Přesněji řečeno: zejména lidem, kteří na rozhlasové vysílání v různých zlomových chvílích vzpomínají, do jejichž života rozhlas zasáhl nebo se jejich dějinné situace rozhlasové vysílání přímo týkalo.
V Příbězích 20. století se většinou zabýváme lety 1938 až 1989, tedy obdobím, kdy české země nebyly svobodné, kdy podléhaly nacistickému Německu a poté Sovětskému svazu. Hromadné sdělovací prostředky byly po celou tu dobu (s velmi krátkými polosvobodnými "intermezzy") pod přísnou kontrolou, staly se nástrojem propagandy, a rozhlas v tomto směru bohužel nebyl výjimkou.
SoutěžNeziskové organizace Post Bellum a Pant, dále iDNES.cz, Český rozhlas, MF DNES a ČT pořádají soutěž Příběhy 20. století. Natočte vyprávění svých rodičů, babiček, dědečků či známých a vyhrajte 50 tisící korun, chytrý telefon nebo tablet a profesionální smlouvu pro dokumentaristy. Soutěž trvá do 5. října. Vše na www.pribehy20stoleti.cz. |
Ke zvlášť temným kapitolám rozhlasové historie patří antisemitské příspěvky vysílané od roku 1939. Jako například ten, v němž si hlasatelé kladou otázku, kdo chce vlastně válku v Evropě - a docházejí k závěru, že nikoli vůdce Adolf Hitler, nýbrž "mezinárodní židovstvo… aby nahromadilo množství peněz" a "aby těmito penězi mo hlo začíti novou židovskou světovou válku… Židovstvo celého světa v takzvaných demokratických státech… štve národy do nového vražedného boje všech proti všem."
Co brzy následovalo není třeba zvlášť připomínat. Zbezprávnění a okradení desítek tisíc československých občanů židovské národnosti, jejich deportace a smrt v plynových komorách (více například zde).
Čučeli jsme na místě, Praze jsme pomoct nemohli
Zároveň samozřejmě platí, že rozhlas sehrával ve vypjatých chvílích českých dějin i zásadní - a pozitivní - roli, například během pražského povstání v květnu 1945. Antonín Špaček, veterán ze západní fronty, do konce života vzpomínal, jak čs. vojáci z jeho oddílu, bojující předtím u Dunkerque, poslouchali z rádia volání o pomoc. "Československá armádo… české ruce hájí stanoviště rozhlasu. Jsme s vámi, buďte v duchu s námi! Hájíme Prahu! Prahu uhájíme! Praha je a zůstane svobodná!"
Příběhy 20.stoletíPříběhy 20. století, věnované rozhlasovému vysílání v letech 1938-1989, obsahují mnoho dalších archivních záznamů a pamětnických výpovědí. Pořad uslyšíte na ČRo Plus v neděli krátce po 20:00 hodině. Vzpomínky, které zazní, natočili lidé z Post Bellum - pokud je vám toto sdružení sympatické, staňte se členem Klubu přátel Paměti národa a drobnými penězi pomozte v jeho činnosti. |
Na pomoc hlavnímu městu však jít z politických i vojenských důvodů nemohli. "Kdejaká babka nám pak říkala: kde jste byli, když chudáci od Berlína, Rusové, museli přijít osvobozovat Prahu? No, oni přišli, ale s křížkem po funuse, nebýt Vlasovců, kdo ví, jak by to s Prahou dopadlo... Pravda je, že my jsme čučeli, 240 tanků, připravených k přesunu, ale nemohli jsme odjet,“ líčil Antonín Špaček.
Bojů o rozhlas se tehdy zúčastnil pozdější protikomunistický odbojář, spolupracovník americké tajné služby a spisovatel Otakar Rambousek. "Pátého května nás bylo uvnitř rozhlasu nanejvýš šedesát až osmdesát včetně zaměstnanců. O rok později pochodovalo před prezidentskou tribunou na patnáct set lidí, kteří prý bojovali o rozhlas…," vzpomínal později.
Ježíškovi narostly vousy
Po komunistickém převratu v únoru 1948 rozhlas opět plně ovládla propaganda - a některé příspěvky získaly s odstupem času nádech kuriozity. Jako třeba slavná vánoční řeč prezidenta Antonína Zápotockého z roku 1952.
Zápotocký tehdy vysvětloval národu, že "malý Ježíšek, ležící ve chlévě, na slámě… to byl symbol starých Vánoc. Proč? Měl připomínat pracujícím a bědným, že chudí patří do chléva… Proto také v době kapitalistického panství, kdy bohatí vládli a chudí se dřeli, pracující namnoze ve chlévech bydleli… Doby se ale změnily, nastaly mnohé převraty. I Ježíšek vyrostl, zestaral, narostly mu vousy a stává se z něho Děda Mráz."
Zní to dnes vtipně a legračně, ale jen do té doby, než si člověk vyslechne vánoční vzpomínku některého z tisíců politických vězňů, držených tehdy - například - v jáchymovských uranových lágrech.
V srpnu 1968, kdy Československo okupovala sovětská vojska, se u rozhlasu znovu střílelo a bojovalo. U budovy na Vinohradské třídě v Praze byl tehdy například skautský vedoucí Petr "Kim" Majšajdr.
"Já jsem v těch srpnových dnech chodil venku a mimo jiné jsem byl u Československého rozhlasu, kde umírali lidé, kteří se holýma rukama postavili okupačním vojákům. Tehdy jsem vzal československou státní vlajku a namočil ji do krve čtyř lidí, kteří u rozhlasu padli a leželi v průjezdu domu v Balbínově ulici. Od té doby všichni skauti z našeho oddílu na tuto vlajku přísahali," vzpomínal.
Oddíl, který Petr Majšajdr vedl po celé období následné normalizace, byl tajný, skauting tehdy normalizační komunisté již poněkolikáté zakázali - a sovětské okupaci se oficiálně, tedy i v rozhlase, říkalo "bratrská pomoc".(více zde přísaze skautského oddílu zde).
Nedopusťte, bratři, abychom stáli proti sobě.
Stejnou dobu, tedy srpen 1968, líčí i válečný veterán Josef Hasinec, který koncem šedesátých let sloužil v Mostě a u technického útvaru v Liberci a v Bohosudově. V srpnu 1968 v rozhlase veřejně vystoupil a odsoudil sovětskou okupaci. Promluvil tehdy ke svým dvěma bratrům, kteří sloužili v sovětské armádě.
"Nedopusťme moji drazí bratři, abychom stáli proti sobě se zbraní v ruce. Není k tomu žádný důvod. I když je malá pravděpodobnost, že byste zde byli, můžete se přesvědčit, že máme u nás pořádek, že máme tady klid a že skutečně jste takto v uniformách, se zbraní v ruce a s tanky u nás nevítanými, i když jste mými bratry," uvedl.
Své vystoupení později Josef Hasinec odmítl odvolat, v srpnu 1971 proto musel z armády odejít a ještě předtím byl vyloučen z KSČ. "Bylo mi čtyřicet tři let. Měl jsem tři děti, manželku. Dlouho jsem nemohl sehnat zaměstnání. Nakonec jsem se uchytil v Ústí v Mototechně. Postupem času jsem se z toho vylízal," řekl. Od roku 1991 působil jako zmocněnec pro odsun sovětských vojáků z Bohosudova.
