Příběhy 20. století: Režimních ničemností už bylo moc. Tak podepsali Chartu

sobota 7. ledna 2012
49

Před pětatřiceti lety vzniklo prohlášení Charty 77, které upozorňovalo na nesvobodu a "ničemnost" režimu. Novinář Ivan Medek přišel kvůli podpisu pod ní o práci, perzekuce pak ještě gradovala. "Po Chartě jsem měl pocit osvobození,“ vzpomínal přesto později. Portál iDNES.cz vám přináší další Příběhy 20. století.

Prohlášení Charty 77 nese datum 1. ledna, ale "narozeniny" nejznámějšího československého opozičního hnutí by se vlastně mohly připomínat celý rok. Dne 6. ledna 1977 pronásledovala policie Václava Havla, Ludvíka Vaculíka a Pavla Landovského, když odesílali poštou prohlášení Charty; koncem ledna se konala demonstrace loajality k režimu, tzv. Anticharta.

Počátek Charty se odvíjí od pronásledování členů undergroundové hudební skupiny The Plastic People of the Universe. V roce 1976 byli jako protisocialistické živly za svou tvorbu uvězněni a hnáni před soud.

Proč Ivan Medek podepsal Chartu?

"Mimo jiné jsem se tím zbavoval určité schizofrenie, ve které jsem tehdy - stejně jako všichni ostatní - musel žít, takového toho pocitu, že svobodně se mohu projevovat jen mezi kamarády, ale nikde jinde, ať už na veřejnosti, v práci, kdekoli. Po Chartě jsem měl pocit osvobození.“

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Dramatik Václav Havel a filosof Jiří Němec se tehdy rozhodli uspořádat kampaň na jejich podporu - z jednoduchého důvodu, totiž že lidská svoboda je nedělitelná.

Havel s Němcem přesvědčili lidi nejrůznějších názorů a politických orientací, že je třeba se sjednotit a spolupracovat. O pár měsíců později to vedlo k rozhodnutí pokračovat ve společném odporu - a k sepsání Prohlášení Charty 77.

Jak před několika lety vzpomínal jeden ze signatářů Ivan Medek: "Role Plastiků při formování Charty byla v podstatě velmi prostá: jejich zatčení představovalo poslední kapku v režimních ničemnostech. Dál už to nešlo."

Ivan Medek

Ivan Medek se narodil 13. července 1925 v Praze., kde také 6. ledna 2010 zemřel. Byl novinář, původní profesí muzikolog, člen Tallichova Českého komorního orchestru a spolupracovník České filharmonie. Po roce 1969 měl zakázánu veřejnou činnost a v lednu 1977 po podpisu Charty 77 dostal okamžitou výpověď ze Supraphonu. Poté pracoval jako sanitář v Nemocnici Na Františku, po další výpovědi (opět z politických důvodů) jako umývač nádobí a šatnář v restauraci Pod Kinskou. Po řadě výslechů a přepadení StB v roce 1978, kdy byl surově zbit, emigroval do Rakouska. Ve Vídni se stal dopisovatelem Hlasu Ameriky a spolupracoval se Svobodnou Evropou a dalšími rozhlasovými stanicemi - BBC, Deutsche Welle, Radio Vatikán. V letech 1993 až 1998 pracoval v Kanceláři prezidenta republiky Václava Havla.

Prohlášení Charty 77 se o opíralo o Helsinské dohody, které Československo ratifikovalo a které se staly součástí jeho právního řádu. V textu se poukazovalo na to, že ČSSR dodržuje helsinské mezinárodní pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech pouze na papíře.

Stojí v něm například, že právo na svobodu projevu je zcela iluzorní, že desítky tisíc občanů nesmějí pracovat ve svém oboru, že statisícům dalších je odpírána "svoboda od strachu". Charta 77 se označila za volné, neformální a otevřené společenství - žádala odstranění nesvobody a konstruktivní dialog s komunistickou mocí.

Pro řadu signatářů "první vlny" měl podpis okamžité následky, například vyhazov ze zaměstnání. Medek vzpomíná: "Zavolal si mne ředitel Supraphonu, takový docela sympatický člověk, a řekl mi, že mi musí dát výpověď. Já jsem se zeptal, jestli je to kvůli Chartě, on to popřel. Ten člověk byl z té situace zoufalý, ale já jsem řekl, že budu podnik žalovat. On mi odpověděl: To můžete, ale prohrajete to."

Ivan Medek si tedy našel advokátku Dagmar Burešovou a dal věc k soudu. "Prohlásila, že neví, o co se opírá má výpověď - a že jestli je to kvůli Chartě 77, že trvá na tom, aby se prohlášení Charty 77 u soudu přečetlo."

To nešlo, ona na tom trvala nadále a u třetího stání Supraphon prohrál, protože nedokázali odargumentovat, proč jsem dostal vyhazov. Museli mi doplatit výplatu za tři měsíce, ale samozřejmě, že zpátky mne nevzali. A vyhodili ještě další lidi, kteří s mou výpovědí nesouhlasili."