizincích.

Zároveň ale dostáváme informaci, že cesta na Ammán se dá projet vcelku bez problémů, že šíitské nepokoje se uklidňují a že ve Fallúdži vedou jednání o příměří. Rozhodnutí je jasné - jedeme po zemi. Ještě večer volám Vítkovi Pohankovi, jestli se nechce přidat. Souhlasí. 

Neděle 11. dubna
Lidi ze CNN se obyčejně s jinými novináři příliš nebaví. Jedna z jejich hvězd Jim Clancy má ale ten den ve výtahu povídavou náladu: "Vy už jedete pryč? Vy nechcete být slavní, vždyť vás ještě neunesli!"

Přistupuju na žertovný tón: "Už na tom pracujeme, jedeme do Ammánu po zemi. Tak večer ve zprávách!" Podívá se znepokojeně a přeje hodně štěstí. Auto už je připravené, řidič se nám představuje jako Fadel.

Anglicky moc neumí, tak Petr poprosí zřízence z hotelu, ať mu vysvětlí, že má bitevní pole ve městě Falúdža objet asi 80 kilometrů severně přes město Samara. Vysvětluje mu taky, že nejsme Američani, ale tisk z Československa.

"Saháfa, Čekoslovákia." Dvě slova, která jsme v následujícím týdnu použili víc než cokoli jiného. Možná právě ta nám pomohla odvrátit první okamžiky nebezpečí a pomohla přežít.

Řidič se vydává na sever, jak bylo domluveno. Cestou ale míjí kolonu obrovských džípů a najednou odbočuje asi po pěti kilometrech v jejich stopách na západ. Nejedeme ani deset minut, když se v dálce objeví první ošátkovaný ozbrojenec.

Iráčané v džípech před námi projíždějí kontrolami bez problémů, nás ale okamžitě odstaví na krajnici. Z auta mě vleče chlapík s protitankovou střelou, přilepenou lepící páskou. V podřepu, v malé hliněné boudě čekáme, až pro nás přijede auto. To nás veze na další stanoviště, dál do území rebelů.

Tady už to jde rychle. Kolem auta se srocuje dav, nějaký chlapík mě prudce vytahuje ven a obírá o všechno, co mám na opasku: mobil, přenosný satelitní telefon, nůž i foťák. Vzápětí mi zavazují oči a pak i hrubou pytlovinou ruce za zády.

Skloň se, klečíš na zadním sedadle,“ slyším Vítkův hlas vedle sebe, nemá ještě zavázané oči, pořád ještě pro něj shánějí šátek. Vzápětí se ozývá i Petr - i když to vůbec nevypadá dobře, aspoň jsme pořád ještě spolu.

Vezou nás asi deset minut, pak auto zastaví a něčí ruce mě vedou do jakési místnosti. Tady nám sejmou šátky. Jsme v jakési boudě s udusanou hliněnou podlahou a matracemi podél stěn. Pak přichází vousatý čtyřicátník a začíná výslech.

Pečlivě procházejí všechny naše osobní věci: doklady, vizitky, zápisníky, poznámky. "Jestli jste Američani, tak vás okamžitě zabijeme," vyhrožuje. Používáme opět kouzelné zaklínadlo o československém tisku a dodáváme další klíčovou část naší arabské hatmatilky: "Čekoslovákia, máku džejš in Irák (žádná armáda v Iráku).

Zdá se, že to funguje. Přinášejí čaj a tvrdí, že ještě dneska nás propustí. Pořád ale jakoby čekali na někoho důležitějšího. A podezřele často padají zmínky o Sýrii a pak taky něco o Japoncích a milionu dolarů.

Žádné dobré zprávy, o syrských bojovnících v Iráku kolují jenom hrůzostrašné historky a představa, že by za nás chtěli milion dolarů výkupného taky příliš nadějí nevzbuzuje. Pak přichází nejtajemnější postava celé naší anabáze, která Petra děsila celý týden.

Pupkatý Arab oblečený v tradičním modrém oděvu s obrovskými svářečskými brýlemi na očích, vypadá trochu jako potápěč. Chraplavým hlasem vydá pár povelů, okamžitě všichni vstávají a my opět dostáváme šátky na oči.

