Od počátku vyšetřování se zdálo, že o vině nebo přinejmenším spoluvině Otakara T. jste přesvědčen. Jaký je váš názor nyní, po půl roce?
V nejbližších dnech podáme návrh na zastavení trestního stíhání z důvodu, že obviněný zemřel. To je vše, co mohu říci.
Kdo je Josef Mareš* Narodil se v roce 1964 v Praze, vystudoval na Elektrotechnické fakultě ČVUT. |
Jak pravděpodobné je, že se objeví třeba spolupachatel?
V současné době po žádném spolupachateli nepátráme, čekáme na výsledky expertiz.
Jediný obviněný Otakar T. spáchal ve vazbě sebevraždu. Nezanedbala Vězeňská služba něco?
Že obviněný spáchal sebevraždu, jsem zažil zatím třikrát. Myslím, že pokud člověk chce spáchat sebevraždu, tak ji spáchá. Pokud bych to vnímal jako chybu, pak nikoliv Vězeňské služby, ale celého systému.
Ústavní soud nedávno zrušil "špehovací" zákon, takže operátoři a poskytovatelé internetu už nemusí ukládat informace o telefonních hovorech, esemeskách a e-mailech. Využili jste informace od operátorů v případu Anička?
Ano, a bez nich bychom určitě nebyli tak daleko. Naši práci to podstatně zrychlilo a usnadnilo. Mohli jsme prověřit pohyb osob, které se v minulosti dopustily podobných trestných činů, nebo osob, které měly ten den vycházku z psychiatrické léčebny. Mohli jsme zmapovat pohyb obviněného a logicky i samotné Aničky. Mohli jsme také rychleji vyloučit verzi, že ji někdo telefonicky nebo e-mailem vylákal na schůzku. Nesledují se jen pachatelé, ale i poškození.
Je případ Anička nejhorší, který jste vyšetřoval?
Určitě nejsmutnější.
Vzpomenete si na okamžik, kdy jste se o zmizení Aničky dozvěděl?
Zastihlo mě to třináctého října odpoledne na cestě z práce domů. Měl jsem službu a z operačního střediska mi nahlásili, že se pohřešuje devítiletá holčička. To u nás v Praze nebývá tak mimořádná událost. Když mě ale později, už doma, zastihla další informace, že se našel částečně zakrytý batoh, došlo mi, že situace je vážná, a okamžitě jsem se vydal na místo.
Co jste dělal vzápětí?
Okamžitě jsme oslovili média, což u mě nebývá moc zvykem, protože jsme potřebovali zjistit co nejvíc informací a to bez veřejnosti v takovém případě nejde. Z místa jsem se vracel až ráno přímo do práce.
Do kdy trvala naděje?
Do poslední chvíle. I když zbývalo už jen mizivé procento, Anička byla takový případ, že si tu naději zasloužila. Pořád jsme doufali, že žije, že to byl třeba únos...
Jak často jste s rodinou mluvili?
Prvních čtrnáct dní denně. V dalším období jsme byli v případě potřeby v telefonickém spojení. Po Novém roce k nám na oddělení docházeli jednou týdně.
Vedl jste speciální sedmdesátičlenný tým. Jak jste ho skládal?
On to vlastně žádný oficiální tým nebyl, ale - jak řekl pan ředitel - pro krajské ředitelství to byl případ číslo jedna. Kdo měl aspoň trošku čas, přidal se k nám.
Kdo všechno týmu pomáhal?
Nejvíc asi kolegové z mravnostního oddělení, ale i z loupeží a z majetkového. Hlásili se, aniž by řešili, jestli budou mít proplacené přesčasy. Monitoroval se prostor v Tróji; přes den jsme pátrali s lidmi v uniformách, v noci se hlídalo za pomoci kriminální policie; nemohli jsme si dovolit, že by se nám tam někdo procházel.
Proč na podzim žádný pes zakopané tělo nenašel?
Doufám, že pokud to umožní dohoda mezi státním zastupitelstvím a vedením pražské policie, bude odpověď na tuto otázku součástí závěrečné zprávy. Počkejme na pravomocné rozhodnutí.
Devět dní po Aniččině zmizení jste podali žádost o uvalení vazby. Na tiskové konferenci jste oznámil, že soudce nevyhověl. Kdy jste se to dozvěděl?
Pět minut předtím.
Bylo to na vašem projevu znát.
Nicméně žádnému policistovi nepřísluší komentovat rozhodnutí nezávislého soudce, a ať rozhodl tak nebo onak, museli jsme se s tím poprat a plány trochu pozměnit.
Na té tiskovce jste nevypadal moc vyspale a svěže. Jaké byly ty dny a hodiny předtím?
Po týdnu intenzivního hledání jsme mysleli, že si aspoň chvíli odpočineme. Vtom se vyklubal podezřelý, takže jsem znovu nespal. Nadřízený mě sice poslal domů, ale přišly další informace, takže jsem zase šel do práce. Po zadržení Otakara T. jsme byli na nohou bez přestání 48 hodin. Byli jsme utahaní a mysleli jsme, že rozhodnutím soudce budeme mít chvíli klid. Když ho ale neposlal do vazby, museli jsme provádět další opatření. Na té tiskovce jsem byl sice vidět já, ale vyčerpaný a zkroušený byl celý tým.
Když vyšetřování trvá tak dlouho, v tomto případě půl roku, nevytrácí se z týmu chuť do práce a touha případ objasnit?
Ten případ je velmi specifický. Kdybychom ho nedotáhli do konce, každý, kdo na něm dělá, by si to nesl s sebou dál. Opakuji, případ není ukončený. Skončí až pravomocným rozhodnutím státního zástupce.
