Člověk se přitom optá, bude-li pak v každém kraji péče stejná, pokud už platíme stejné pojištění. Zda bude čtrnáct zdravotnictví, anebo jedno.
Zda na Karlovarsku bude na počet obyvatel srovnatelný počet špitálů, lůžek, lékařů a přístrojů jako na Brněnsku.
Když péči centrálně zajišťoval stát, pacienti v metropolích získali větší komfort než v zapadlých koutech: z jedné nemocnice do druhé je to pár stanic tramvají. Odpověď obvykle zní, že i hejtmani jsou závislí na voličích a nedovolí krach péče ve svém "rajonu".
Voliči jsou však i ti, kdo platí. Jim se říká, že polovina z dvou stovek nemocnic je zbytečná. Odváží se je hejtmani nyní rušit? Stát to nedokázal. A budou umět u těch zbylých kontrolovat hospodaření? Stát za své přezírání ekonomické stránky zdravotnictví platí dluhy dodnes.
Existují nemocnice (Třinec), které ukazují, že léčit bez manka lze, a lidé v nich přesto neumírají na špinavých chodbách kvůli zanedbání péče. Jsou i takové (Jihlava), kde se utrácí ostošest: "Však to stát zaplatí." A proč by ne, když to tak vždy bylo a je.
Mluvit o penězích a číslech při léčení nemocných dodnes vypadá jako nedostatek vychování či citu. Kdo z diváků televizní nemocnice nedržel palce primáři Blažejovi, který se s ředitelem hádal o nákup moderních přístrojů?! Blažej chtěl přece léčit, ředitel "jen" počítal.
Tak to funguje i v reálném světě. Každé hejtmanství se bude muset zabývat podobným problémem: jestli má v nemocnicích ředitele, kteří jsou motivováni šetřit. Za kolik tam perou, vaří. Potřebují-li opravdu stejný přístroj, sál jako v sousedství, anebo jen soupeří, třeba ze strachu, že míň vybavená nemocnice zanikne. Zda hlas Blažejů neumlčí hlas ředitelů (a naopak).
Krajům vládnou politici, jimž srdce bijí víc napravo než nalevo. Ať tedy předvedou, že jsou lepší než ministerstvo, jemuž už šest let kraluje ČSSD!
