Lidé, kteří žijí z podpory v hostitelské zemi, neměli by brát dávky v mateřské zemi. Dvojí pomoc je nefér. Roční lhůta pro zpětné vyzvednutí zase postrádá logiku. Kdo dokáže dvanáct měsíců vyžít bez pomoci, tak ji asi nepotřebuje. Podává-li stát ruku, nemůže ji držet rok bez odezvy na druhé straně. Není spořitelna ani úschovna.
Zbude na chudší. Až potud vše v pořádku. A přece svrbí v zátylku velká pochybnost.
Ministr neková pouta kvůli masivnímu zneužívání sociálních dávek, nýbrž kvůli emigraci. Přísnější zákon se dá jednoduše napsat a ještě jej lze dobře "prodat" - Evropě, která nás za exodus kritizuje, našincům, jimž Romové leží v žaludku.
Utíkající Romové, kteří využívají stát, však představují kapičku v moři. Darované sociální peníze tu zneužívá kdekdo. A Zdeněk Škromach začíná s nápravou u těch, kdo jsou nejvíc na ráně. Hodlá nastolit pořádek v nepořádku zrovna tam, kde nejsme my "bílí", my "většina".
Bílí sice do ciziny neutíkají, ale pro peníze, na které nemají nárok, si dojdou stejně rádi jako snědí. Nezaměstnaní pracují načerno, živnostníci uměle snižují zisk, aby rodina dostala přídavky, pán s paní se neožení, aby paní-matka získala statut samoživitelky a s ním i peníz navíc...
Stamiliony, možná miliardy se kutálejí rok co rok do nepravých kapes. Víc než polovina lidí, kterým vylepšuje rodinnou kasičku stát či obce, podvádí. Někdo trošku, druhý více, třetí hodně. Lidé nejsou andělé. A všichni touží žít na slunci.
Ministr si může slibovat, že pár romských rodin kvůli novým poutům do ciziny neodejde. A pokud přece odejdou, stát zase ušetří pár tisíc. Dva velké problémy - emigrace Romů a zneužívání sociálních dávek - ovšem u Vltavy zůstanou.