Cesta autem tentokrát trvá přes půl hodiny. Vozí nás ale oklikami, často se vrací v protisměru. I když se zřejmě dost dlouho pohybujeme po dálnici, auto se zašátkovaným řidičem a čtyřmi cestujícími se zavázanýma očima viditelně nikoho nezajímá.

Pak konečně auto staví a opět nás vedou do nějaké budovy. Posadí nás na zem a vzápětí následuje zvuk, známý každému videoamatérovi: "Kluci, je to v hajzlu,  natáčí nás na kameru, tohle na propuštění nevypadá."

Moje domněnka se potvrzuje za chvíli mi odvazují šátek. Naproti mně sedí v nějaké opuštěné dílně maskovaný muž s kamerou a vedle něj dva ozbrojenci s kalašnikovy. I oni mají tváře zakryté arabskými šátky.

Chtějí po mně, abych odsoudil Američany, že zabíjejí děti a ženy a abych rodině doma vzkázal, že mi moc chybí. Namluvím vzkaz: "Unesli nás nedaleko Bagdádu a teď po nás chtějí, abychom řekli, že nesouhlasíme s tím, co Američané v Iráku dělají, že zbytečně zabíjejí děti a ženy. Domů chci říct, nebojte se, zvládneme to!" " máme vás rádi!" radí Petr.

Pak sejmou postupně šátky i Petrovi a Vítkovi, oba namlouvají své vzkazy. Kameraman spokojeně vypne přístroj a zeptá se, jestli bychom si dali pepsi nebo mirindu. Pak odvádějí našeho řidiče Fadela se zavázanýma očima ven. Zůstáváme sami v boudě uprostřed pouště. 

pondělí 12. dubna
Tu noc se mi nespalo vůbec dobře. Hlavou se mi honí nejrůznější myšlenky: promýšlíme nejrůznější teorie, od záměrů únosců až po to, kdy po nás začnou pátrat doma a jak bude celá akce vypadat.

Vyhlídky to nejsou nijak veselé. Je jasné, že bezprostřední poprava nám nehrozí, aspoň prozatím, možnost exemplární výstrahy ostatním ale nemůžeme vyloučit. Pro jistotu jsem si v duchu vypořádal všechny své věci a připravil se na smrt.

Mnohem víc mě ale děsí možnost, že si nás nějaká skupina nechá jako rukojmí do zásoby a až se jim to bude hodit, vymění nás za nějaké své bojovníky nebo splnění jiných požadavků. "Víte o někom, kdo trčel jako rukojmí někde delší dobu?" ptám se kluků.

"Vím o jednom Britovi, kterýho v Libanonu propustili po pěti letech," odpovídá Vítek. "To vás tedy můžu ubezpečit, že takhle dlouho v tomhle nepřežijem," reaguje Petr. Nemůžu říct, že by mi jejich odpovědi udělaly radost.

Do toho všeho je jasné, že doma začínají tušit, že něco není v pořádku. Radši na to nemyslet. Radši se soustředím na náš nový domov. Bývalá autoopravárna, někde uprostřed pouště, zamřížované okno na západ a dveře na jih.

Ještě včera večer za námi přišly dvě návštěvy jakási delegace starších nám sebrala pasy a chtěla po nás kontakty na redakce v Praze, aby si prý mohli ověřit, že jsme opravdu Češi. A pak se vrátil ještě jednou kameraman, tentokrát už bez šátku, ale Petr ho poznal podle očí.

Jeho příchod příliš radosti nevzbudil: přinesl asi čtyři krabice potravin, kondenzované mléko, nakládanou zeleninu, suchary a jablka a hlavně dvě balení vody. Bylo jasné, že v téhle díře to není na jeden den. Naštěstí nám sem večer dali postel, napříč to není bůhvíjaké pohodlí, ale aspoň nemusíme spát na zemi. 

Hodiny dopoledne i odpoledne běží pomalu, slunce pomalu kreslí stíny na podlahu. Vítězí černý humor. Čtverec na stěně, kam Vítek večer vyryl čárku za první den strávený v zajetí, je dost velký, aby se tam vešly tak dva měsíce.

