Tvorba prozaika a filozofického esejisty Michala Ajvaze (1949) krouží již čtvrt století kolem několika témat. Je to město, cesta, znaky a také existence, jejíž zázračné hlubiny prostupují v ajvazovském světě celým univerzem lidských i přírodních jevů. Platí přitom, že totožná témata Ajvaz ohledává jak ve svých filozofických studiích, tak v románech.
V roce 2006 vydal soubor komentářů k literárním dílům Příběh znaků a prázdna, rozvíjející nad stránkami avantgardní i masové literatury některé myšlenky derridovské filozofie. Hrdinou spisu je hlavně druhý z titulních pojmů – prázdno, jak je zde Ajvaz definuje, je hrozivé svou nekonečností, ale rozhodně není čímkoli bezobsažným a zbytečným; představuje matečný oceán naplněný všemi budoucími příběhy, prostor, z něhož vyvstávají znaky, zřídlo lidské imaginace, bez něhož by slova ani činy nebyly myslitelné. Nyní na toto paradoxní pojetí prázdna jako absolutní, byť ještě beztvaré plnosti, "plodné nicoty“, navazuje rozbujelý román Cesta na jih; ostatně v komentářích, jimiž je Cesta prostoupena, se dozvídáme i to, že je "asi nejvíc ze všeho příběhem o prázdnotě“.
Vysoké, nízké, rozpuštěné
Vzdor Ajvazově ponoření do složitých souvislostí západní filozofie 20. století nejsou jeho prózy hermetické a čtenářsky odtažité. Vedle filozofických obrazů a klasických témat či kompozičních postupů evropského románu čerpá spisovatel pro svá díla rovněž z žánrů, příběhových a imaginativních schémat populární kultury, z níž ho zajímá zejména epičnost a zastřená mytologičnost dobrodružného thrilleru, dědice starověkého eposu.
Poslední Ajvazova próza je v tomto duchu "utkána“ nejen z uvedeného konceptu prázdna a z principu vnořeného vyprávění, uplatňovaného zde téměř až do úmoru, ale také z okouzlení světelnými fenomény středomořské přírody, z odyssejského bloudění dvojice protagonistů od prvního města (a jeho sémiotické hádanky) k desátému, a také z kompozičního rámce běžné detektivky. Výsledkem je melanž vysokého a nízkého, jdoucí však dále, než je obvyklé ve snaze rozpustit tuto hierarchii v jinak založeném pohledu na svět a umění.
o knizeMichal Ajvaz: Cesta na jih. Druhé město, Brno 2008. 552 strany, doporučená cena 389 korun. |
Na rovině postav ilustrují tuto snahu oba hlavní aktéři kriminálního syžetu. K bratrovraždě, jejíž archetypální konotace odkazují k příběhu Kaina a Ábela, dochází v Cestě na jih mezi nevlastními sourozenci. Z nich jeden jde riskantní cestou tvořivého umělce s cílem dosáhnout totálního díla, klasického Gesamtkunstwerku, a druhý cestou lehčí Múzy, cestou písňového textaře a hollywoodského plagiátora, který z muzikálové branže lehce přejde do investičního byznysu (obchod jako obchod). Jak se to však vypravěči (či spíše vypravěčům) Ajvazova románu po tragickém konci obou bratrů jeví, to, čeho oba dosáhli, se od sebe nakonec ani tak moc neliší: oba byli jen zajatci prvotní prázdnoty, prázdno se ve "finanční oblasti projevovalo stejně jako v literatuře sklon k nekonečnému množení toho, co ze sebe plodilo“. Podobně jako ve vztahu obou bratrů, má se protiklad vysokého a nízkého rozpustit v celém Ajvazově románu.
Všechno je znak, konce není
Detektivní žánr fascinuje současné spisovatele soustředěním na interpretaci znaků, na proces racionální analýzy a logické dedukce, při němž se ze zločincovy stopy stává důkaz, věta o skutečnosti, pravda o světě. Při Ajvazově hlubokém zaujetí sémiotikou a písmem, jehož bizarní variety (v Cestě na jih je to třeba psaní drátem) náleží k leitmotivům veškerého autorova díla, nemůže být tento žánr opomenut.