Ani dva ze senzibilů se netrefili do stejného místa
Tak jinak. Co vám nejvíc ztěžovalo práci?
Senzibilové. Bylo jich přes dva tisíce a píšou doteď. Mají své vize, ptají se kyvadýlek. Hodně lidí nám radilo, jak máme vést vyšetřování a že to děláme špatně. Jeden odsouzený z Mírova rozeslal 43 dopisů; na Český helsinský výbor, předsedovi vlády - že má možnost Aničku do tří hodin osvobodit, pokud si promluví se mnou. Věděl jsem, že nemůže mít žádnou informaci, a když se Anička našla, napsal mi omluvný dopis. Nejvíc mě ale vytočilo, když jsem se dozvěděl, že oslovil i Aniččinu rodinu. Vzbuzoval falešné naděje.
Kde vzal adresu?
Napsal na obálku "Troja", a protože se o Janatkových vědělo, pošta to doručila. Je to člověk, který se vyjadřuje ke všemu. Ví, kdo zastřelil Mrázka, ví o všech pohřešovaných. Kdo se s ním párkrát setká, bere ho s rezervou, ale noví, mladí policisté z republikových útvarů, které osloví poprvé, mohou mít pocit, že získali super informace.
Z těch dvou tisíc senzibilů vám skutečně nepomohl ani jeden?
Řeknu to tak: ani dva z nich se netrefili do stejného místa. Práci nám ztěžovala i média, když uváděla nepravdivé informace. Už jsme nechtěli rozkrývat, co je pravda a co ne, takže jsme to nemohli komentovat. Mediální tlak byl prostě velký, i na Aniččinu rodinu.
Byla to vražda devítileté dívky, ten velký zájem musíte pochopit.
Janatkovi byli naštěstí slušní a také nic nekomentovali. Byli jsme s nimi dohodnutí, že pokud budeme něco zveřejňovat, řekneme jim o tom dopředu.
K případu se vyjadřovalo několik vašich bývalých kolegů. Poučil jste se z jejich postřehů?
Je až s podivem, kolik elitních emeritních policejních důstojníků se k tomu vyjadřuje, aniž by o případu cokoliv věděli. To považuji za velmi neprofesionální. Naopak kolega Valerián (šéf ostravské mordparty, pozn. red.) na prosbu jednoho novináře odpověděl: "Přivezte mi spis, já si ho přečtu a pak vám řeknu, co bych dělal já."
Ten nejhorší okamžik nastal, když jsme případ začali vyšetřovat jako vraždu
Co jste cítil, když jste se dozvěděl, že obviněný Otakar T. spáchal sebevraždu?
Jediným pozitivem bylo, že jsem se to dozvěděl dřív než novináři. Pak už jsem jen přemýšlel, co s tím budeme dělat dál.
Počkejte, půl roku tím případem žijete. Když pak obviněný zemře, musí to v člověku něco zanechat.
Jestli to ve mně něco zanechalo, určitě to nebudu publikovat do novin.
Řada lidí si myslí, že sebevraždu spáchal ze strachu, co by ho jako vraha dítěte čekalo ve vězení.
Pana T. jsme stíhali jako obviněného, takže byl podroben psychiatrickému a psychologickému zkoumání. Znalec zanesl motiv do svého posudku, ale protože případ není pravomocně ukončen, nemůžu se k tomu vyjadřovat.
Člověk by řekl, že po letech, kdy jste se podílel na tahání zohavených mrtvol z Orlíku, vás už nic nemůže překvapit. Asi ale může.
My jsme překvapení pořád. Jak mi řekl můj vedoucí Ivan Smékal, když mě kdysi přibíral na vraždy: každá vražda je jiná. Pokud je ale zavražděno nevinné dítě, které si to opravdu nezaslouží, je to vždycky mnohem smutnější.
Kdy vám během toho půl roku vyšetřování bylo psychicky nejhůř?
Šance, že Aničku najdeme někde poblíž místa, kde se našel batoh, klesala každým dnem. Už první noc byly minus dva stupně. Chtěli jsme ji najít co nejdřív, dokud se nedala vyloučit možnost, že třeba leží někde zraněná. Ten nejhorší okamžik asi nastal, když jsme případ začali vyšetřovat jako vraždu.
Našlo se v průběhu vyšetřování něco, co vás potěšilo nebo vám trochu zvedlo náladu?
Určitě to, že policisté jsou schopni pracovat s vypětím všech sil bez ohledu na peníze nebo soukromý život. Nejen kriminálka, ale i kriminalistický ústav. Když jsme řekli "Anička", otevíralo nám to dveře na všech policejních služebnách. Dnes se na to zapomíná, ale během pár dní policisté chytili tři lidi, kteří Janatkovy vydírali.
Co budete dělat zítra, pozítří?
Teď si snad chvilku odpočinu na dovolené, ale na vraždách je pořád co dělat. Z letošního roku máme jeden neobjasněný případ.
Jak se odreagováváte, abyste se z práce na vraždách nezbláznil?
(pousměje se) Myslíte, že vypadám jako blázen?
Ani ne. Právě proto se ptáme, jak tomu předcházíte.
Sportem. A občasným posezením s kamarády, ideálně u mariáše.
Naposledy k sebevraždě Otakara T. Myslíte, že když si vzal život, že je to pro Aniččiny rodiče satisfakce?
To byste se museli zeptat jich. Minulý čtvrtek jsem například navštívil rodinu, která přišla o jedinou dceru. Když jsem to s nimi rozebíral, říkali, že když pachatel nežije, smiřují se s tím líp. Platí ale, že rodina musí být přesvědčená, že to byl pachatel. Jak se k tomu postaví Janatkovi, nevím. Dceru jim to určitě nevrátí. Bohužel.