A hlavně kolem je spousta místa na další podobné čtverce. Na další stěnu jsme vyryli naše jména a datum 11.04.04. Původně to měl být ukazatel skóre - Vítek vyrobil provizorní šachovnici a chtěli jsme hrát dámu. Dvakrát se mnou prohrál takovým způsobem, že dvě čárky zůstaly na stěně už napořád osamělé.

Petr chodí po místnosti,  občas dělá dřepy a do toho všeho si vykládáme historky o všem možném i nemožném, vážné, vtipy, prostě nějak zabít čas. Ještě něčím je tento den významný: poprvé se objevil velmi zvláštní člověk.

Přišel v zelené šusťákové kombinéze, postavil se proti nám a spustil: Are! You! Need!Or?! a s nadšeným očekáváním se zadíval na nás. Petr pochopil jako první a řekl mu o rajčata a okurky. S nadšením odběhl a za chvíli přijel zpátky i s nákladem.

To byla naše hlavní spojnice se světem: byl to jediný člověk, který nám říkal, co se děje tam venku. A taky nám poskytnul svými výkony v angličtině spoustu námětů na analýzu jeho výroků.

Vcelku se s námi spřátelil, když přijel ten den potřetí, prozradil nám, že se jmenuje Ricardo. Pak prozradil celé jméno: Ricardo Sanchez, generál velící americkým pozemním jednotkám v Iráku. 

úterý 13. dubna
Dny už se ustálily. Ráno, krátce po rozednění přijde stráž s kalašnikovem, odemkne nám dveře a po jednom pustí do vedlejšího přístěnku na záchod.

Občas za námi zavítá Ricardo, jednu z jeho návštěv jsme využili a nakreslili si provizorní sluneční hodiny, přesně tam, kde byl stín v devět ráno, v poledne pak slunce praží přímo do jižní stěny boudy a ve čtyři už zase stín z okna na západ dosahuje na stejné místo jako ráno v devět. Dny jsou zase o něco strukturovanější.

Navíc jsme objevili další skvělou zábavu: promítáme si filmy. Vítek začal vyprávět Doktora Živaga a pak přešel k Peacemakerovi, který viděl předtím v televizi v Bagdádu. Vypráví dost podrobně a barvitě, takže tím zabijeme cenné hodiny.

Už taky zhruba víme, kde jsme. Na východě je v noci vidět velká záře, podle všeho právě tam bude Bagdád, odhadujeme to tak na 15 kilometrů. A na jihojihozápad se každou noc ozývá silné bombardování tam podle všeho bude Fallúdža.

Je jasné, že řidič udělal chybu – buď úmyslně nebo ne, ale zavezl nás přímo do oblastí kontrolovaných iráckými sunitskými bojovníky. To ráno nad námi taky přeletěl americký Black Hawk. Zkoušeli jsme na něj mávat pytlem, ale okno bylo ještě ve stínu a posádka vrtulníku neměla šanci si nás všimnout.

Každopádně ale nejsme tak úplně odříznutí. Zvažujeme dokonce možnost útěku. Přemoct jednoho ozbrojence by asi nebyl takový problém, pomalu ztrácel ostražitost, ale otázkou bylo, co dál. Je jasné, že jsme uprostřed nepřátelského prostředí a i kdyby se nám podařilo dostat se až na předměstí Bagdádu, i tam by nám hrozilo nebezpečí, že nás zajme někdo další. ¨

A jakýchkoli dokumentů bychom opravdu těžko někoho přesvědčovali, že jsme českoslovenští novináři. S velkou pravděpodobností by útěk znamenal rozsudek smrti. Úplně jsme ho nezavrhli, ale dohodli jsme se, že to bude ta poslední, krajní možnost.

Ricardo svou angličtinou připravil Petrovi horké chvilky. Jeho myšlenkovou konstrukci: Já milosrdný, očistit se celý, dělám pro vás všechno - které předcházela zmínka - trest smrti, irácké právo, já právník, si Petr vyložil, že nás ten večer čeká smrt jako forma  dokonalé očisty a že pro nás milosrdný Ricardo dělal všechno.

Jeho chmury se ale rozplynuly ve chvíli, kdy Ricardo přijel ve svém  rozhrkaném autě a přivezl nám mýdlo, abychom se mohli umýt. 

středa 14. dubna
Ricardo opět celý den slibuje, že zítra nás už určitě propustí do Bagdádu, dá-li Bůh.