V novém románu tedy čteme příběh amatérského vyšetřování, které započalo vraždou diváka při jednom divadelním představení, a ve shodě s pravidly žánru je toto vyšetřování na konci románu uzavřeno scénou, která nevědoucím postavám i čtenáři zrekapituluje příběh zločinu v těch pravých logických a časových souvislostech. Že však nepůjde o běžnou detektivku, je jasné rovněž od první chvíle: jinak by se ve zmíněném divadle nehrál balet na motivy slavného filozofického pojednání Kritika čistého rozumu a vrahem by nebyla "Věc o sobě“ – rozuměj postava prezentující tuto kategorii z citovaného spisu Immanuela Kanta.
Obyčejná detektivka také obvykle řešící scénou končí, zatímco Ajvazův román nikoli: ve chvíli, kdy protagonisté detektivní linie příběhu vědí už vše, co se mohli o záhadě obou bratrů dozvědět, zjišťují náhle, že to nejdůležitější – jakési pravé tajemství života, spočívající dost možná jen v odvaze zapomenout na všechny složitosti znaků i fenoménů a jen prostě být ve fyzické blízkosti jeden s druhým – dosud nenalezli. Ve shodě s titulem pak jejich cesta pokračuje dál na jih, na nejjižnější výspu Evropy, na krétský ostrov Gavdos. Konec románu je tedy otevřený. Kde by obyčejný dobrodružný román skončil dosažením pokladu, zde pouť za moudrostí pokračuje. Typicky ajvazovskému světu nekonečného bujení sítě znaků bez centra, do něhož by se lidské příběhy sbíhaly, koneckonců odpovídá, že právě tato nejdůležitější cesta je asi pojímána jako jedna z těch bez konce.
Trochu skutečnosti, prosím
Detektivní jádro je v Cestě na jih komplikováno ještě jedním způsobem, již zmíněným vkládáním jednoho vyprávění do druhého po vzoru ruských panenek. Až k nepřehlednosti se tak vrství nejen příběhy s analogickými motivy, ale i jejich podavatelé. Celý román vypráví turista, který v Řecku u sklenky ouza naslouchá studentu filozofie, který vypráví o tom, jak poznal dívku, která mu vyprávěla o zavražděném spisovateli, který psal romány, v nichž postavy vyprávěly další romány...
Vložené příběhy jsou často rozsáhlé, třeba antiutopický thriller Zajatec od fiktivního Fernanda Vieta zabírá v srdci panenky nějakých sto tiskových stran, jejichž četbu nemálo ztěžuje, že jako thriller je Zajatec pekelně nudný. Jako technika retardace detektivního syžetu je však systém vkládaných vyprávění užit v Ajvazově Cestě na jih virtuózně; zaplétající se liány bez konce bujících příběhů dokreslují i ústřední koncept matečné prázdnoty. Přesto máme pocit, že je toho všeho na jeden román trochu moc. Trochu moc vypravěčů, trochu moc příběhů, trochu moc artistnosti, trochu moc zrcadlení, trochu moc programu. Zkrátka trochu moc něčeho, co už známe, a málo toho, co by překvapilo novou naléhavostí.
Literární práce Michala Ajvaze náleží k vrcholům české postmoderny osmdesátých a devadesátých let. Této vysoké úrovni se Cesta na jih nezpronevěřuje. Jestliže by však před patnácti let jen sama anekdota s vraždící "Věcí o sobě“ vyvolala pocit nadšení, dnes se při její četbě vtírá otázka: Nač tolik invence? Nebylo by nakonec nejdobrodružnější přečíst si o tom, co Martina s Kristýnou potkalo až poté, kdy jejich filozofická detektivka skončila, tedy cestou na Gavdos? Cestou někam, kde želatinoví medvídci nebudou již šifrou tajemného příběhu, ale prostě tím, čím jsou: želatinovými medvídky? Tam by totiž i láska mohla být láskou, čímsi skutečným v tom našem světě prázdnoty, kde život je tak pekelně krátký.
