Zlosyni pomáhají svým přátelům. Rusové a Íránci jsou ochotni udělat vše, co je potřeba, aby udrželi prezidenta Bašára Asada u moci. Hizballáh zásobovaný Íránem se nyní otevřeně přesunul na bojiště, kde podporuje Asadův režim. Rusko a Írán dál dodávají syrské vládě těžké zbraně a další vojenskou pomoc včetně ruské dodávky moderních protilodních raket s pokročilými radarovými systémy. Tyto rakety pomohou Asadovi nalézt úkryt a odrážet všechny vetřelce v alavitském ministátečku, jenž bude zahrnovat i námořní základnu v Tartúsu, kterou mají v pronájmu Rusové.
Povstalci odpalují raketu na pozice Asadových jednotek ve městě Kusajr (2. června 2013)
Tělo povstalce, který padl v bojích o město Kusajr (2. června 2013)
Diplomacie bez důvěryhodné hrozby síly je prázdným tlacháním. „Hovořte jemně a noste velkou hůl,“ radil Theodore Roosevelt. Prezident Barack Obama si správně přeje hrát vedoucí úlohu v globálních záležitostech spíše prostřednictvím civilní než vojenské síly; chápe, že vojenská řešení zahraničně-politických problémů jsou nesmírně drahá a často i kontraproduktivní, pokud jde o dlouhodobé prosazování americké bezpečnosti a prosperity.
Zdá se však, že Obamova strategie v Sýrii zní spíše „hovořte hlasitě a odhoďte hůl“. Obama dává znovu a znovu jasně najevo (stejně jako generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen), že nemá zájem zasáhnout v Sýrii vojensky. A americká reakce na nejnovější ruskou zásilku raket? Ministr zahraničí John Kerry prohlásil: „Myslím, že jsme dali jasně najevo, že bychom byli raději, kdyby Rusko pomoc neposkytovalo.“
USA odhodily jeden ze svých nejvýznamnějších zahraničně-politických nástrojů a vytvořily pro syrskou vládu a její stoupence pobídku, aby pokračovali v boji tak dlouho, až si vytvoří nejvýhodnější možnou pozici pro vyjednání dohody – tedy pokud vůbec nějakou motivaci k vyjednávání mají.
Asadovy stíhačky v hangáru nedaleko města Kusajr (2. června 2013)
Jste-li diktátorem, který čelí trvalým politickým protestům, buďte co nejbrutálnější a vyprovokujte sektářské zabíjení. Součástí syrské agonie je sebenaplňující se povaha konfliktu. Od března do prosince 2011 pochodovaly každý pátek ulicemi statisíce Syřanů a usilovaly o stejnou politickou liberalizaci, o jakou v rámci toho, co se optimisticky nazývalo „arabským jarem“, usilovali Tunisané, Egypťané, Jemenci, Bahrajňané, Jordánci a obyvatelé dalších států napříč Blízkým východem a severní Afrikou. Přestože nebyli ozbrojení, pořádková policie a vládní odstřelovači po nich v ulicích stříleli tak dlouho, až nakonec demonstranti začali v zájmu sebeobrany vytvářet malé místní milice – milice, z nichž postupně vyrostlo volné uskupení sil, známé dnes jako Svobodná syrská armáda.
Asad celou tuto dobu označoval násilí za produkt teroristů a sunnitských extremistů usilujících o nadvládu nad menšinovými alavity, drúzy, Kurdy, křesťany a dalšími skupinami. Horlivě pracoval na tom, aby rozdmýchal plameny sektářské občanské války, což se mu podařilo do té míry, že je dnes hlavním důvodem proti intervenci s cílem zastavit zabíjení skutečnost, že v prostředí sektářského násilí nelze tuto intervenci účinně provést.
Dělo syrských povstalců nasazené v bojích o město Kusajr (20. května 2013)
Regionální organizace stále nejsou schopné řešit regionální problémy bez vedení velkých mocností. Turecko vyhrožuje a volá po vojenské akci už 18 měsíců, avšak američtí činitelé tvrdí, že Turci nejsou ve skutečnosti připraveni udělat nic jiného než poskytnout podporu uprchlíkům a opozičním bojovníkům. Katar a Saúdská Arábie také posílají zbraně syrským opozičním skupinám, avšak Liga arabských států a Rada pro spolupráci zemí v oblasti Perského zálivu jsou ochromené. Bez velké mocnosti, která bude ochotna podělit se o vedení a současně tlačit zezadu, se regionální organizace nedokážou ujmout vůdčí role ve vlastním sousedství.
Lidské utrpení nevyburcuje svět k akci, a to ani v mohutném a destabilizujícím měřítku. Během nedávného rozhovoru o Sýrii s několika dobře známými zahraničně-politickými experty naznačil jeden účastník, že současné hranice na Blízkém východě, které byly zakresleny v koloniálních dobách, nemohou přetrvat a musí se překreslit. Poukázala jsem na možnost blízkovýchodního vzplanutí srovnatelného s třicetiletou válkou v Evropě, která podle odhadů zabila v některých účastnických státech polovinu až tři čtvrtiny obyvatelstva. Jeden účastník rozpravy s tím vyjádřil souhlas, ale dodal, že tomu nemůžeme nijak zabránit, protože se zkrátka „nacházíme v takovém dějinném období“.
Kusajr. Oběť bojů mezi povstalci a jednotkami Bašára Asada (2. června 2013)
Navzdory všem zbožným proklamacím světa o tom, že „toto už nikdy“, kterážto mantra vzešla z dob holocaustu, není masové vraždění téměř nikdy podnětem k zahraniční intervenci. Je ohromující, když si představíme, že svět se v roce 1991 okamžitě mobilizoval, aby vytlačil Irák z Kuvajtu, avšak nyní více než dva roky otálí, zatímco desetitisíce Syřanů přišly o život a jejich země, kolébka civilizace, je pustošena.
„Humanitární“ intervence – tedy zásah motivovaný naším zájmem o osud jiných lidských bytostí – bývá často označována za odraz „morálních obav“. Kolik válek je však potřeba k tomu, abychom pochopili, že zabíjení vždy plodí další zabíjení? Lidé, kteří sledují masakrování vlastních dětí a rodičů, znásilňování svých manželek, dcer a sester nebo bohapusté ničení svých domovů a živobytí, nezapomínají. Nosí v srdcích pomstu, přenášejí ji z generace na generaci tak dlouho, dokud není vykonána alespoň nějaká spravedlnost, a ukájejí svou nenávist v zamrzlých konfliktech, které blokují hospodářský růst, brání tvorbě společenského kapitálu a ochromují politické instituce.
Když žádná strana ve válce nemá důvod ukončit boj, nemůže mírová konference uspět. V Sýrii se morální, strategické i politické argumenty sbíhají a všechny hovoří ve prospěch rozhodného zásahu, aby se zastavilo zabíjení a aby se – pokud ne navždy, pak alespoň prozatím – vytvořil prostor pro mír. Kdyby však měla být směrodatná ponaučení z předchozích dvou let, pak se kola násilí budou točit dál.
Anne-Marie Slaughter
Anne-Marie Slaughterová, bývalá ředitelka politického plánování na americkém ministerstvu zahraničí (2009-2011), je profesorkou politiky a mezinárodních záležitostí na Princetonské univerzitě.
Copyright: Project Syndicate, 2013. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.