Začali jsme tomu říkat TBI a je fakt, že nemine den, kdy by nepřišel aspoň jeden z místních, neusmál se na nás a neřekl tu nenáviděnou větu: "Tomorrow Baghdad, Inshallah!" Už jsme se ale odnaučili tomu věřit, nic není horšího než nenaplněné naděje.  

čtvrtek 15. dubna
Opět TBI. Tentokrát to ale vypadá, že se věci hýbají. Ráno k nám přichází mladík se třemi muži. Dva z nich už tu byli včera večer a zase po dlouhých dnech nám udělali osobní prohlídku.

Vypadá to, že se chystali právě na tuto návštěvu. Mladík se jmenuje Ajád a vypráví, jak za Saddáma bojoval proti Američanům u Basry, kde ho zatkli a měsíc věznili. Teď prý brání své lidi před americkými agresory.

Jeho výslech je zatím nepodrobnější, jaký jsme zažili. Ptá se, jestli jsme točili nějaké elektrárny, kdo vedle nás bydlel v hotelu Palestine, jestli víme, kde tam bydlí Izraelci a Američané.

Nakonec dokonce vytáhne fotografii a dlouze se dívá na Petra. Pak nám ji ukáže. Je na ní párek na stadiónu při utkání amerického fotbalu a je fakt, že ten muž je Petrovi setsakra podobný. Naštěstí má ale hnědé oči.

Ajád nám ještě řekne, že ten muž je ze CIA, jmenuje se Robert a že ho jednoho dne zabije. Pak už se atmosféra uvolní a přichází zásadní posun. Poprvé zazní věta: "Do Bagdádu pojedete už dnes, dá-li Bůh."

Ajád se pak rozpovídá. Má rád fotbal, zavázanou ruku si prý nepochroumal při bojích s Američany, ale při kopané. Omlouvá se, že nám způsobil takové potíže. Vypráví, že ozbrojenci na kontrolních stanovištích dostávají kořist a že jemu připadnou lidé.

Právě on že rozhoduje o jejich osudu. A tvrdí, že určitě přijede do Československa, že si tam chce najít dívku a že doufá, že mu oplatíme jeho pohostinnost. Petr trošku temně poznamenává, že už má připravené místo doma, kde se mu určitě bude líbit.

Při odchodu Ajád slibuje, že do dvou hodin tu bude auto a odveze nás do Bagdádu, na české velvyslanectví. Tady pro mě začaly nejkrušnější čtyři hodiny. Bláhově jsem uvěřil, že to auto opravdu přijede. Už jsem si začal plánovat věci, které musím udělat, až dorazím na ambasádu, komu prvnímu zavolám.

Ale ta iluze postupně mizela a nahrazoval ji bezmocný vztek. Naštěstí to netrvalo dlouho. Ve chvíli, kdy začalo slunce zapadat a strážný přišel s kanystrem na  mytí, už jsem zase počítal s tím, že nic nekončí.

Ajád ale ještě jednou přijel. Tentokrát s sebou přivezl asi pětatřicetiletého zarostlého muže, podle všeho ještě výše postaveného velitele než byl on sám. Ten už nám rovnou stiskl ruku, omluvil se za způsobené problémy a řekl, že do Bagdádu se dneska dojet nedá.

Petrovi pak na ruku napsal číslo 24, jakože v průběhu jednoho dne jsme volní. Dokonce slíbí, že dostaneme zpět i své věci. 

pátek 16. dubna
Ještě štěstí, že jsem tomu muži včera nevěřil. Jako první ten den nepřijel Ajád, ani Ricardo, ale kameraman. Opět po dlouhé době se tu ukázal někdo, kdo stál u samého začátku našeho zatčení.

Tentokrát s sebou přivezl jednoho muže s výzorem náboženského fanatika a poměrně obstojnou angličtinou. Neměl jsem zrovna dobrý pocit, když nás označoval za křižáky, což je oblíbený termín al-Káidy, která tím chce dokázat, že nynější americké tažení proti terorismu je novou křížovou výpravou namířenou proti islámu.

A kromě toho milého oslovení nám taky oznámil, že dneska sice jedeme pryč, ale ne do Bagdádu na ambasádu, ale na nějaké jiné místo. A kameraman se nás potměšile zeptal, jestli se nám líbí tady, kde máme takový pěkný výhled a tolik čerstvého vzduchu.

Připravoval jsem se na nejhorší – na podzemní kobku, ve které nás budou držet každého odděleně. Začal jsem si po Vítkově vzoru vyrábět vlastní šachovnici.  Sotva za dvě hodiny ale znovu přijel Ajád a oznámil nám, že čeká na auto, které nás odveze do Bagdádu.

Ještě ve chvíli, kdy to auto přijelo a zamířilo skutečně tím správným směrem na východ, tam kde jsme tušili metropoli, jsem nevěřil, že už to končí. Jeli jsme ale  Ricardovým otřískaným subaru, kluci už měli šátky nikoli přes oči, ale na hlavě, aby zapadli mezi místní a neprovokovali svým vzezřením a já dostal jenom starou roztrhanou bundu.

Nevypadalo to jako převoz přísně střežených vězňů a taky to nebyl. Ještě jednou nás přeložili do mikrobusu se zataženými záclonami a ten nás už dovezl na bagdádské předměstí. Tam se s námi naši únosci rozloučili a odjeli.

Naprosto neuvěřitelné. Stáli jsme po šesti dnech na kraji Bagdádu, úplně beze všeho, ale svobodní.

Michal Kubal



Hlavní zprávy

Nejčtenější

Neznámý útočník střílel z vozu na projíždějící auto, žena nepřežila

V jihlavské Slavíčkově ulici se střílelo na projíždějící automobil. Útok...

Na okraji Jihlavy se v pátek odpoledne střílelo. Po ženě v autě z protijedoucího vozu několikrát vystřelil zatím...

Na Manhattanu explodovala trubková nálož, útočil Bangladéšan

Newyorská policie zasahuje na Manhattanu, kde je hlášena exploze (11. prosince...

Newyorská policie zasahuje na Manhattanu, kde vybuchla nálož. Lékaři ošetřili čtyři zraněné. Výbuch zranil i muže,...



VIDEO: Skladníci obklíčili ujíždějící zloděje vysokozdvižnými vozíky

Skladníci v akci. Zloděje obklíčili vozíky

Zaměstnanci ostravské prodejny stavebnin společnými silami zadrželi trojici zlodějů, která se pokusila vykrást...

Nenecháme si vnucovat, kdo u nás bude pracovat nebo žít, řekl Babiš v Bruselu

Premiér Andrej Babiš vystoupil v Bruselu na tiskové konferenci na okraj summitu...

Premiér Andrej Babiš odmítá, aby se Česko pokoušelo přijetím několika uprchlíků přesvědčit Evropskou komisi ke stažení...

V USA se kolem MeToo šíří rozpaky, vánoční večírky poznamenal strach

Demonstrace na podporu kampaně MeToo před Trump Tower na Manhattanu (9....

Američané začínají zpytovat svědomí, zda se to s povykem kolem sexuálních skandálů nepřehání. Některé případy ukázaly,...



Další z rubriky

Zavírejte dveře migraci, řekl Wilders v Praze. Stovky lidí demonstrovaly

Na tiskové konferenci evropských protiimigračních stran vystoupili Marine Le...

Nizozemský odpůrce islámu Geert Wilders doufá, že Česko bude nadále zavírat dveře masové migraci. Podle francouzské...

Skauti přivezli z Vídně betlémské světlo, rozvezou ho do dalších měst

Brněnští skauti přivezli betlémské světlo (16.12.2017)

Skauti v sobotu přivezli do Česka plamínek zažehnutý v Betlémě, kde se podle křesťanské tradice narodil Ježíš Kristus....

Na Štědrý den může být až plus pět stupňů. Tepleji zůstane i po Vánocích

(Ilustrační snímek)

Teploty v příštích čtyřech týdnech se přes den udrží nad nulou. Na Štědrý den může být až plus pět stupňů a nejtepleji...

Skoncujte s iluzí dokonalých Vánoc
Skoncujte s iluzí dokonalých Vánoc

Padající stromeček a nekončící úklid. I takové jsou Vánoce.



Najdete na iDNES.cz